Ex Machina je další z řady
sci-fi filmů zabývajících se odvěkou lidskou fascinací umělou inteligencí a
filozoficko-etickými problémy, které sebou její existence přináší. Ex Machina
tedy není akční film ve stylu Já, robot, ale spíše má svým pomalejším tempem, propracovanou psychologií postav a uvěřitelně
moderním vypiplaným designem blíže k předloňskému filmu Ona, ačkoliv žánrově jde spíš o psychologický sci-fi
thriller než o romantické drama. Důraz na kvalitní scénář a dialogy na úkor tempa a akčních scén se od režijního debutu scénaristy dal samozřejmě očekávat a
rozhodně není nijak na škodu.
Zaměstnanec
internetového gigantu Blue Book (obdoba Googlu), prográmator Caleb (Domhnall Gleeson), vyhraje ve firemní loterii týdenní pobyt na horské chatě svého
zaměstnavatele, geniálního vědce Nathana (Oscar Isaac). Supermoderní horská
chata je zároveň tajným výzkumním zařízením, kde Nathan pracuje na svém novém
projektu – vývoji androida obdařeného skutečnou umělou inteligencí. Calebův
hlavní úkol je pod dohledem Nathanových všudypřítomných kamer
komunikovat s jeho nejnovějším prototypem, ženským androidem Avou (Alicia Vikander). Jejich konverzace jsou v podstatě obdobou Turingova testu a
jejich hlavním cílem je určit, do jaké míry jsou Aviny reakce rozpoznatelné od
lidských a do jaké míry dokáže autonomně přemýšlet a prožívat. Děj celého filmu je tak
strukturován do sedmi kapitol, ve kterých se vždy odehraje monitorovaný
rozhovor mezi Calebem a Avou a následné vyhodnocení této interakce, které Caleb
dává Nathanovi. To je asi tak vše, co lze bez spoilerů o ději prozradit.
Oscar Isaac je v roli
technologického vizionáře velice přesvědčivý a jeho postava dál utvrzuje
stereotypní představu, že největší vědecké objevy jsou výronem geniálního mozku
jednoho arogantního opilého kreativce, který krom řízení největší internetové
firmy na světě zvládne sám vytvořit to, o co přes šedesát let usiluje několik
celých vědeckých oborů. Isaac svým výkonem spolehlivě dominuje celému filmu a
často zastiňuje i Gleesonovu hlavní postavu. Domhnall Gleeson (syn známějšího irského
herce Brendana Gleesona) to má ve své roli těžké. Musí hrát nadaného
programátora, který obdivuje a zároveň se bojí svého guru-šéfa, a to bez
jakékoliv úvodní expozice, která by nám dala trochu prostoru se s postavou
Caleba sžít. Gleeson je dobrý herec, který svým projevem a vizáží více
připomíná Martina Freemana než svého otce Brendana, ale jeho postava mě zkrátka
nedokázala tolik zaujmout. Za zmínku stojí i výkon Alicie Vikander, která svému
androidovi dokázala vtisknout tu pravou míru inteligence i robotické
strojovitosti. Další povedenou složkou filmu je nádherný design a dechberoucí přírodní
exteriéry, díky kterým je na film radost koukat. Natáčelo se především v Norsku
a jako Nathanova horská chata posloužil úžasný Juvet Landscape Hotel nedaleko
norského městečka Alstad Valldal. Jediné, co mi na vizuální stránce vadilo,
byla přehnaná zrnitost obrazu (která musela být dodělávána dodatečně, neboť se
točilo na digitál), která mi k takhle moderně laděnému designovému scífku
moc nesedla.
Scénář je prošpikovaný
promyšlenými odkazy na antickou historii, řeckou a biblickou mytologii, a život
a dílo filozofa Ludwiga Wittgensteina, který se zabýval především logikou,
metafyzikou a filozofií jazyka. Samotný název filmu je odkazem ke známému principu
deus ex machina hojně používaném v antickém dramatu. Jména postav nesou
biblické konotace – Ava (verze jména Eva), první žena stvořená bohem, Nathan (v
češtině Nátan) byl jedním ze starozákonních proroků, zatímco Caleb (česky
Káleb) je ve Starém zákoně jedním ze zvědů, které Mojžíš vyslal do Země
zaslíbené a je příkladem člověka, který se neřídí klasickými světskými hodnotami, nýbrž spoléhá pouze na boha. Ve svých konverzacích postavy několikrát narazí na Prométhea,
slavnou postavu z řecké mytologie, která navzdory bohům přináší lidstvu
pokrok. Nathan také vidí sám sebe jako proroka přinášejícího pokrok, jako boha
stvořitele, jako nositele evoluce. V Nathanových promluvách je technologie
vlastní živelnu sférou, síly vědeckého pokroku pracují nezávisle na svých hybatelích
a umělá inteligence je jen dalším nevyhnutelným krokem jejich postupu. Jméno Prométheus
může rovněž odkazovat na román Mary Shelly Moderní Prométheus o Frankensteinovi,
o člověku stvořeného člověkem, nebo na knihu American Prometheus od Roberta
Oppenheimera, jednoho z vynálezců atomové bomby, který je v průběhu filmu
také několikrát zmíněn. Na Wittgensteina odkazuje název společnosti Blue Book,
shodný s názvem souboru Wittgensteinových poznámek z roku 1933-34,
které se staly základem jeho pozdějších myšlenek o podstatě jazyka (v jednom
z pokojů rovněž visí portrét Wittgensteinovy sestry od Gustava Klimta).
Bohužel Wittgensteina nemám načteného, abych mohl posoudit kolik z jeho myšlenek,
bylo ve filmu skutečně použito, a jestli je tak tenhle odkaz jen povrchní
symbolikou nebo jestli jde víc do hloubky.
Ex Machina pro mě bylo
příjemné překvapení, které předčilo má očekávání. Chytré sci-fi, nad kterým se
může člověk zamyslet, ale které se díky hezkému vizuálu dá vychutnat i bez velkého
přemýšlení. Hlubší rozbor, který by šel pod povrch té výše nastíněné symboliky,
by možná odhalil, že se pod ní mnoho neskrývá, takže je možná lepší o filmu až
tak nepřemýšlet a prostě si ho užít.
Douťasovo doporučení:
Film pro každého, kdo má
rád science fiction a komu vždycky vrtala hlavou otázka, jestli si androidi můžou užívat sex.
8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat