Ztraceni v Mnichově

Zatímco ulice Prahy hyzdí plakáty tupého Wilsonova a tuctové komedie Celebrity, s.r.o., které si snad ani nezaslouží pocty stříbrného plátna, tak Zelenkův nenápadný comeback Ztraceni v Mnichově působí v českém filmu jako zjevení. Komedie plná chytrého humoru, která se nebojí velkých témat, která vráží upřímnou facku české malosti a vysmívá se našim národním komplexům, a přitom vyzařuje neodolatelnou lásku k filmu jako k jedinečnému tvůrčímu procesu. To vše je navíc zabaleno do odvážně zamotané narativní struktury, která svou originalitou vyčnívá nejen z české ale i z většiny světové produkce. O to víc zamrzí, když člověk přijde do kina a v celém velkém sále napočítá deset diváků, z nichž čtyři odejdou v půlce, když s úděsem zjistí, že ta bláznivá komedie s papouškem, která slibovala nenáročnou odpočinkovou zábavu, si najednou dovoluje dekonstruovat jejich drahocenné národní mýty.

Příběh začíná na tiskové konferenci pořádané francouzským velvyslanectvím při příležitosti výročí podepsání Mnichovské dohody. Speciálním hostem je papoušek žako, který byl souputníkem samotného Édouarda Daladiera a který se za léta strávená po jeho boku naučil mluvit jeho hlasem. Záhy se však ukáže, že prostořeký papoušek se od ministerského předsedy naučil věty, které by citlivé uši věčně zrazeného českého národa slyšet neměly, a to ani po 70 letech. Papoušek se přes noc stane senzací, francouzští diplomaté si sypou popel na hlavu a strachují se, aby drzý žako nezmařil jejich snahu o získání zakázky na stavbu nových temelínských bloků. Vyhořelý investigativní novinář, který papouška z tiskovky ukradl, nechá novinu rozmáznout bulvárem a televizí, jen aby zhrzeně zjistil, že pozornost senzacechtivých tabloidů neudrží ani dva dny. Po tajné schůzce s francouzským diplomatem na hřbitově v Sudetách, která měla uklidnit situaci, je příběh náhle přerušen televizní zprávou s fotkou dotyčného diplomata oznamující smrt známého francouzského herce. V tento moment začne divákovi pomalu docházet, že úvodní lehce křečovitě a absurdně působící část je vlastně filmem ve filmu. To co následuje, je totiž čistým mockumentem (fiktivní příběh natočený dokumentárním stylem, mystifikační doku-fikce), fiktivním filmem o fiktivním filmu, který se snaží osvětlit, proč česko-francouzská koprodukce o Daladierově papouškovi nebyla nikdy dokončena. Záběry z natáčení proložené komentáři tvůrců postupně vytváří obraz prokletého filmu, kterého stíhala jedna katastrofa za druhou. Tato neustálá improvizace nám tak zpětně odhalí důvod oné úvodní křečovitosti. Skvěle odstíněné jsou i herecké výkony, a to především Martina Myšičky, který ve „filmové“ části působí dostatečně uměle a prkenně, jak jsme zvyklí z laciných českých produkcí, aby ve zbytku filmu přepnul do naprosté přirozenosti.

A kde je v tom ten Mnichov, to velké téma? Režisér Bambušek si v průběhu natáčení uvědomí, že tu slavnou Mnichovskou dohodu vlastně nikdy nečetl. Rozhodne se tedy zjistit o tomto dokumentu co nejvíc. Při jeho pátrání se mu dostane do rukou kniha Mnichovský komplex, kde historik Jan Tesař píše, jak celá Mnichovská dohoda byla součástí velkého Benešova plánu, který sázel na to, že Německo rozpoutanou válku prohraje a doufal a že se mu posléze podaří dohodu anulovat a Československo v jeho původních hranicích obnovit. Bambušek spolu s Myšičkou tuto Tesařovu teorii až didakticky vysvětlují vedoucímu výroby, když zjišťují své možnosti tuto novou rovinu do jejich roztočené bláznivé komedii o papouškovi nějak zahrnout. V ten samý moment však praskne, že celá česko-francouzská koprodukce byl jeden velký podvod pro vytažení peněz z fondů EU, že velká francouzská hvězda je ve skutečnosti pražský prodejce paštik, a že evropský fond nakonec peníze nepošle. A teď, nejlepší moment celého filmu. Vedoucí výroby vysvětluje štábu, že Francie z projektu vycouvala a že nikdo nedostane zaplaceno. Francouzi nás zase zradili! A proč neříct pravdu? Protože pravda nikoho nezajímá, pravda je moc složitá. Ať už kulisák, osvětlovač, nebo celý český národ, všichni potřebují jasný cíl, na který si vylít své frustrace. Žabožrouti zasraní!

Zelenka se přitom nesnaží vyvrátit fakt, že každý národ potřebuje své historické mýty skrz které se identifikuje. Spíše ho zajímá, jak urputně v sobě tento mýt nosíme, proč od té doby nevěříme Západu, když vše zlé přišlo z Východu, a proč se nedokážeme zbavit pocitu, že nás Mnichov národně vykastroval. Můžeme namítnout, že jeho didaktické vysvětlení přednáší Tesařovu teorii jako fakt, přičemž, jak víme, historická pravda není nikdy absolutní a zcela jistě existuje spoustu dalších teorií od jiných renomovaných historiků. Zelenka ale nechce znepřehledňovat již tak nepřehlednou situaci další relativizací, to by už film, který i ve výsledku zůstává komedií, přeci jen neunesl. Touto přímou citací se nejen zaštiťuje odbornou autoritou, ale zároveň se i vyvazuje ze zodpovědnosti, kterou by nesl, kdyby použil svou vlastní interpretaci mnichovských událostí.           

Douťasovo doporučení:
Ztraceni v Mnichově je jedním z nejlepších českých filmů, které jsem v poslední době viděl a skvělým exemplářem celosvětově vzácného druhu chytré komedie. Film, který se musí líbit každému, kdo má filmy aspoň trochu rád a komu nevadí hravá forma zesměšňování našich národních bolístek. 

9/10



CSFD - Ztraceni v Mnichově