čtvrtek 11. června 2015

Slepá

Slepá je norské psychologické drama režijně debutujícího scénáristy Eskila Vogta. Tohle jméno mně (a předpokládám, že ani vám) nic neříká, takže jsem na film vyrazil bez jakýchkoliv očekávání a představ. A musím říct, že jsem byl velice příjemně překvapen. Slepá je totiž správně depresivní drama s porcí typicky severského černého humoru, z kterého se vám chce trochu smát a trochu brečet. Hned po skončení jsem sice neměl nutkání vyskočit ze sedačky a křičet „bože, to bylo tak hustý!“ (to není vtip, to se mi v kině fakt občas stává), ale je to takový ten filmek, co se ve vás rozleží a na který nemůžete přestat myslet ani druhý den.



Středobodem celého filmu jsou myšlenkové pochody a představy Ingrid, která nedávno přišla o zrak a problematicky se vyrovnává se svojí novou situací. Její muž Morten to samozřejmě také nemá jednoduché, obětavě se snaží o svoji ženu pečovat, přičemž ale zůstává citlivě civilní. Mortenova role je v tomto extrémně složitá, i on se musí nějak vyrovnat s tím, že zbytek života stráví se slepou ženou, přičemž své případné pochyby musí skrývat, protože se od něj očekává, že bude své manželce oporou. Morten sice může být v očích Ingrid jen nudným architektem, ale ve své podstatě je to nejsilnější a nejvíc nedoceněný charakter celého filmu. Ale jak už jsem říkal, Slepá není o Mortenovi ale o slepé Ingrid a jejím vnitřním světě. O ději, kterého tu stejně moc není, už raději mluvit nebudu, protože bych se jen stěží vyhnul spoilerům. Slepá má sice daleko k Lynchovým mindfuckům nebo k Fincherovým precizně vykonstruovaným závěrečným plot twistům, ale i tak je docela zábava přistoupit na Vogtovu hru a luštit, co je skutečné a co ne.

Raději se zmíním o tom, jak originálně je vnitřní svět Ingrid ztvárněn. Film ke zprostředkování subjektivních pocitů slepého člověka nepracuje až tak s tmavou experimentální kamerou (jako třeba čínský film Masáž poslepu, který jsem viděl letos na Febiofestu), ale s nesouvislým střihem, který odkazuje k jedné z úvodních promluv Ingrid o tom, jak slepý člověk zapomíná, jak věci kolem skutečně vypadají. Často se stane, že se detaily interiérů, exteriérů, i samotné postavy nevysvětlitelně mění, mizí, přibývají a to i v průběhu jedné a té samé scény. Například dialog Mortena s jeho bývalým spolužákem Einarem natočený klasickou metodou záběr-protizáběr je udělán tak, že když mluví jeden, tak je v pozadí okno kavárny, a když mluví druhý, tak se najednou ocitnou ve vlaku a dříve statická krajina za oknem teď ubíhá pryč. Jejich rozhovor při tom bez přerušení pokračuje.

Vnitřní svět Ingrid je plný jejich potlačovaných sexuálních fantazií pramenících z její sexuální frustrace. Ačkoliv s Mortenem pravděpodobně nějaký chudý sexuální život mají, tak zdaleka nenaplňuje její představy. Mortenův „nezájem“, který ve skutečnosti pramení jen z toho, že pořád neví, jak s tím vším, co se kolem děje, naložit, Ingrid interpretuje jako důkaz nevěry a předzvěst nevyhnutelného rozpadu jejich vztahu. Jak několikrát ve filmu zazní: „Nikdo nemůže být delší dobu šťastný s někým, kdo je nešťastný.“ Tyto Ingridiny představy jsou natočeny překvapivě otevřeně (obzvlášť úvodní expozé jedné z postav, které je v podstatě koláží nejrůznějšího bizarního internetového porna), ale zůstávají spíše úsměvné nežli šokující jako třeba u Trierovy Nymfomanky. Opět mě to ale donutilo k zamyšlení, jak moc internetová pornografie, ať už jako téma či její „estetika“, proniká do dnešních filmů. Částečně se to projevuje i u amerického mainstreamu (Don Jon, Sex Tape, anální sex se švédskou princeznou v Kingsmanovi a další...), i když v míře zobrazení se Hollywood stále drží při zemi (hlavně žádný penis!), zatímco menší evropské produkce nějakou cudnost už vůbec neřeší. Poslední dobou se stále častěji při odchodu z kina divím, co všechno si dnešní filmaři dovolí. Jakožto zoceleného internetového surfaře mě tahle tendence nijak nepohoršuje, naopak to vnímám spíše pozitivně. Filmy o sexualitě se už nebojí o sexu jen mluvit a čím dál častěji sex zobrazují v jeho naturalistické Hollywoodem nezidealizované podobě, zatímco filmy přímo tematizující internetovou pornografii (jako třeba Don Jon) ji správně označují za společenský fenomén moderní doby, o kterém je potřeba mluvit víc.

Za zmínku ještě stojí způsob, jakým se Slepá do české kinodistribuce dostala. Distribuční společnost Aerofilms letos rozjela zajímavou akci Scope50, kdy padesát filmových nadšenců shlédlo deset evropských snímků a z nich hlasováním vybrali jeden, který šel do distribuce. Jako správný filmový nadšenec jsem se do projektu taky přihlásil, ale bohužel bezúspěšně. I tak ale musím své kolegy pochválit za parádní výběr a Aerofilms za originální akci. 

Douťasovo dopručení:
Film pro ty, kteří ocení propracovaný scénář, psychologickou drobnokresbu, experimentální formu, a trochu toho starého dobrého internetového porna


8/10