Slepá je norské
psychologické drama režijně debutujícího scénáristy Eskila Vogta. Tohle jméno mně
(a předpokládám, že ani vám) nic neříká, takže jsem na film vyrazil bez
jakýchkoliv očekávání a představ. A musím říct, že jsem byl velice příjemně
překvapen. Slepá je totiž správně depresivní drama s porcí typicky severského
černého humoru, z kterého se vám chce trochu smát a trochu brečet. Hned po
skončení jsem sice neměl nutkání vyskočit ze sedačky a křičet „bože, to bylo
tak hustý!“ (to není vtip, to se mi v kině fakt občas stává), ale je to
takový ten filmek, co se ve vás rozleží a na který nemůžete přestat myslet ani
druhý den.
Středobodem celého filmu
jsou myšlenkové pochody a představy Ingrid, která nedávno přišla o zrak a problematicky
se vyrovnává se svojí novou situací. Její muž Morten to samozřejmě také nemá
jednoduché, obětavě se snaží o svoji ženu pečovat, přičemž ale zůstává
citlivě civilní. Mortenova role je v tomto extrémně složitá, i on se musí nějak
vyrovnat s tím, že zbytek života stráví se slepou ženou, přičemž své
případné pochyby musí skrývat, protože se od něj očekává, že bude své manželce oporou. Morten sice může být v očích Ingrid jen nudným architektem, ale ve
své podstatě je to nejsilnější a nejvíc nedoceněný charakter celého filmu. Ale
jak už jsem říkal, Slepá není o Mortenovi ale o slepé Ingrid a jejím vnitřním
světě. O ději, kterého tu stejně moc není, už raději mluvit nebudu, protože bych
se jen stěží vyhnul spoilerům. Slepá má sice daleko k Lynchovým mindfuckům
nebo k Fincherovým precizně vykonstruovaným závěrečným plot twistům, ale i
tak je docela zábava přistoupit na Vogtovu hru a luštit, co je skutečné a co ne.
Raději se zmíním o tom,
jak originálně je vnitřní svět Ingrid ztvárněn. Film ke zprostředkování
subjektivních pocitů slepého člověka nepracuje až tak s tmavou experimentální
kamerou (jako třeba čínský film Masáž poslepu, který jsem viděl letos na
Febiofestu), ale s nesouvislým střihem, který odkazuje k jedné z úvodních
promluv Ingrid o tom, jak slepý člověk zapomíná, jak věci kolem skutečně
vypadají. Často se stane, že se detaily interiérů, exteriérů, i samotné postavy
nevysvětlitelně mění, mizí, přibývají a to i v průběhu jedné a té samé
scény. Například dialog Mortena s jeho bývalým spolužákem Einarem natočený
klasickou metodou záběr-protizáběr je udělán tak, že když mluví jeden, tak je v pozadí
okno kavárny, a když mluví druhý, tak se najednou ocitnou ve vlaku a dříve
statická krajina za oknem teď ubíhá pryč. Jejich rozhovor při tom bez přerušení
pokračuje.
Vnitřní svět Ingrid je
plný jejich potlačovaných sexuálních fantazií pramenících z její sexuální
frustrace. Ačkoliv s Mortenem pravděpodobně nějaký chudý sexuální život mají,
tak zdaleka nenaplňuje její představy. Mortenův „nezájem“, který ve
skutečnosti pramení jen z toho, že pořád neví, jak s tím vším, co se
kolem děje, naložit, Ingrid interpretuje jako důkaz nevěry a předzvěst
nevyhnutelného rozpadu jejich vztahu. Jak několikrát ve filmu zazní: „Nikdo
nemůže být delší dobu šťastný s někým, kdo je nešťastný.“ Tyto Ingridiny
představy jsou natočeny překvapivě otevřeně (obzvlášť úvodní expozé jedné z
postav, které je v podstatě koláží nejrůznějšího bizarního internetového
porna), ale zůstávají spíše úsměvné nežli šokující jako třeba u Trierovy
Nymfomanky. Opět mě to ale donutilo k zamyšlení, jak moc internetová
pornografie, ať už jako téma či její „estetika“, proniká do dnešních filmů. Částečně
se to projevuje i u amerického mainstreamu (Don Jon, Sex Tape, anální sex se
švédskou princeznou v Kingsmanovi a další...), i když v míře zobrazení
se Hollywood stále drží při zemi (hlavně žádný penis!), zatímco menší evropské
produkce nějakou cudnost už vůbec neřeší. Poslední dobou se stále častěji při odchodu z
kina divím, co všechno si dnešní filmaři dovolí. Jakožto zoceleného internetového
surfaře mě tahle tendence nijak nepohoršuje, naopak to vnímám spíše pozitivně. Filmy
o sexualitě se už nebojí o sexu jen mluvit a čím dál častěji sex zobrazují v jeho
naturalistické Hollywoodem nezidealizované podobě, zatímco filmy přímo
tematizující internetovou pornografii (jako třeba Don Jon) ji správně označují
za společenský fenomén moderní doby, o kterém je potřeba mluvit víc.
Za zmínku ještě stojí
způsob, jakým se Slepá do české kinodistribuce dostala. Distribuční společnost
Aerofilms letos rozjela zajímavou akci Scope50, kdy padesát filmových nadšenců
shlédlo deset evropských snímků a z nich hlasováním vybrali jeden, který
šel do distribuce. Jako správný filmový nadšenec jsem se do projektu taky přihlásil, ale bohužel bezúspěšně. I tak ale musím své kolegy pochválit za parádní výběr a Aerofilms za originální akci.
Douťasovo dopručení:
Film pro ty, kteří ocení
propracovaný scénář, psychologickou drobnokresbu, experimentální formu, a trochu
toho starého dobrého internetového porna
8/10
