Únor v kinech

V únoru se dočkáme hned tří filmů s oscarovými ambicemi - transgenderové Dánské dívky, dobového romantického dramatu Brooklyn a brutálního Saulova syna, který slibuje ještě neviděné zpracování tématu holokaustu. Pokud chcete vypnout mozek a užít si nějakou pořádnou popcornovou akci, tak můžete zajít na Třináct hodin, nový film mistra výbuchů Michaela Baye, nebo na novou marvelovku Deadpool. V únoru také proběhne v Praze hned několik filmových festivalů, jejich přehled najdete na konci.   

Chci vidět

Dánská dívka

(4. 2.)

Film oscarového režiséra Toma Hoopera (Králova řeč) vypráví životní příběh dánského malíře Einera Wegenera, který ve dvacátých letech jako první podstoupil operaci změny pohlaví. Film nejvíc láká skvělým výkonem androgynního Eddieho Redmaynea, který byl za svoji transgenderovou roli nominován na Oscara. Film byl dále nominován za výpravu, kostýmy a nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Alicia Vikander).

Taxi Teherán

(11. 2.)

Unikátní projekt íránského zakázaného filmaře Džafara Panahího. V tomto dokudramatu vystupuje sám Panahí jako řidič taxíku, který si povídá se svými zákazníky. Vše je natočeno na tři malé skryté kamery, které nikdy neopustí prostor automobilu. Film je považován za citlivou sociální sondu do života moderní íránské společnosti (přestože je natočen podle scénáře a s amatérskými herci). Taxi Teherán vyhrál v Berlíně Zlatého medvěda.

Saulův syn

(18. 2.)

Maďarské válečné drama z koncentračního tábora Osvětim slibuje brutální a syrovou podívanou. Film krom několika ocenění z Cannes má na svém kontě i Zlatý glób a s největší pravděpodobností si odnese i Oscara. Z mého pohledu jasná premiéra měsíce.

Rodinný film

(18. 2.)

Dle prvních reakcí velmi povedený český filmek slovinského režiséra a absolventa pražské FAMU Olma Omerzua o dvou teenagerech, které rodiče nechali doma, když se vydali sami na dlouhou jachtařskou dovolenou.

Brooklyn

(25. 2.)

Rozkošná Saoirse Ronan s rozkožným irským přízvukem hraje osamělou dívku, která v 50. letech emigruje do Spojených států. Příběhově nejspíš půjde o tuctové romantické drama, které ale určitě stojí za vidění už jen kvůli skvělému hereckému výkonu, za který Saoirsa získala oscarovou nominaci. Film je dále nominován v kategoriích nejlepší film a adaptovaný scénář. Tradiční kvalitní hollywoodská produkce.      

Když zbyde čas

Poklad

(4. 2.)

Rumunská komorní komedie o hledání pokladu zakopaného dědečkem na zahradě od Cornelia Porumboiua, čelního představitele rumunské nové vlny charakteristické svým minimalistickým realismem a pochmurně černým humorem. Stejně jako většina festivalově úspěšných rumunských filmů, bude i Poklad jen pro trpělivého diváka.

13 hodin: Tajní vojáci z Benghází

(4. 2.)

Další z akčních macho filmů Michaela Baye, tentokrát inspirován skutečnou událostí nedávné historie, a to útokem na americkou ambasádu v Libyi z roku 2012. Klasickej Bayův biják, takže žádnou politiku ani myšlenku nečekejte a připravte se na hodně akce, výbuchů, a amerického prsobijectví.

Mrzout

(4. 2.)

Finská dramadie o senilním konzervativním staříkovi a jeho vynucené konfrontaci s liberálním světem moderního města. Tuhle ozvěnu festivalu Scandi pravděpodobně čeká jen pár projekcí v pár malých kinech.

Deadpool

(11. 2.)

První mládeži nepřístupná Marvelovka slibuje porci akční a nekorektní zábavy. Z trailerů mám ale strach, že se film bude snažit až moc tlačit na pilu a výsledek bude nuceně trapný. Ke všemu tomu nezkušený režisér a neznámé tváře. Ale film má potenciál překvapit.

Nezájem

Zde Harold

(4. 2.)

Norská komedie o zkrachovalém prodejci nábytku, který se rozhodne unést zakladatele firmy IKEA. Film půjde do kin jen ve velmi omezené distribuci, takže pokud vás baví severské bláznivé komedie stylu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, tak si to musíte ohlídat.

Ma Ma

(18. 2.)

Španělské drama Julia Medema (Sex a Lucía), ve kterém Penelope Cruz hraje matku bojující s rakovinou. Dojemné, smutné, pravděpodobně i dobře zahrané a natočené, ale ve filmu už stokrát viděné.

Odpad

Decibely lásky
(11. 2.)
Romantický příběh s písničkami Michala Davida. Pozn. ve vybraných multikinech diváci obdrží před projekcí kyblík na zvracení zdarma.

Zoolander No. 2
(18. 2.)
Druhé pokračování 14 let staré Stillerovy komedie o mužském modelovi Dereku Zoolanderovi. Film jen pro toho, kdo chce vidět ztrapnit se Penelope Cruz a Benedicta Cumberbatche.

The Boy
(18. 2.)
Klasický zástupce nudného hororového žánru, tentokrát ve stylu vraždící panenky Chuckie.  

Řachanda
(25. 2.)
Typická moderní česká pohádka natočená pro náročné publikum dětí do šesti let.

Chůvák
(25. 2.)
Německá komedie ve stylu Táta v sukni. Sice bez převlékání, ale úroveň humoru bude dost podobná.

Filmové festivaly

Eiga-sai

Téma: japonské filmy o jídle

Kdy: 4. - 10. 2.

Kde: Lucerna

Douťasovo doporučení: dobové anime o malém kanibalistickém zabijákovi Asura

Festival bulharských filmů

Téma: bulharská kinematografie

Kdy: 11. - 17. 2.

Kde: Lucerna

Douťasovo doporučení: komorní sociální drama Lekce o maloměstské učitelce

Severská filmová zima

Téma: skandinávské filmy, na jejichž vzniku se podíleli literární autoři 

Kdy: 15. - 21. 2.

Kde: Lucerna

Douťasovo doporučení: vítěz loňského Febiofestu Život v akvárku a historické válečné drama Moje matka

La película

Téma: současná španělská a latinskoamerická kinematografie

Kdy: 16. - 21. 2.

Kde: Světozor

Douťasovo doporučení: program zatím nebyl zveřejněn

Creed

Nostalgické vlny oprašování starých franšíz se po Šíleném Maxovi, Jurském parku a Hvězdných válkách dočkala i legendární série o filadelfském boxerovi Rockym Balboovi. Na rozdíl od Harrisona Forda, kterému stačilo sem tam stařecky popoběhnout a vystřelit z blasteru, se Sylvester ve svých 69 letech na boxování už moc necítí. Hlavní roli tak přenechal nabušenému Michaelu B. Jordanovi, režii a dohled nad scénářem nadějnému mladému Ryanu Cooglerovi a sám si stoupnul do rohu ringu, odkud může bez přílišné námahy předávat zkušenosti a životní moudra svému svěřenci.

Adonis Creed, nemanželský syn slavného Apolla Creeda, se vzdá pohodlného života v LA a vydá se do studené zaprášené Filadelfie najít Rockyho, aby se pod jeho vedením mohl potatit a stát se slavným boxerem. Po prvním vyhraném větším zápase se provalí jeho hvězdný původ, což spolu s faktem, že ho trénuje do světa boxu se navrátivší Balboa, vygeneruje dostatečný mediální buzz, který způsobí, že dalším Creedovým vyzyvatelem není nikdo jiný než úřadující světový šampión, který si chce naposledy zaboxovat, než půjde sedět do lochu. Nic extra originálního, ale kdo by čekal od sedmého pokračování nějakou originalitu? Po sedmé epizodě Star Wars a čtvrtém Jurském parku víme, že divák nic originálního nebo novátorského ve svých oblíbených filmových franšízách neočekává ani nechce, takže po téhle stránce je Creedovi těžké něco vyčítat.

Sylvester Stallone zestárnul relativně dobře a role vyžilého ale spokojeného boxera, který si na stáří otevřel vlastní restauraci, mu vychází mnohem líp, než snaha oživovat starého neprůstřelného Ramba v Expendables. Ale vlna ocenění (oscarová nominace, Zlatý glób) a s tím spojená exaltace jeho výkonu mi přijde trošku přehnaná. Jakoby se všichni zbláznili jen z toho, že Stallone dokáže zahrát nějakou trochu charakterní roli a že dokáže souvisle říct víc než dvě věty. Stejně tak je přehnaný nářek amerických médií nad tím, že hollywoodský apartheid nezajistil oscarovým nominacím dostatečnou biodiverzitu a že nominaci nezískal Michael B. Jordan ani Ryan Coogler. Jordanův výkon byl solidní, ale nijak vynikající (stejně tak by mohl brečet Jake Gyllenhall, který předvedl v boxerském filmu Southpaw o třídu lepší výkon a nominaci taky nedostal), stejně jako Cooglerova režie, která se příliš snaží držet Rockyho kánonu. Pokud by film ještě za něco nominaci zasloužil, tak je to kamera, i kdyby jen za skvěle natočený první zápas, kdy kamera v jednom dlouhém záběru krouží mezi zápasníky, střídá perspektivy, přičemž akci vůbec neubírá na přehlednosti, takže si ve výsledku připadáte, jako byste byli v ringu taky. Škoda, že filmaři tenhle kumšt nezopakovali i ve finálním zápase, který je už natočen zcela konvenčně a předvídatelně.

Douťasovo doporučení:

Pokud máte rádi Rockyho, nebo obecně sportovní filmy, tak se vám Creed bude líbit. Filmařsky je to zvládnuté solidně, místy až překvapivě dobře, ale mě osobně tyhle kvality nevyvážily předvídatelný příběh a recyklované žánrové schéma. 

6/10

Revenant

Tentokrát se nebudu pokoušet o další ze svých pseudorecenzí, jen se vám pokusím zprostředkovat mé nadšení z nejsilnějšího kinozážitku za posledních 12 měsíců. Je možná trochu předčasný v půlce ledna prohlásit, že tenhle rok nic lepšího v kině neuvidíte, ale velice bych se divil, kdyby Revenanta tenhle rok ještě něco přebilo. Film sice vstupuje do kin s pořádným hypem, což znamená, že dříve či později narazíte na lidi s potřebou se proti němu vymezovat, ale dát na ně a nejít na to do nějakého pořádného kina by byla obrovská chyba. Revenant je syrový, brutální a vizuálně neskutečně nádherný film, který musíte alespoň jednou vidět na velkém plátně. Bude vám zima, budete trpět, a po filmu budete naprosto vyčerpaní. To co z pohodlí gauče, s hrnkem čaje zachumlaní pod dekou, prostě nezažijete. Navíc jedině na velkém plátně plně vynikne nádherná práce s kamerou čaroděje Lubezkiho, který má naběhnuto na oscarový hattrick.

  

Revenant nám stejně jako Mad Max nebo Gravitace nabízí jednoduchý lineární stokrát vyprávěný příběh ve zcela fenomenálním a novátorském podání. Tyto tři filmy spojuje řemeslná dokonalost, skvělé vizuální efekty, nádherná kamera a především to, že diváka kompletně vtáhnou do děje. Na tyhle filmy nekoukáte, ale prožíváte – efekt, který je v dnešní zábavou přesycené době čím dál těžší vyvolat. Revenant z této trojice vyčnívá svým brutálním naturalismem, který na diváky přenáší primárně nepříjemné pocity bolesti, strachu a chladu. Kamera plynule přechází od majestátních přírodních celků a panoramat po nemilosrdné close-upy, na kterých vidíme každý chlup, strup, škrábanec, slinu. Do akčních sekvencí se nepumpuje napětí dramatickou hudbou nebo frenetickým střihem, ale Iñárritu s Lubezkim dosahují stejného efektu složitými kamerovými jízdami a dlouhými záběry. Vše je navíc točeno v přirozeném světle v reálných digitálně nevylepšovaných lokacích. Po vizuální stránce je to jeden z nejkrásnějších filmů, co jsem viděl, a v tomto ohledu se Revenant může v klidu měřit s filmy takových velikánů jako Terrence Malick, David Lean nebo Wong Kar-Wai.  

Film diváky sice nešetří, pro herce to však musel být skutečný očistec. Leonardo di Caprio přiznal, že to bylo fyzicky nejnáročnější natáčení v jeho kariéře. Světelné podmínky umožňovaly natáčení jen pár hodin denně, což vyžadovalo od celého štábu dokonalou přípravu a soustředěnost. Točilo se i když bylo 20 stupňů pod nulou, část štábu dokonce natáčení kvůli příliš drsným podmínkám opustila. V tomhle ohledu Revenant připomíná proslulý Herzogův film Aguirre, hněv boží, historický velkofilm ze sedmdesátých let o conquistadorech hledajících El Dorado uprostřed amazonské džungle, kde všichni herci byli z těžkých podmínek tak frustrovaní a vyčerpaní, že hlavní hvězda Klaus Kinski několikrát fyzicky napadl režiséra i své kolegy. Di Caprio, který kvůli Revenantovi odmítl hrát Stevea Jobse (což si musel později dost vyčítat, obzvlášť při scénách, kdy je unášen ledovou divokou řekou nebo kdy žvýká syrová bizoní játra) podává v roli legendárního trappera Hugh Glasse naprosto fenomenální výkon. Mlčenlivá výrazově extrémně náročná role je diametrálně odlišná od jeho posledního velkého hitu Vlk z Wall Street, kde vše záleželo na jeho uhlazené výřečnosti. Pokud není Akademie banda sadistickejch trollů a nedá Oscara na truc Fassbenderovi za Stevea Jobse, tak by se měl Leo tentokrát konečně po čtyřech neúspěšných nominacích svého triumfu dočkat (Jakožto herec má aspoň štěstí, že se na jeho oscarové trampoty dělají dobře meme, co ale mají říkat chudáci jako téměř sedmdesátiletý kameraman Roger Deakins, jenž má za sebou 12 neproměněných nominací, letošní za Sicario zatím nepočítaje, nebo filmový skladatel Thomas Newman, který s Deakinsem drží vyrovnané skóre a který byl letos taktéž po třinácté nominován, tentokrát za hudbu ke Spielbergově Mostu špiónů). Perfektní je ve své roli i Tom Hardy, který o něco víc mluví a o něco míň trpí než Di Caprio, a jeho šance proměnit svou nominaci ze nejlepší výkon ve vedlejší roli taky není špatná.

Filmu bývá vyčítáno, že příliš nezvládl svou snahu odpoutat se od syrového naturalismu k přírodnímu mysticismu, o což se snaží ve flashbackových a snových sekvencích, že má pomalejší tempo, nebo že přes svůj naturalismus není dostatečně realistický. Ano, to všechno by samozřejmě filmu vytknout šlo, ale výtky typu, že se film snaží být až moc perfektní, že každý záběr je až moc promyšlený a naaranžovaný, nebo že film postrádá autenticitu, fakt neberu. Můj zážitek, nebo spíš prožitek, nic z toho nijak neovlivnilo, na mém nadšení nijak neubralo. S čistým svědomím můžu říct, že Revenant je prvním filmem, o kterém zde na F&M píšu, kterému dávám plný počet bodů.

Douťasovo doporučení:

Revenant je všechno jen ne oddechový film. Revenant vás vyčerpá, rozkouše, rozsápá a rozseká. Krása.

10/10

Sázka na nejistotu

Chcete hypotéku a nemáte zaměstnání? Nevadí, tady nám to podepiště, my už to nějak vymyslíme. Banka vaší subprime hypotéku přidá do hypotéčních zástavních listů (MBS), nebo ji zabalí spolu s dalšími špatnými úvěry (NPL) do finančního produktu krásně bezpečného jména - zajištěné dluhové obligace (CDO), který pak prodá investorům a investičním fondům, protože něco tak skvělého v jejich portfoliu nemůže chybět. Moody's tomu přiklepne tří-áčkový rating, protože jestli ne, tak  si banka zajde za roh ke Standard & Poor's, která jejich cenné papíry určitě ohodnotí "správně".  Ať hypotéku splácíte nebo ne, pro banku jste zlatej důl. Aspoň do té doby, než procento špatnejch úvěrů nepřekročí v celkovém úhrnu jistou mezi. Pak bublina praskne a na Wall Street začnou z nebe padat bankéři. Ti šťastnější na zlatém padáku, ty méně šťastné seškrábnou z chodníku. Nechápete? Nebojte, naštěstí tu je Margot Robbie ve vaně, která vám to všechno jednoduše vysvětlí.

Sázka na nejistotu založená na stejnojmenné knize žurnalisty a bývalého finančníka Michaela Lewise nabízí zajímavý, kousavě zábavný vhled do tajemného světa velkých financí a pohled na velkou finanční krizi z perspektivy několika systémových outsiderů, kteří jako první odhalili, že se trh hypotéčních derivátů musí dříve či později zhroutit. A jak už bývá na Wall Street zvykem, dost se na tom napakovali. Za pár desítek milionů dolarů nakoupili swapy úvěrového selhání (CDS - credit default swaps), které jim s radostí prodala většina velkých finančních ústavů v domnění, že sázet na pokles ceny hypotéčních derivátů (neboli je shortovat, odtud název filmu Big Short) je šílenství, protože lidé budou své hypotéky splácet vždycky. 

Už dlouho jsem neviděl takhle zábavný a přitom inteligenčně náročný film, který se s divákem vůbec nemazlí. Pokud stejně jako já nedisponujete základní orientací ve finančnictví, tak se musíte stoprocentně soustředit, abyste se v záplavě zkratek neztratili a pochytili všechny mnohdy jen naznačené souvislosti (ani já si nejsem jistý, že jsem všechno pochytil a správně pochopil). Film se nám sice snaží pomoci občasným proložením děje vtipným vstupem některé celebrity, která nám zjednodušeně vysvětlí, co daný termín znamená. Ale aby film neztratil svůj švih, vtip a alespoň základně načrtnuté charakterové oblouky, tak si nemůže dovolit přepnout do formy čistě edukativního dokumentu, jak by bylo potřeba pro plné pochopení tak složité problematiky. Ale to vůbec není na škodu. Film nemusí vysvětlovat, film musí zaujmout, inspirovat. A to u mě zafungovalo. Po návratu z kina jsem si hned na Amazonu koupil Lewisovu knihu, abych se o tom všem dozvěděl víc.

Mezi skvělými hereckými výkony vyniká především Christian Bale v nezvyklé pozici introvertního, lehce autistického matematického génia a Steve Carell v roli zapšklého anti-systémového ředitele menšího hedgeového fondu. Brad Pitt ve filmu příliš prostoru nedostane a svoji schválně nevýraznou postavu sympaticky podehrává. Ryan Gosling je docela obstojný, i když ve svých mlčenlivých rolích (Drive, Jen bůh odpouští) se mi líbil víc. Film trošku nadužívá obrazových koláží, které mají odkazovat k paradoxům pozdně kapitalistické společnosti, ale časem začnou působit méně dynamicky a více rušivě. Navíc ve své interpretaci finanční krize obviňuje ze všeho pouze bankéře (spíš jejich hloupost a arogantní ignorování reality než zlé úmysly) a opomíjí hloupost běžných Američanů, kteří se kvůli koupi domu neúnosně zadluží. Film se tak veze na populární vlně kritiky Wall Streetu jako zdroji veškeré americké nerovnosti a symbolu bohatého nenáviděného jednoho procenta. Avšak toto lehce ideologické zaměření nijak nesnižuje relevanci nebo kvalitu celého filmu, jen je třeba si na konci uvědomit, že vina leží i někde jinde. 

"Truth is like poetry. And most people fucking hate poetry."  

Douťasovo doporučení:

Sázka na jistotu pro každého, kdo má rád inteligenčně náročné a intelektuálně podnětné filmy. Film má své úsměvné (a smutně úsměvné) momenty, ale určitě od toho nečekejte žádný kokainový maraton a la Vlk z Wall Street. 

8/10

Osm hrozných

Tříhodinový film složený z dialogů čtyř až osmi postav, odehrávající se na dvou lokacích, se na první pohled nezdá příliš koukatelný a spoustu lidí si říkalo, jestli to Quentin se svoji scenáristickou masturbací tentokrát přece jen nepřehnal. Ano, tři hodiny jsou opravdu dlouhá doba, obzvlášť když v některých kinech chybí 12 minutová přestávka uprostřed, kterou tam Tarrantino v odkazu na velké historické bijáky 50. a 60. let zařadil. Za sebe ale můžu říct, že jsem se ani minutu nenudil, naopak jsem se královsky bavil skvělými tarrantinovskými dialogy, pokřivenými charaktery, nádhernými záběry zasněžených amerických hor, cinefilskými staromileckými odkazy, Morriconeho hudbou, promyšleností každého záběru, i tradiční krvavou lázní, ke které celý příběh směřuje a ve které se nakonec utopí.

Hlavní zápletka je sice braková jak z šestákové kovbojky, ale tak co jiného bychom od Tarrantina čekali, že? Svou jednoduchostí se odkazuje ke starým televizním a filmovým westernům a laciným detektivkám, tzv. "whodunit" příběhům. Film je rozdělen do šesti různě dlouhých kapitol. První dvě se odehrávají v dostavníku uhánějícím zasněženou krajinou před blížícím se blizardem. Lovec odměn John Ruth (Kurt Russel) jede do města předat spravedlnosti renegátku Daisy Domergue (Jennifer Jason Leigh). Po cestě se k nim přidá další lovec odměn Major Marquis Warren (Samuel L. Jackson), který také míří do města nechat si zkasírovat své zastřelené úlovky, a Chris Mannix (Walton Goggins), který se má údajně stát novým městským šerifem. Mannix je jižan jak poleno, Marquis je černej jak bota, a válka, kde tito dva stáli proti sobě, nedávno skončila, což vnese do těsných prostor dostavníku zajímavou atmosféru. Zbylé čtyři kapitoly se pak s výjimkou pár flashbacků odehrávají v lehce klaustrofobní atmosféře jedné horské chaty, kde dostavník a jeho pasažéři musejí přečkat sněhovou bouři. Místo staré známé Minnie, která chatu vždycky vedla, je uvítá Mexičan Bob (Demián Bichir), který se dočasně o hostinec stará, a skupinka tří dalších mužů, kteří ve srubu našli útočiště před bouřkou - kat Oswaldo Mobrey (variace Waltzova Dr. Schultze hraná Timem Rothem), honák krav Joe Gage (Michael Madsen) a starý jižanský generál ve výslužbě Sanford Smithers (Bruce Dern). Víc z děje prozrazovat nebudu.

Celý film epické stopáže a komorních rozměrů byl natočen od šedesátých let nepoužívanou technologií Ultra Panavision 70 s extrémně širokoúhlým obrazem (poměr stran 2.76:1). V několika málo amerických městech byla dokonce uspořádána speciální cinefilská projekce, na které se film pouštěl na starých 70mm projektorech, které produkční firma Weinstein Company vykoupila z muzeí a starožitnictví. Použití takto širokého obrazu pro převážně interiérový film je unikátní a Tarrantinovi to umožnilo obsáhnout téměř celý vnitřek chaty jedním záběrem a zároveň přinést nevídanou úroveň detailu, což klade ohromné nároky na kostýmy, masky a výpravu.

Tarrantino si dává na čas a nechává všechny charaktery naplno rozehrát. Brzy zjistíme, jak už název filmu napovídá, že všichni jsou do různé míry vraždící, rasističtí, nebo ženy bijící hajzlové a není tu žádná postava, která by si zasloužila naše sympatie a které bychom mohli s čistým svědomím fandit. A přesto nám jsou z nějakého nepochopitelného důvodu sympatičtí všichni.    

Výběr herců se jako vždy povedl a všichni hrají své postavy výtečně. Za zmínku pak stojí suverénní výkon Samuela L. Jacksona, který si svou roli očividně užívá, a Jennifer Jason Leigh, která ve své roli šílené Daisy odhodila všechny zábrany. Málokterý režisér by si dovolil pojmout násilí na ženské postavě (i přesto, že jde o postavu zápornou) jako jeden z hlavních zdrojů humoru, a ještě méně režisérům by to mohlo takhle snadno u diváků a kritiky projít. Četl jsem čtyři různé recenze, jak české tak ze Států, a nikdo se nad tím ani nepozastavil! Obrácená emancipace ženské postavy dovedena ad absurdum, její ženství a s ním spojené výsady jsou zrušeny. Drsná doba si holt žádá drsné prostředky, a když plivneš na Samuelův dopis od Abrahama Lincolna, tak dostaneš pěstí, ať jseš chlap nebo ženská. Tarrantino si tohle může dovolit právě díky žánrové nadsázce a nerealisticky přepálenému násilí, které se nesnaží vzbuzovat iluzi, že je reálné. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se v kině mohl smát jen psychopat. Což doufám ještě nejsem. 

Douťasovo doporučení:

Osm hrozných je Tarrantino pro pokročilé. Pokud máte rádi jeho filmy, protože jsou prostě sranda a protože tam stříká krev, tak vás Osm hrozných svým pomalejším tempem a dlouhou stopáží nejspíše uklimbají. Pokud ale na tarrantinovkách oceňujete i to vše ostatní, co z nich dělá tak dobré filmy, a pokud sdílíte režisérovu lásku k filmům, tak budete Osm hrozných milovat.

9/10   

Leden v kinech

V lednu konečně dorazily do kin Vánoce a s blížící se nadílkou Oscarů se k nám dostaly hned tři filmy, které se pravidelně objevovaly v nejrůznějších amerických žebříčcích nejlepších loňských filmů. Tarrantinův western Osm hrozných, Iñárrituův western Revenant a hvězdně obsazená Sázka na nejistotu jsou jasnými premiérami měsíce. Festivalové nadšence pak v lednu čeká Festival íránských filmů, Scandi (žánrová přehlídka severské kinematografie), a Festival krátkých filmů.   

Můj program - filmy pro každého

Osm hrozných

(7. 1.)

Dlouho očekávaný film Quentina Tarrantina by měl být poctou klasickým westernům. Tentokrát ale nečekejte akční řež ve stylu Djanga, ale film založený více na dialozích a divoké westernové poetice. Tarrantino je moje srdcovka, takže se na tenhle filmek těším už hodně dlouho.

Joy

(7. 1.)

Biopic o vynálezkyni mopu a další oscarový bait Davida O. Russella, jehož filmy mě nikdy moc nebavily. Stejně tak mě moc nebaví oblečená Jennifer Lawrence a většinou ani Bradley Cooper. De Niro to sice může trochu zachránit, ale pochybuju, že bude mít ve filmu větší roli. Ale protože očekávám, že to vzhledem k emancipované ženské postavě dostane pár nominací, tak na to i tak budu muset zajít. Nic extra od toho však nečekám.

Revenant

(14. 1.)

Konečně je to tady! Skvělý režisér Iñárritu, jeden z nejlepších žijících kameramanů Lubezki, k tomu Di Caprio ve své životní formě a výborný Tom Hardy. Tenhle brutální survival western vypadá z trailerů hodně povedeně a nadšené ohlasy jak diváků tak kritiků potvrzují, že půjde o jednoho z letošních oscarových favoritů.

Můj program - filmy pro odvážnější

Zkáza krásou

(7. 1.)

Dokumentární snímek od Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny o herecké legendě a rozporuplném odkazu Lídy Baarové. Rozhodně lepší volba než Renčův bulvár.

Sázka na nejistotu

(7. 1.)

Další hollywoodský filmek ze světa zkorumpovaných finančníků. Tentokrát sice nepůjde o takovou legraci jako Vlk z Wall Street, ale kouká z toho hodně chytré drama o skupině týpků, kteří se rozhodli vsadit na prasknutí americké hypotéční bubliny. Příběh podle skutečné události s vynikajícím hereckým obsazením (Christian Bale, Brad Pitt, Steve Carell, Ryan Gosling).

O kuřatech a lidech

(14. 1.)

Bizarní černá dánská komedie, která bude pro dost lidí hodně za hranou. Pro českého diváka možnost vidět Madse Mikkelsena (Hannibal, Casino Royale, Barbar) v hodně nezvyklé pozici.

Fúsi

(21. 1.)

Islandsko-dánské černohumorné drama o osamělém starém špekounovi. Opožděné coming-of-age story, které slibuje plno smutné zábavy.

Druhá šance

(28. 1.)

Dánský krimi thriller říznutý vztahovým dramatem od výtečné dánské režisérky Susanne Bier. Severskou tvorbu mám docela rád, takže snad i tuhle dobře vypadající žánrovku stihnu.

Filmy, které jdou mimo mě

Pan Bezchybný

(7. 1.)

Francouzský thriller od relativně neznámého Yanna Gozlana o mladém literátovi, který se touží stát slavným autorem, a tak pod svým jménem vydá dílo někoho jiného, sice nevypadá úplně marně, ale v nabité lednové nabídce mi na něj nejspíš nezbude čas.

Les sebevrahů

(7. 1.)

Z traileru to vypadá na klasický neoriginální béčkový horor, ale jelikož film zatím neměl ani světovou premiéru, tak těžko soudit. Sexy Natalie Dormer má ale potenciál přilákat do kin nejen zaryté fanoušky žánru.

Vlna

(21. 1.)

Severské žánrovky sice bývají někdy docela dobré, ale tenhle norský katastrofický filmek o ničivé vlně vyvolané sesuvem půdy do jednoho z norských fjordů (podle skutečné události) nemá moc čím zaujmout.

Tajemství jejích očí

(21. 1.)

Amercký remake 6 let starého argentinského filmu El Secreto de Sus Ojos, který byl ve své době oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Podobné vykradačky dělané pro Američany, kteří jsou líní číst titulky a potřebují ve filmu své oblíbené hollywoodské hvězdičky, bojkotuju už jen z principu.

Do posledního dechu

(29. 1.)

Hrdinské drama o námořní záchranné misi založené na skutečných událostech z roku 1952 nabídne zájemcům hollywoodsky vypjaté emoce a spoustu CGI vody a CGI destrukce. Osobně ani o jedno zájem nemám.    

Filmy za trest

Muzikál aneb cesty ke štěstí

(14. 1.)

Nedokážu si představit nic moc horšího a bolestivějšího něž českou variaci na High School Musical. Ale berte to jako názor od člověka, který by filmové i divadelní muzikály nejradši zakázal.

Ledová sezóna

(14. 1.)

Větička na IMDb, že film měl původně skončit jen na DVD a vůbec se do kin nedostat, je dle mého názoru dostatečným varováním.

Lída Baarová

(21. 1.)

Česky mluvící Hitler a Goebbels? U Renče je už očividně možné všechno.

Poldův švagr

(28. 1.)

Přiblbá akční komedie o dvou natvrdlých policajtech. Film očividně cíluje na černošskou nízkopříjmovou skupinu, což možná dává smysl v USA, ale komu tohle chce nacpat česká kinodistribuce, to je mi záhadou.

Padesát odstínů černé

(28. 1.)

Ano, domýšlíte se správně. Filmový průmysl už klesl tak nízko, že vytváří parodie na parodie. Padesát odstínů šedé je totiž ve své podstatě fanfikcí/parodií na už tak nekvalitní teenagerovskou romanci Stmívání. Pokud bych Padesát odstínů šedé shovívavě nazval filmovou žumpou, tak Padesát odstínů černé je její dno.

Alvin a Chipmunkové: Čiperná jízda

(28. 1.)

Další 3D animovaná zbytečnost, kterou i sentimentální Američané ocenili na IMDb nemilosrdnou známkou 3,9. Pokud ale potřebujete někam odložit děti a zajít si zatím na něco pořádného, tak Chipmunkové poslouží dobře.