Mad Max: Fury Road

Nejdřív jsem chtěl napsat normální recenzi, ale po několika marných pokusech jsem to vzdal. O novém Mad Maxovi prostě nejde psát normálně, analyticky, spisovnou češtinou. Proč? Protože to je kurevsky hustej akční mega nářez! V životě bych neřekl, že mě bude takhle královsky bavit dvě hodiny čumět na dvě party dementů, který se honěj po poušti v autech. Ale to, co z toho děda Miller dokázal vytřískat, to je jak z jinýho světa.

A akce je to skutečně krutopřísná! Originální, napínavá, skvěle a přehledně natočená, s minimem CGI (podle IMDb bylo 80% triků děláno bez něj), nádherně komponovaná a nastříhaná, a na to, jak je celej Mad Maxův svět nemilosrdně šílenej, tak si vystačí i s minimem krve a goru. Příběh a dialogy jsou jenom nástavbou, která udává týhle zběsilý jízdě směr. Kdo potřebuje příběh s překvapivými zvraty, když vám nad jedoucím tahačem skáčou terénní motorky házející granáty? Kdo potřebuje propracovaný charaktery postav a složitou pavučinu vztahů, když máte týpka zavěšenýho na řetězech před autem připomínající pojízdnou rockovou stage, kterej hraje na elektrickou kytaru, ze který šlehaj plameny? Na oduševnělý dialogy neni čas, když po vás hážou gránatový oštěpy, pálej po vás plamenometem, najížděj do vás buldozerem, nebo se vás týpci v latexových maskách snaží rozřezat motorovou pilou. Akce je tak pohlcující, že když vám film nabídne chvilku oddychu, tak si sotva stihnete utřít sliny a vrátit hladinu adrenalinu na normální úroveň, než to do vás děda Miller začne znova pálit.

Maxův vizuál je dokonale opojnej. Přes barevnou saturaci obrazu, kostýmy, masky, rekvizity, výpravu, všechno je ve svý bizarnosti dotažený do naprostý dokonalosti. Vrcholem všeho jsou samozřejmě všechny čtyř-a-více-kolové kreace, kterých tým mechaniků a designéru sestrojil plně funkčních 88 a přes 70 dalších polofunkčních. Film nejprve vznikal bez psaného scénáře jen pomocí kresleného storyboardu, který měl 3500 panelů!

Hlavním hybatelem chudého děje není Max (Tom Hardy), který se po většinu filmu snaží jen přežít, ale Furiosa (Charlize Theron), která se snaží utéct zpět do své domoviny a přitom vysvobodit dívky z tyranova harému. Ačkoliv se dočkáme plno „fan service“ záběrů na spoře oděný kočičky, tak vyznění filmu je silně a okatě feministické. Taky tomu nevěříte, že feministický akční pouštní post-apo může bejt tak dobrý? Je.

Douťasovo doporučení:

Nechte mozek doma a vyražte do kina!    

9/10

CSFD - Mad Max: Road Fury

IMDb - Mad Max: Road Fury

Rotten Tomatoes - Mad Max: Road Fury

Pestrobarvec petrklíčový

Pestrobarvec petrklíčový je nemilosrdnou vivisekcí romantického vztahu starší ženy Cynthie (Sidse BabettKnudsen) a její mladší milenky Evelyn (Chiara D’Anna), jehož středobodem je Evelynina chorobná potřeba být submisivně ponižována. Ale nečekejte žádné laciné BDSM porno. Pestrobarvec, ačkoliv se mu jistá magicky hypnotická rafinovaná svůdnost nedá upřít, se rozhodně nesnaží hrát na žádné první signální, ale trpělivě nám dává nahlédnout nepříjemnou podstatu dominantně-submisivního sexuálního vztahu a obtíže jeho oboustranného naplnění. 

Film začíná scénou, která vzbuzuje dojem, že Cynthia si na Evelyn ukájí své dominantní představy a že mladší Evelyn, hnána láskou a zbožným obdivem, hraje poslušně svoji roli. Z počátku se nám tak potvrzuje rozšířená představa o BDSM, že dominance v sexu se přenáší i do celkového vztahu, a postava zamilované Evelyn budí upřímný soucit. Ale jak se film dostává postavám hlouběji pod kůži, tak zjišťujeme, že je to přesně naopak. Sexuálně submisivní Evelyn si své ponižování na Cynthii dominantně vymáhá, a to do takové míry, že ji sepisuje i detailně propracované scénáře a peskuje ji, když se nedrží své předepsané role. Brzy zjistíme, že právě Cynthia je ta, kdo je beznadějně zamilována a které se vnitřně příčí některé praktiky, které po ni Evelyn vyžaduje. Je těžké určit, zda Cynthia svoji dominanci skutečně pouze předstírá, nebo jen její fantazie nedosahují tak bizarního stupně, do kterého ji tlačí Evelyn. Ať tak či tak, jejich vztah kvůli tomu trpí.

Děj se pravděpodobně odehrává na přelomu 19. a 20. století v Anglii (není specifikováno) v uzavřeném mikrokosmu zchátralého šlechtického sídla a entomologického ústavu. Hmyz, především motýli, je sdílenou vášní obou postav a bádání nad rozdíly mezi jednotlivými poddruhy vyplňuje většinu jejich času. Podezření, že tento mikrokosmos je záměrně odtržen od reality, podporuje i to, že se v celém filmu neobjeví ani jedna mužská postava, a také určité náznaky toho, že BDSM praktiky jsou mezi komunitou entomoložek rozšířenější, než byste čekali. Takovéto ukotvení pomáhá filmu soustředit veškerou koncentraci na vztah samotný a může se tak elegantně vyhnout problematice přijímání nestandardního sexuálního chování dobovou společností. Naopak, svět Pestrobarvce budí zdání, že vztah dvou žen založený na dominanci a submisivitě je společensky přijímaným standardem. Podobný význam má i fakt, že vztah, na který se film soustředí, je homoerotický. Film se tak může plně soustředit na roli dominance a submisivity jako součásti lidského psyché bez zapojení problematiky genderu. Pokud by šlo o heterosexuální vztah, film by byl nucen buď potvrzovat nebo vyvracet vžité představy o mužských sklonech k dominanci a přes tuto genderovou clonu by jen stěží pronikl do stejné hloubky.

Na Pestrobarvce petrklíčového se nekouká úplně lehce. Někomu může vadit artovější vizuální stylizace, která mnohdy působí jako prázdná manýra, někomu může vadit absence děje, kde to jediné, co sledujeme, je měnící se dynamika jednoho vztahu, nebo únavná repetitivnost některých scén (toto opakování však není bezúčelné, ale má své opodstatnění). V neposlední řadě někomu může vadit už jen to, že všechny erotické scény se odehrávají mezi téměř 50letou Knudsen, s postavou zcela odpovídající jejímu věku, a mladší italskou herečkou Chiarou D’Annou, která sice dokáže svým poddajně oddaným kukučem rozproudit jisté druhy fantazií, ale k sex idolu má také daleko. 

Pestrobarvec je v jistém ohledu podobný předešlému filmu Petera Stricklanda Berberian Sound Studio, hororově laděnému experimentu a hommage italskému giallu žánru, který se odehrává v 70. letech ve zvukovém studiu během post-produkce jednoho obzvlášť nechutného a krutého italského hororu. Stejně jako se Stricklandovi dařilo budit zvláštní (ne)děsivou hrůzu pouhým náznakem (samotný horor, na kterém tým pracuje, nikdy nevidíme, jen slyšíme), tak Pestrobarvec působí stejně (a)sexuálně dráždivě, a to téměř bez jakýchkoliv otevřeně sexuálních scén.    

Douťasovo doporučení:

Film pro odvážnější diváky, který bych ale nemilosrdně naordinoval každému, jehož představy o BDSM nesahají dál než k padesátému odstínu šedi.

7/10

    

CSFD - Pestrobarvec petrklíčový

IMDb - Pestrobarvec petrklíčový

Rotten Tomatoes - Pestrobarvec petrklíčový

Ex Machina

Ex Machina je další z řady sci-fi filmů zabývajících se odvěkou lidskou fascinací umělou inteligencí a filozoficko-etickými problémy, které sebou její existence přináší. Ex Machina tedy není akční film ve stylu Já, robot, ale spíše má svým pomalejším tempem, propracovanou psychologií postav a uvěřitelně moderním vypiplaným designem blíže k předloňskému filmu Ona, ačkoliv žánrově jde spíš o psychologický sci-fi thriller než o romantické drama. Důraz na kvalitní scénář a dialogy na úkor tempa a akčních scén se od režijního debutu scénaristy dal samozřejmě očekávat a rozhodně není nijak na škodu.

Zaměstnanec internetového gigantu Blue Book (obdoba Googlu), prográmator Caleb (Domhnall Gleeson), vyhraje ve firemní loterii týdenní pobyt na horské chatě svého zaměstnavatele, geniálního vědce Nathana (Oscar Isaac). Supermoderní horská chata je zároveň tajným výzkumním zařízením, kde Nathan pracuje na svém novém projektu – vývoji androida obdařeného skutečnou umělou inteligencí. Calebův hlavní úkol je pod dohledem Nathanových všudypřítomných kamer komunikovat s jeho nejnovějším prototypem, ženským androidem Avou (Alicia Vikander). Jejich konverzace jsou v podstatě obdobou Turingova testu a jejich hlavním cílem je určit, do jaké míry jsou Aviny reakce rozpoznatelné od lidských a do jaké míry dokáže autonomně přemýšlet a prožívat. Děj celého filmu je tak strukturován do sedmi kapitol, ve kterých se vždy odehraje monitorovaný rozhovor mezi Calebem a Avou a následné vyhodnocení této interakce, které Caleb dává Nathanovi. To je asi tak vše, co lze bez spoilerů o ději prozradit.

Oscar Isaac je v roli technologického vizionáře velice přesvědčivý a jeho postava dál utvrzuje stereotypní představu, že největší vědecké objevy jsou výronem geniálního mozku jednoho arogantního opilého kreativce, který krom řízení největší internetové firmy na světě zvládne sám vytvořit to, o co přes šedesát let usiluje několik celých vědeckých oborů. Isaac svým výkonem spolehlivě dominuje celému filmu a často zastiňuje i Gleesonovu hlavní postavu. Domhnall Gleeson (syn známějšího irského herce Brendana Gleesona) to má ve své roli těžké. Musí hrát nadaného programátora, který obdivuje a zároveň se bojí svého guru-šéfa, a to bez jakékoliv úvodní expozice, která by nám dala trochu prostoru se s postavou Caleba sžít. Gleeson je dobrý herec, který svým projevem a vizáží více připomíná Martina Freemana než svého otce Brendana, ale jeho postava mě zkrátka nedokázala tolik zaujmout. Za zmínku stojí i výkon Alicie Vikander, která svému androidovi dokázala vtisknout tu pravou míru inteligence i robotické strojovitosti. Další povedenou složkou filmu je nádherný design a dechberoucí přírodní exteriéry, díky kterým je na film radost koukat. Natáčelo se především v Norsku a jako Nathanova horská chata posloužil úžasný Juvet Landscape Hotel nedaleko norského městečka Alstad Valldal. Jediné, co mi na vizuální stránce vadilo, byla přehnaná zrnitost obrazu (která musela být dodělávána dodatečně, neboť se točilo na digitál), která mi k takhle moderně laděnému designovému scífku moc nesedla.

Scénář je prošpikovaný promyšlenými odkazy na antickou historii, řeckou a biblickou mytologii, a život a dílo filozofa Ludwiga Wittgensteina, který se zabýval především logikou, metafyzikou a filozofií jazyka. Samotný název filmu je odkazem ke známému principu deus ex machina hojně používaném v antickém dramatu. Jména postav nesou biblické konotace – Ava (verze jména Eva), první žena stvořená bohem, Nathan (v češtině Nátan) byl jedním ze starozákonních proroků, zatímco Caleb (česky Káleb) je ve Starém zákoně jedním ze zvědů, které Mojžíš vyslal do Země zaslíbené a je příkladem člověka, který se neřídí klasickými světskými hodnotami, nýbrž spoléhá pouze na boha. Ve svých konverzacích postavy několikrát narazí na Prométhea, slavnou postavu z řecké mytologie, která navzdory bohům přináší lidstvu pokrok. Nathan také vidí sám sebe jako proroka přinášejícího pokrok, jako boha stvořitele, jako nositele evoluce. V Nathanových promluvách je technologie vlastní živelnu sférou, síly vědeckého pokroku pracují nezávisle na svých hybatelích a umělá inteligence je jen dalším nevyhnutelným krokem jejich postupu. Jméno Prométheus může rovněž odkazovat na román Mary Shelly Moderní Prométheus o Frankensteinovi, o člověku stvořeného člověkem, nebo na knihu American Prometheus od Roberta Oppenheimera, jednoho z vynálezců atomové bomby, který je v průběhu filmu také několikrát zmíněn. Na Wittgensteina odkazuje název společnosti Blue Book, shodný s názvem souboru Wittgensteinových poznámek z roku 1933-34, které se staly základem jeho pozdějších myšlenek o podstatě jazyka (v jednom z pokojů rovněž visí portrét Wittgensteinovy sestry od Gustava Klimta). Bohužel Wittgensteina nemám načteného, abych mohl posoudit kolik z jeho myšlenek, bylo ve filmu skutečně použito, a jestli je tak tenhle odkaz jen povrchní symbolikou nebo jestli jde víc do hloubky.

Ex Machina pro mě bylo příjemné překvapení, které předčilo má očekávání. Chytré sci-fi, nad kterým se může člověk zamyslet, ale které se díky hezkému vizuálu dá vychutnat i bez velkého přemýšlení. Hlubší rozbor, který by šel pod povrch té výše nastíněné symboliky, by možná odhalil, že se pod ní mnoho neskrývá, takže je možná lepší o filmu až tak nepřemýšlet a prostě si ho užít.

Douťasovo doporučení:

Film pro každého, kdo má rád science fiction a komu vždycky vrtala hlavou otázka, jestli si androidi můžou užívat sex. 

8/10

CSFD - Ex Machina

IMDb - Ex Machina

Rotten Tomatoes - Ex Machina

Avengers: Age of Ultron

Moc dobře si pamatuji, jak jsem před třemi lety, když šli do kin první Avengers, bojkotoval většinu komiksových filmů (samozřejmě s výjimkou Nolanových batmanů). Přišli mi hloupé, nezáživné, prvoplánově akční, s dějem jak přes kopírák. V tu dobu tak nějak začínalo moje filmové období, měl jsem plnou hlavu klasik, doma jsem sjížděl Kubricka, Bergmana, Hitchcocka, Felliniho a připadal jsem si lepší než všichni ostatní. Tuhle filmovou pubertu mám už naštěstí za sebou, takže si nemusím na nic hrát a můžu vám s čistým svědomím říct, že Avengers: Age of Ultron je dokonalej akční mega-nářez, čistá popcornová zábava, kterou nemá smysl vidět jinde než na pořádně velkém plátně.

Vždycky mě udivuje, jak velkou popularitu u nás komiksové filmy mají, když tu téměř neexistuje subkultura komiksových nerdů. Ani já jsem nikdy nečetl žádný komiks (ať už od Marvela nebo od DC) a všechno, co o těchto komiksových univerzech vím, mám z jednotlivých filmů (a z The Big Bang Theory :-). Jednotlivé marvelovské filmy se přitom čím dál více propojují, takže jsem rád, že jsem nepodcenil přípravu a  že jsem před Avengers: Age of Ultron zkouknul oba Kapitány Ameriky, kteří mi ještě chyběli, a dal si opáčko prvních Avengers. 

Děj není třeba moc představovat. Jako ve všech superhrdinských filmech se na scéně objeví megalomanský superpadouch, který chce zničit svět a kterého musejí hrdinové zastavit. Ale o děj nebo zápletku tu až tak moc nejde, v komiksových filmech jsou vždycky mnohem důležitější postavy. A Whedonovi a jeho týmu se zde povedlo dát všem dostatečný spotlight a dozvíme se i něco víc o sidekick charakterech Hawkeyeovi a Black Widow, kteří doteď v marvelovských filmech nedostali příliš prostoru. Disney, který vlastní Marvel, samozřejmě myslí i na budoucnost, a aby nás Hulk, Iron Man, Captain America a Thor jednoho dne neomrzeli, tak zde představuje několik nových superhrdinů. Nebudu dál spoilovat jakých, jen trošku navnadím tím, že dva z nich jsou původně z X-Menovské série. Ve filmu to ale není otevřeně přiznáno, protože (jak mě poučil můj komiksový guru) filmová práva k X-Menům momentálně vlastní 20th Century Fox.

Akční scény jsou tradičně velkolepé a extrémně zábavné, místy až připomínající podobné demolition porno jako Muž z oceli (úplným vrcholem je scéna, kde se Iron Man snaží zkrotit Hulka). Z akčních scén a z kvality CGI je vidět, že Disney na filmu opravdu nešetřil (odhadovaný budget na IMDb je 250 milionů dolarů). Film se přitom nebere nijak vážně, je zde spoustu výborných sebeshazovačných scén a hlášek, hrdinové jsou správně sarkastičtí a namyšlení, což ve výsledku působí příjemně odlehčeným dojmem. 

Ale samozřejmě film má i svou dávku patosu a těžkopádných obligátních dialogů o ochraně svobody a o potřebě táhnout za jeden provaz, pracovat jako tým. Padouchovi sice taky nechybí správná porce sarkasmu, ale neuškodilu by mu více prostoru a více charismatu. Navíc je zde několik scén, kterými si Marvel připravuje půdu na příští filmy (Thor v jezírku) a které v kontextu jednoho filmu působí nadbytečně a zmatečně. Ale i přes tyto drobné nedostatky jsou Avengers: Age of Ultron (spolu s Kingsmanem) to nejzábavnější, co jsem zatím letos v kině viděl.

Douťasovo doporučení:

Film pro každého, kdo má rád akční filmovou zábavu. Nestahujte a jděte do kina!       

8/10

CSFD - Avengers: Age of Ultron

IMDb - Avengers: Age of Ultron

Rotten Tomatoes - Avengers: Age of Ultron