Dánská dívka

Zatímco se téma homosexuality pomalu ale jistě vyčerpává a spolu s postupující emancipací ztrácí potenciál být společensky subverzivní, tak transgenderovou problematiku se mainstreamovému publiku, pokud nepočítáme Almódovara, nikdo pořádně přiblížit nesnažil (snad kromě filmu Kluci nepláčou s Hillary Swank z roku 1999, rovněž oceněného Oscarem). Problém se zpracováním homosexuality ve filmu dodnes zůstává v tom, jak uchopit zásadní otázku sexuality. Platí zde totiž jasné pravidlo, čim otevřeněji film tuto otázku řeší a čím více homoerotických scén obsahuje, tím menší bude jeho cílové publikum. Transsexualita sice nijak se sexuální orientací nesouvisí, ale to nic nemění na tom, že otázka sexuality zůstává klíčová. A v tomto ohledu je Dánská dívka sázkou na jistotu, film je totiž tak asexuální, jak jen může být. Na jednu stranu je tím zásadně ochuzen, na druhou stranu jej to činí přístupnější širokému heteronormativnímu publiku, kterému je stravitelnou, i když lehce zkreslenou formou, představena transgenderová problematika. Čtyři oscarové nominace, z nichž alespoň jedna má velkou šanci na úspěch, tento efekt dále umocňují.

Dánská dívka je totiž přesně tím, čemu se říká „oscar bait“, tedy film, který se snaží zalíbit konzervativnímu vkusu „akademiků“. Historické životopisné drama se silnými hereckými výkony, propracovanou výpravou a dojemným příběhem je téměř jistou zárukou, že film získá dostatečný počet nominací, aby kolem sebe vyvolal onen příznívý mediální buzz, který po měsíci a půl v kinech nakopne skomírající box office a později pomůže i prodeji DVD a BR disků. Mezi letošními nominacemi by do tohoto „oscarového“ žánru spadaly filmy jako Most špiónů, Brooklyn, Carol, Trumbo, Joy, částečně i Spotlight, mezi loňskými je typickým příkladem Teorie všeho, Kód Enigmy nebo Selma. Spoustu lidí tento typ filmů kvůli jejich podbízivé líbivosti apriori zavrhuje, což si tyto většinou řemeslně nadprůměrně zvládnuté filmy určitě nezaslouží. Lepší je se na ně dívat jako na zástupce specifického žánru a v jeho rámci je srovnávat a hodnotit. To samé by šlo aplikovat na jakoukoli filmovou kategorii, od akčních blockbusterů přes festivalová sociální dramata až po nejrůznější naračně vyprázdněné filmové experimenty.

Příběh Dánské dívky je založen na životě dánského krajináře Einara Wegenera (Eddie Redmayne), který ve dvacátých letech jako první známý muž podstoupil operaci změny pohlaví. Děj se tak předvídatelně sune svoji dvouhodinovou stopáží přes probuzení Einarova ženského alter ega Lili, nevyhnutelnou vztahovou krizi, pokusy o léčbu, až po uvědomělé odmítnutí své mužské identity a podstoupení přelomové operace. Film trpí stejným problémem jako Teorie všeho, ve kterém Redmayne herecky zářil loni - utápí se ve vlastním sentimentu a v bezedných slzných kanálcích hlavních postav. Místo toho, aby se odvážil do větších psychologických hloubek, tak jen neškodně klouže po naleštěném povrchu propracované historické výpravy a kostýmů, a svou pozornost ředí mezi hlavní a vedlejší postavu. Einarovu oddanou ženu Gerdu skvěle ztvárnila mladá švédská herečka Alicia Vikander, která si za svůj výkon s největší pravděpodobností odnese Oscara. Její role, ačkoliv kategorizována jako vedlejší, je v podstatě druhou hlavní a velká část filmu stojí právě na jejím výkonu.         

Eddie Redmayne si po Hawkingovi znovu vybral fyzicky velmi náročnou roli, se kterou se i tentokrát popral skvěle, a troufám si říct, že kdyby letos nesoutěžil s životním výkonem Leonarda di Capria, tak si Oscara odnese znovu. Po herecké stránce je role Lili v lecčem náročnější než ztvárnit ikonicky tragický osud geniálního inspirativního astrofyzika, kde pozitivní přijetí publikem bylo předem zaručené popularitou skutečného předobrazu. V roli Lili nemohl Redmayne spoléhat na žádné apriorní sympatie, drtivá většina diváků o této historické postavě nikdy neslyšela a Redmayne ji tak musel představit co nejvíce lidsky, bez zbytečného pitvoření a afektu. Což může být docela obtížné, obzvlášť když jste navlečeni v ženských šatech a mluvíte přiškrceně vysokým hlasem. Smíšené pocity, které na diváky postava Lili přenáší, nesouvisí se slabým hereckým výkonem, ale s její samotnou podstatou, která je pro normálního diváka těžko uchopitelná. Snáze si vybudujeme pozitivní vztah k ochrnutému géniovi než k emocionálně nevyrovnanému babochlapovi s nejasnou sexuální orientací. Před talentem a odvahou Eddieho Redmaynea tak nezbývá než smeknout.          

Douťasovo doporučení:

Pokud máte rádi dobře zahraná historická dramata a rádi si v kině pobrečíte, tak je Dánská dívka film pro vás. Navíc se budete moci známým pochlubit, jak tématicky kontroverzní film jste viděli, a přitom se nenechat ničím viděným vyvést ze své komfortní zóny.  

6/10

Druhá šance

Dán Nikolaj Coster-Waldau si v přestávce mezi sériemi Hry o trůny odskočil od svého oblíbeného krvesmilstva a jednorukého šermování do filmu dánské oscarové režisérky Susanne Bier, aby si v jejím lehce překombinovaném psychologickém rodinném krimi dramatu zahrál tragickou postavu šťastného otce a policejního detektiva. Ačkoliv nás Nikolaj o své otcovské lásce přesvědčí natolik, že bychom skoro zapomněli na jeho nedávnou epizodu vyhazování dětí z věží, tak film jako takový každému úplně nesedne a jeho působivost a dopad bude hodně záležet na tom, v jaké fázi rozmnožovacího cyklu a na kterém genderovém pólu se právě nacházíte.

Velká část filmu stojí na hře s diváckými očekáváními, takže z děje toho moc prozradit nejde. Detektiv Andreas (Nikolaj-Coster Waldau, Hra o trůny) se svým parťákem Simonem (Ulrich Thomsen, Lepší svět, Rodinná oslava) při zásahu seberou dvěma smažkám zanedbané několikaměsíční dítě, avšak sociálka rozhodne, že se dítě musí rodičům vrátit. Andreas je šťastným otcem stejně starého dítěte, takže jeho čerstvě probuzená rodičovská láska ke všemu malému a uřvanému to jen těžce snáší. Po konfrontaci s těžkou životní situací se Andreas rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a pomoci dítěti sám.

Susanne Bier se ve Druhé šanci vrací ke svému srdcovému tématu rodinných vztahů a krizí, které tentokrát zkouší napasovat na žánr detektivního thrilleru. Natočené a zahrané je to pěkně, o tom žádná, ale k tomu, aby se film vyšvihl ze žánrového průměru, jde málo na dřeň. Příliš doslovný závěr je zbytečně smířlivý a po vzoru vstřícného skandinávského sociálního systému nabízí druhou šanci až moc jednoduše. Kriminální aspekt (výslechy, vyšetřování, atd.) je upozaděn na úkor rodinného dramatu a ve filmu slouží jen jako background hlavní postavě. Morální dilema z toho, že Andreas vyšetřuje zločin, který sám spáchal, není nijak akcentováno a vedlejší linka s alkoholickým parťákem Simonem také příliš nefunguje. Postavy jsou dost ploché a jednorozměrné, feťáci jsou feťáčtější než Děti ze stanice Zoo, zatímco Andreas a jeho žena ve svém designovém domku u jezera jsou kandidáti na cenu pro nejvíc milující rodiče na světě. Otázky, které Bier zkoumá jsou očividné, stejně jako odpovědi, ke kterým se dobírá. Měli by sociálně problémoví lidé mít děti? Dokáží dětem poskytnout dostatečnou lásku a péči? Miluje matka na drogách své dítě méně než zajištěná středostavovská matka na antidepresivech?

I přes mé výhrady zůstává druhá šance co do obsahu průměrným a co do kvality zpracování lehce nadprůměrným zástupcem svého žánru. Tvrdé odsouzení, které se filmu dostalo především od americké kritiky (45% Rotten Tomatoes, 35 % Metacritics), vychází z jednoduchého nepochopení faktu, že i Evropa má svoji žánrovou produkci.

Douťasovo doporučení:

Pokud bych byl ženská před třicítkou nebo čerstvý rodič, tak na mě film zapůsobí o dost víc. Ale i tak je Druhá šance koukatelný, solidně zahraný a natočený film. Jen nevím, jestli si na něj třeba za rok vůbec vzpomenu.

6/10