Říjen v kinech

Říjen je oproti září nesmírně filmově nadupaný. Nejen, že nás v Praze čeká vynikající přehlídka filmů z Cannes, Berlinale a Benátek (Be2Can), ale i regulérní programy kin se hemží zajímavými tituly. Osobně bych nejradši stihnul 11 filmů, ale obávám se, že nemám šanci, vzhledem k tomu, že budu většinu října na služební cestě v Číně. Kdybych měl z těchto jedenácti vybrat dva filmy, na které se těším úplně nejvíc, tak by to bylo sci-fi Marťan Ridleyho Scotta a krimi akční thriller Sicario od Denise Villeneuvea. 

P.S.: Abych vám váš výběr ještě usnadnil, tak jsem názvy filmů prolinkoval s trailery na Youtube.

MŮJ PROGRAM NA ŘÍJEN

Marťan 

Filmy o vesmíru v poslední době docela letí. Po výborné Gravitaci a nezapomenutelném Interstellaru tu máme další film z prostředí NASA a vesmírného výzkumu, který vzbuzuje nemalá očekávání. Skafandr si znovu oblékne Matt Damon a i další obsazení (Kate Mara, Jessica Chastain, Sean Bean, Chiwetel Ejiofor) zní velmi slibně. Režie se ujal Ridley Scott, který sice mívá své slabší momenty, ale hollywoodské trháky umí točit jako nikdo jiný.

David 

Celovečerní debut režiséra a scénáristy Jana Těšitele o postiženém klukovi, který utekl z domova. Kamil Fila o Davidovi napsal, že jde o trýznivě autentické vyobrazení autismu, které nemá v české a ani ve většině světové kinematografie obdoby. Česká artovka pro fajnšmekry.

Muž na laně
Film o slavném provazochodci, který jako jediný člověk na světě přešel po laně mezi věžemi amerického World Trade Center. Nemá cenu vidět nikde jinde než na IMAX plátně.

Mládí
Nový film Paola Sorrentina, režiséra oskarové Velké nádhery, s Michaelem Cainem a Harvey Keitelem měl u nás premiéru v Karlových Varech, kde se mu podařilo skvěle rozdělit publikum. Někdo film chválí za krásnou kameru, chytrý humor a filozofické postřehy, zatímco jiní ho zatracují jako nudné plkání vyžilých starců. Uvidíme, na kterou stranu se přikloním já.

Aferim!
Černobílý rumunský film zasazený do začátku 19. století pojednávající o omezenosti selského rozumu. Aferim vypadá vizuálně vymazleně a po festivalu v Karlových Varech se o něm docela psalo. Vzhledem k tomu, jak dobré filmy se poslední dobou v Rumunsku točí, by si to žádný milovník artovějších filmů neměl nechat ujít.

Purpurový vrch
Gotický horor od Guillerma del Tora s Miou Wasikowskou, Tomem Hiddlestonem a Jessicou Chastain. Kdo viděl Faunův labyrint, nepotřebuje vědět víc a jde do kina.

Legendy zločinu
Ambiciózní britské životopisné krimi o dvojčatech, která ovládla londýnské podsvětí na přelomu 50. a 60. let. Hlavní dvojroli prý fámozně vystřihl po oskarové nominaci pošilhávající Tom Hardy.

Ztraceni v Mnichově
Nový projekt jednoho z nejlepších současných českých režisérů, Petra Zelenky, který na pozadí absurdního příběhu o Daladierově papouškovi rozebírá český mnichovský komplex. Stejně jako u Karamazů půjde z velké části o meta-vyprávění, tedy o film o natáčení filmu.

Dheepan
Francouzský snímek Jacqua Audiarda, který si letos odnesl Zlatou palmu z Cannes, vypráví o uprchlíkovi ze Srí Lanky a jeho snaze zapadnout a přežít na předměstí Paříže. Otázkou je, jakou roli v ocenění hráli samotné filmové kvality a jakou to, že se skvěle trefil do evropské politické nálady.  

Dokonalý šéf
Po trošku přeceňovaném Americkém sniperovi se na plátna kin vrací Bradley Cooper, tentokrát v roli ambiciózního šéfkuchaře s temnou minulostí. I když mě filmy z prostředí restaurací nijak neberou, tak z traileru vypadá, že tentokrát nepůjde jen o laciné food porno. Navíc i obsazení vedlejších rolí (Uma Thurman, Emma Thompson, Daniel Brühl, Alicia Vikander, Omar Sy) vypadá docela slibně.  

Sicario: Nájemný vrah
Ve filmově nabitém říjnu se na Sicaria těším ze všech filmů nejvíc. Akční krimi příběh z atraktivního prostředí mexických drogových kartelů natočil Denis Villeneuve, kanadský režisér, který předloni překvapil perfektním thrillerem Zmizení (Prisoners). Za kameru si znovu stoupnul legendární Roger Deakins, který má na svém kontě neuvěřitelných 12 oskarových nominací, a hudbu k filmu složil Islanďan Jóhan Jóhansson (oskarová nominace za Teorii všeho). Když k tomu přičtete Joshe Brolina, Emily Blunt a Benicia del Tora v hlavních rolích, tak není nad čím váhat.    

FILMY, KTERÉ JDOU MIMO MĚ

Pan

Už asi stá adaptace Petera Pana bude pro rodinky sázkou na jistotu. Film o dětech pro děti.

Laputa
Další český debut, tentokrát od Jakuba Šmída, o mladé ženě, která neví, co od života chce. 

Lance Armstrong: Pád legendy
Biopic mapující cyklistickou kariéru Lance Armstronga získal po premiéře v USA rozporuplné recenze a jen průměrná divácká hodnocení. To ale skalní fanoušky cyklistiky a sportovních filmů určitě neodradí.  

Stážista
Americkou přítulnou komedií října je Stážista, film o důchodci, který se stane stážistou ve firmě, která provozuje módní web. Anne Hathaway a Robert de Niro jsou zárukou kvalitní, možná trochu přihlouplé, americké zábavy. Divácká hodnocení spíš kladná, zatímco kritici v tom nepřekvapivě žádný zázrak nespatřují.

Amerika

Pseudo dokumentární road-movie o dvou Češích a jejich trampském výletu po České Kanadě. Tahle záležitost pravděpodobně prosviští kiny, než si ji vůbec stihne někdo všimnout.

Koza
Sociální dokudrama ve slovensko-české koprodukci o romském boxerovi, který se vrátí do ringu, aby přesvědčil svoji těhotnou partnerku, že nemusí na potrat a že si mohou další dítě dovolit. Zajímavostí je, že Peter Baláž, účastník olympiády v Atlantě, hraje sám sebe, stejně jako jeho trenér Ján Franek. Festivalový sociálně uvědomělý filmek, který je v nabitém říjnu úplně bez šance.   

ČEMU SE VYHNOUT

Wilsonov
Trapný pokus o dobovou krimi komedii a ukázka českého buranství, za které by se nestyděl ani Zdenda Troška.

Nemilosrdní
Francouzská akční krimi komedie, která potěší leda tak skalní fanoušky Jeana Rena.

Proč jsem nesnědl svého taťku
Francouzský animovaný film, který vypadá jako low-budget kříženec Doby ledové a Lvího krále. 

Husí kůže
Hororová komedie pravděpodobně cílovaná na mladší teenagerské spektrum. Klasická americká stupidita.

Poslední lovec čarodějnic
Akční fantasy, které se ve stylu Constantina odehrává v současnosti. Ryze béčkový námět a Vin Diesel v hlavní roli dávají tušit, že od tohohle filmu je lepší se držet dál.

Paranormal Activity: The Ghost Dimension
Páté pokračování hororové série, jejíž předešlé díly dosahují průměrného hodnocení 48% na CSFD a 5,6 na IMDb. 

Mrkáček Bill
Australský animovaný film o Blinky Billovi, oblíbené koale, kterou australské děti znají z dětských knížek a seriálů. Pokud potřebujete někam upíchnout caparty a skočit si v multiplexu do jinýho sálu na něco pořádnýho, je Blinky Bill bezpečná volba. 

Fakjů pane učiteli 2
Německá školní teenage komedie. Víc dodávat netřeba.

Celebrity s.r.o.
Česká komedie s Jiřím Mádlem z prostředí natáčení nekonečného televizního seriálu typu Ulice. Jediné, co film může nabídnout, je autentická debilita svého seriálového předobrazu.  

Love

O Love, novém filmu argentinsko-francouzského režiséra Gaspara Noého, se mluví jako o umělecké pornografii. Kdo Noého extrémní tvorbu zná, tak může mít trochu strach, jaké obrazy "lásky" mu jeho nový film do mozku vyleptá. Avšak ve srovnání s nechvalně slavným Irrevérsible a halucinogenním Enter the Void je Love ve výsledku jeho divácky nejvstřícnějším filmem, zároveň však nejmíň obsažným a originálním, který, krom zajímavě natočených klubek svíjejících se těl, nemá moc čím překvapit. Je sice pravda, že explicitního sexu je ve filmu dost, ale to samo o sobě není v dnešní době v nemainstreamové kinematografii nijak novátorské. Navíc na režiséra, mezi jehož nejoblíbenější filmy patří Saló, aneb 120 dní sodomy, který nechal našestkrát znásilnit Monicu Bellucci v jedné z nejdrsnějších scén znásilnění, jaká kdy byla natočena, (a na kterou se prý sama Bellucci nikdy nevydržela dívat až do konce), na režiséra, mezi jehož ranou tvorbu patří krátký filmek Sodomité o muži s vlkodlačí maskou a rituálním análním sexu, jsou erotické scény v Love překvapivě krotké a citlivé. Sice to není film, na který byste chtěli vzít svoji babičku, ale pokud vás nevystraší trocha penisů a semene, tak se nemáte čeho bát. Trierova Nymfomanka (a obzvláště její režisérský sestřih!) byla v tomhle ohledu mnohem větší hardcore.

Hlavním „hrdinou“ příběhu je Murphy, nešťastný mladý otec, neschopný idiot s mozkem v kalhotách, který se snaží svým dominantním macho vystupováním jen zakrýt své zakrnělé sebevědomí. Murphy je Američan, který přijel do Paříže studovat filmovou školu, aby se mohl stát filmovým režisérem. Jednoho dne pozná podobně ztracenou duši, studentku umělecké školy Electru, rádoby malířku, do které se bláznivě zamiluje. Jejich společný čas vyplněný sexem a prázdným plkáním o lásce a o jejich životních snech, pro jejichž naplnění nic nedělají, vidíme ale jen ve formě flashbacků. Murphy totiž v současnosti nežije s Electrou, ale s mladičkou Omi. Původně jen povolná holka od vedle, Omi se s Murphym a Electrou seznámila v posteli, kdy jim posloužila jako objekt k naplnění jejich společné sexuální fantazie. Tento libertinský přístup k sexu se však páru záhy vymstí. Když Electra odjede na víkend, tak Murphyho odkrvený mozek nenapadne nic jiného, než zaklepat na svoji šukézní sousedku. Kondom ale jejich provinilou soulož nevydrží, praskne, a Murphyho život je rázem v hajzlu. Jeho vztah s Electrou tuhle jobovku samosebou nerozdejchá a Murphy je tak nucen žít s Omi, se kterou vychovává své dítě, a utápět se v depresích, výčitkách a vzpomínkách.

A to je asi tak vše. Pod explicitní formou se žádné hlubší poselství neskrývá. Charaktery zůstávají jen načrtnuté, úvahy o lásce oscilují mezi povrchností a pózerstvím, promíchané fragmenty vzpomínek netvoří ucelený příběh, film není ani žádnou generační výpovědí, ani sondou do fungování problematického vztahu. Stejně jako u Noého předešlých filmů, i u Love jde víc o formu než obsah. Irrevérsible vyprávěl příběh ve scénách seřazených pozpátku a jeho extrémní násilnost a volně létající kamera, bezohledná k žaludku diváka, dokáží při sledování vyvolat až fyzickou reakci. Enter the Void, inspirováno Kubrickovou Vesmírnou odyseou, je sice trochu mírnější, ale i tak se nedoporučuje konzumovat bez drog v těle. Většina dvou a půl hodinové stopáže, během které sledujeme Tokio z pohledu volně poletující duše zastřeleného dealera, připomíná něco mezi LSD tripem a epileptickým záchvatem. Oba tyto filmy spojuje extrémně propracovaná vizuální forma, která dokáže v člověku dlouho rezonovat, a zajímavá myšlenka. Tu však Love postrádá.

Na druhou stranu je Love filmem překvapivě osobním. Sice nejde o klasickou autobiografii, ale podle Noého slov jde o mix jeho života a života blízkých přátel. Filmové plakáty v Murphyho pokoji jsou z Noého oblíbených filmů, Noé stejně jako Murphy studoval v Paříži, jeho matka za svobodna se jmenovala Nora Murphy. Nora je zároveň další z vedlejších postav, Electřina matka, zatímco Paola, další holka, se kterou Murphy Electru podvede, je zároveň jménem Noého sestry. A to ani nezmiňuji pojmenování Murphyho dítěte Gaspar a staršího galeristy, se kterým pro změnu podvádí Electra Murphyho, Noé, kterého si zahrál pan režisér osobně. Už jen tato spleť významem nabitých jmen by dostatečně odvážnému psychologovi na Noého psychoanalýzu stačila. K tomu je film protkán několika odkazy na jeho dřívější díla. Model tokijského hodinového hotelu s jednoduchým názvem Love na nočním stolku v Murphyho ložnici je z Enter the Void, zatímco ve scéně, kde si Murphy představuje sex Noého a Electry, spolu souloží ve stejné poloze, v jaké proběhlo celé znásilnění v Irrevérsible. Zároveň se ale Noé místy dost opakuje. Například průchod swingers klubem připomíná kamerový průlet Rectem, SM gay klubem v Irrevérsible, zatímco epileptické záběry na blikající lampy, záběr na ejakulující penis „zvnitřku“ pochvy, odcizený vypravěč/hlavní postava, to vše jsme už viděli v Enter the Void.      

Noé se prý rozhodl natočit svůj film ve 3D, když při natáčení své umírající matky zjistil, že třetí rozměr dodává snímkům větší pocit intimity. U Noého je sice možné, že za tímto rozhodnutím stál čistě umělecký záměr, ale ani bych se nedivil, kdyby šlo o komerční kalkul, protože "3D porno" v kině jen tak neuvidíte. Když jsem se vracel z kina, tak jsem při čekání na tramvaj vyslechl rozhovor dvou starších dam, které se nad plakátem filmu daly do zasvěcené debaty, jaké všechny tělesné tekutiny z plátna stříkají, takže propagační efekt očividně funguje na všechny věkové skupiny. Noé je tak ve své podstatě stejný provokatér s podobně dobrým PR jako Lars von Trier, jehož nymfomanické šílenství zachvátilo Prahu začátkem minulého roku.

Pokud chtěl Noé slovy Murphyho natočit „sentimentální film o lásce a sexu“, tak se mu to docela povedlo. Sice nedosahuje síly a propracovanosti Nymfomanky, ale aspoň vás nepřipraví o chuť na sex (častý vedlejší účinek Trierových filmů). Love je ve výsledku taková pikantní jednohubka, po které vám sice druhý den nebude špatně, ale za pár dní si na ní možná nevzpomenete.

Douťasovo doporučení:
Love je asi tak stejně vzrušující jako sex s kondomem. Pro zdraví relativně bezpečný (na rozdíl od ostatních Noého filmů), pro někoho dostatečný odvaz na to, aby se o zkušenost podělil s kolegy nebo s kamarády u piva, ale co si budeme povídat, zas takový vzrůšo to není.

6/10

  

CSFD - Love
IMDb - Love
Rotten Tomatoes - Love

Schmitke

Na české filmy do kina moc nechodím, jestli jich zvládnu pět ročně, tak je to moc. Já vím, je to ostuda, ale na moji obhajobu můžu říct, že se u nás poslední dobou moc dobrých věcí stejně netočí. A pokud se přeci jen sem tam vyloupne něco zajímavějšího, tak to prosviští kiny tak rychle, že se ani nestihnu rozhodnout, jestli to za to stopáďo stojí nebo ne. Světlou výjimkou byl letošní film Jana Prušinovského Kobry a užovky, který se dostal i do multiplexů a který mě po letech donutil pět chválu na český film. Pro letošek ale také zůstával jediným. I proto jsem se na Schmitkeho docela těšil. Navíc první ohlasy z Febiofestu, kde měl film premiéru, slibovaly překvapivě vyvedený režisérský debut s hypnotickou až lynchovskou atmosféru.

Julius Schmitke (Peter Kurth) je postarší německý inženýr, který se zabývá vývojem a konstrukcí větrných elektráren. Žije sám a stejně jako většina postarších chlapů toho moc nenamluví. Jeho firma ho kvůli nedostatečným výsledkům a chabé komunikaci odstaví od projektu, na kterém dlouho pracoval, a vyšle ho na českou stranu Krušných hor opravit větrnou elektrárnu, jejíž model před lety sám navrhoval, aby si na horském vzduchu pročistil hlavu. Roztprčený Schmitke tak se svým mladým neschopným ukecaným kolegou Thomasem „opustí civilizaci“ a vyrazí na divoký východ. Cílem jejich cesty je horská vesnička Chřmelava (v reálu obec Abertamy), kterou se dnem i nocí rozléhá děsivý skřípot staré elektrárny. Po první noci v bezútěsném studeném pokoji nad autentickým místním výčepem se Schmitkeho kolega Thomas ztratí. Co se zdálo být rutinní prácí na dva dny, se najednou změní v surreálné pátrání v krušnohorských hvozdech, kde Schmitke hledá nejen svého kolegu, ale i sám sebe.

Schmitke je režisérským debutem a absolventským filmem Štěpána Altrichtera, kterým ukončil svá studia na FAMU i na filmové škole v Berlíně. A musím uznat, že kdybych to býval nevěděl, tak vůbec nepoznám, že jde o jeho první film. Schmitke je jednak velice zručně natočený, a to po obrazové, hudební i zvukařské stránce, a zároveň příběhově neotřelý a odvážný, plný jemně absurdního humoru. Mladý Altrichter překvapivě dobře vystihl pocit odcizení staršího člověka vyždímaného celoživotním pracovním procesem, přitom ale nenabízí žádný jednoduchý recept na štěstí a nechává diváky, aby si sami našli odpověď na zásadní otázku celého filmu – co dělá člověka šťastným?

   

Schmitke, i když pracuje s lynchovskými motivy nejasného rozdělění snů, fantazie a reality, má svoji poetikou blíže k smutně úsměvným filmům Akiho Kaurismäkiho. Film stejným dílem zesměšňuje němécké měšťáky i české horaly, přitom nezabředává do bolestivé sudetské minulosti a vyhýbá se xenofobním předsudkům. Místní, kteří často autenticky hrají sami sebe, mají zkrátka své problémy, a příjezd dvou Němců v nich nevyvolá větší reakci, než pozdvihnuté obočí a případně otrávený pohled, když musí použít svou lámanou němčinu. Film ani není žádným narativním rébusem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Daleko větší roli tu hraje hutná fascinující atmosféra a vnitřní rozpoložení postav, než nějaká logická promyšlenost děje. Tuto narativní rozplyzlost jsem si ale uvědomil až zpětně, v kině mě to vtáhlo natolik, že na přemýšlení o nějakých logických konzistencích jsem neměl čas ani chuť.  

Jediné, co mi trošku vadilo, byla přílišná stereotypizace některých vedlejších postav - Schmitkeho ezoterická spotřebitelsky až nesnesitelně uvědomělá dcera, která působí trochu nadbytečně, jen jako potřebná výplň prvních pár minut, povrchní mladší přihlouplý kolega, buranský starosta, nepříjemný výčepní, atd. Tato plochost a částečná vyšinutost některých postav ale není úplně na škodu a často doplňuje onu vynikající surreálnou atmosféru celého filmu.

Douťasovo doporuřčení:

Schmitke je extrémně vydařený filmový debut, a to nejen na české poměry, který by nezapadl na leckterém evropském festivalu. Pokud vám nevadí filmy s volnějším scénářem a pokud si chcete užít mystickou atmosféru krásně nasnímaných Krušných hor, tak si na Schmitkeho určitě zajděte. 

7/10

CSFD - Schmitke

    

Krycí jméno U.N.C.L.E.

Krycí jméno UNCLE je akční, špionážní retro komedie, která se snaží oživit odkaz starého populárního (a v Čechách úplně neznámého) seriálu, který v USA v 60. letech navázal na populární britské bondovky, získal několik nominací na Emmy a Zlaté glóby a stvořil celou plejádu filmových i knižních spin-offů. Samozřejmě, normální český divák tento původní materiál, na který film navazuje, nezná, takže tuzemská kinodistribuce spíše sázela na jméno Guye Ritchieho, hezounka Cavilla a obecně chudou sprnovo-zářijovou nabídku.

Po dějové stránce nešlo čekat žádné zázraky a už ze synopse a z traileru bylo jasné, že neuvidíme nic, co bychom už stokrát neviděli v jiných špionážních filmech. Neznámá organizace unese jaderného vědce, který disponuje unikátním know-how na zjednodušení procesu obohacování uranu, který značně urychluje a zjednodušuje získání atomové bomby. Nebezpečí je tak velké, že donutí tajné služby USA a Sovětského svazu ke spolupráci. CIA pověří touto misí svého nejlepšího agenta Napoleona Sola (Henry Cavill). Solo sice nedisponuje zrovna příkladnou minulostí, zato ovládá některé velmi specifické dovednosti, které, jak si CIA rychle uvědomila, by bylo škoda nechat v kriminále zahálet. Solův parťák je agent KGB, Ilja Kurjakin (Armie Hammer), typický Rus (hraný typickým Američanem), málomluvný, atletický, agresivní, se silným smyslem pro povinnost, který tvoří protipól šarmantního sukničkáře Sola. Trojlístek doplňuje německá automechanička Gaby (Alicia Vikander), dcera uneseného vědce, která je klíčová pro infiltraci italské rejdařské firmy, kterou tajné služby z únosu podezřívají. Prestože se dočkáme nějakého obligátního jiskření, tak romanci upozaďuje bromance mezi Iljou a Solem, která zůstává ústředním vztahem celého filmu.

Guy Ritchie, bývalý manžel Madonny, má nezaměnitelný dynamický styl, který dává jeho filmům ten správný drive a který ve spojení s dobrým a originálním scénářem dokáže vyprodukovat takové žánrové pecky jako Podfuck nebo Sbal prachya vypadni. Těchto kvalit sice Krycí jméno U.N.C.L.E. podle očekávání nedosahuje, ale i tak jde o docela dobrou zábavu. Akce je natočena stylově, často ve zběsilém videoklipovitém střihu se silným hudebním podkresem, soundtrack je tradičně nabitý, místy až westernově morriconeovský, což se překvapivě nijak netluče. Humor je na akční komedii docela kultivovaný, a ačkoliv smíchy asi brečet nebudete, tak uražení nebo znechucení také nebudete. Většina vtipů vychází ze vzájemného rusko-amerického špičkování, z protichůdnosti cílů rádoby spolupracujících agentů a z jejich zásadně odlišného přístupu k řešení problematických situací.

Film ale poněkud selhává v práci s postavami. Jejich historie je nám představena briefingovým stylem v pár větách a pak se s ní dál téměř nepracuje. Jejich frajírkovsky sebejisté chování je pronese celým příběhem, Solo i Ilja jsou tak sice neuvěřitelně cool, ale ve výsledku to působí spíše odtažitě. Tenhle problém má hodně akčních filmů, které nedokáží přesvědčit diváky, že pod akčním hrdinou se skrývá člověk jako my, někdo, o koho se bojíme a komu fandíme, nejen aby ztrestal všechny padouchy světa, ale aby to taky celé přežil. Člověk se pak přistihne, že ho dění na plátně sice baví, ale není v něm nijak emočně angažován. A tentokrát to nespraví ani vedlejší postavy šablonovitých padouchů, ani už zmíněný neoriginální příběh, který nemá čím překvapit.

Cavill ani Hammer nehrají špatně a typově se do svých postav skvěle hodí. Alicia Vikander, která už letos zazářila v roli ženského androida v Ex Machina, taky není špatná, jen je do role automechanika, vzhledem ke své konstituci a ženským půvabům, dost násilně našroubovaná a přitom úplně zbytečně. Její background nehraje ve filmu vůbec žádnou roli. Na druhou stranu oceňuji, že se filmaři vyhli hollywoodskému nešvaru, že celý svět mezi sebou mluví anglicky a že tak ve filmu zazní i němčina, italština a ruština.

Uvidíme, jak se Ritchiemu povede nakopnout novou franšízu, a kolik pokračování se z toho Warnerům povede vytřískat. I přes všechny své výhrady musím přiznat, že potenciál to má.

Douťasovo doporučení:
Krycí jméno U.N.C.L.E. ze všeho nejvíc připomíná starší před-craigovské bondovky, kdy se padouši zabíjeli se stejnou stylovostí, s jakou si James objednával martini. Pokud máte při konci léta chuť na nenáročnou zábavu a chcete se naladit na špionskou vlnu před novou bondovkou Spectre, která přijde do kin na začátku listopadu, tak neuděláte chybu.

6/10        

CSFD - Krycí jméno U.N.C.L.E.

IMDb - Krycí jméno U.N.C.L.E.

Rotten Tomatoes - Krycí jméno U.N.C.L.E.

Pride

Britská komedie Pride odlehčeným způsobem přibližuje dramatickou epizodu britské historie, kdy úsporná opatření vlády Margaret Thatcherové, především zavírání státem vlastněných uhelných dolů, vedla v roce 1984 k téměř rok dlouhé stávce horníků. Na tomto historickém pozadí sledujeme snažení londýnské aktivistické skupiny LGSM (Lesbians and Gays Support the Miners), která pořádá sbírky a jiné charitativní akce na podporu stávkujících horníků. Tradičně utlačovaná menšina se tak snaží vyjádřit solidaritu s lidmi, kteří se dostali do podobného postavení, kteří jsou jako oni pod existenčním tlakem vlády a většinové spořádané britské společnosti. Hlavním tématem, ze kterého vychází i většina komických situací, je pak tento střet diametrálně odlišných komunit, městských gay aktivistů a vesnických horníků, nečekaných spojenců, sjednocených ve svém odporu proti Thatcherové.

Ano, tušíte správně, Pride je liberální levicová agitka, která ale svou rudou a duhovou barvu hrdě přiznává. Nechybí zde odborářské písně, důraz na solidaritu a důležitost kolektivní akce. Stávkující horníci jsou vykresleni jako největší hrdinové, kteří se bijí za své živobytí, a celý film je nabitý pozitivní energií a optimismem, až z toho máte pocit, že stávkování a demonstrace musí být ta nejzábavnější činnost na světě, která dokáže svést lidi dohromady a naučit homofobní horníky tancovat. Když se v samotném závěru na plátně objeví, že to byla právě labouristická strana, která do svých stanov zahrnula podporu práv homosexuálů, tak je hned jasné, kterým politickým směrem producentské větry vály. Ve filmu navíc zcela chybí názor protistrany, širší představení situace, či jakékoliv zdůvodnění jednání Thatcherové a její vlády, což v divákovi probouzí spravedlivé rozhořčení nad osudy lidí, kterým se děje bezdůvodné bezpráví. Výsledek stávky, který je historicky brán jako jedna z největších proher britského odborářského hnutí, je zde interpretován téměř jako vítězství.  

Dobrá nálada celého snímku, která se na nás valí za vydatné pomoci nabíjejícího písničkového soundtracku, je tak všeprostupující, že ať se snažíte sebevíc, tak svůj obličej před přiblblým úsměvem neuchráníte. Avšak právě to, že film nedokáže přepnout do jiného módu, je asi jeho největší slabinou. Děj nemá žádnou krizi, žádný vyloženě přelomový moment. Aktivisté sice na pár překážek narazí, ale vždy je rychle a bez větších obtížích překonají. Tento hladký postup nejen, že ubírá filmu na historické přesvědčivosti, ale může způsobit i to, že vás celý film přestane zajímat. Pár pokusů o dramatickou linku by se sice našlo (evergreeny všech filmů o gayích jako HIV, neschopnost rodičů přijmout sexuální orientaci svého dítěte, bezdůvodné násilí), ale tyto linky jsou načrtnuty tak slabě, že ihned mizí pod nánosem sluníčkové barevnosti.

Jako čistá komedie ale Pride funguje relativně dobře. Vtipné scénky a gagy pobaví každého bez ohledu na to, kde se na nachází na sexuálně-orientační škále (pár chlapíků, co seděl na dvojsedačce vedle, by mi jistě dal za pravdu). Humor není vulgární, urážlivý, ani vyloženě hloupý, ale spíše sebeshazovačný - heterosexuálové zesměšňují svoji ignoranci a předsudky, homosexuálové  svoji afektovanost a alternativní životní styl, což vše přispívá k oné kýžené feel-good náladě. Navíc film neobsahuje ani žádné výrazně homoerotické scény, které by mohly někoho pobouřit. I přes svoji přemrštěnou odlehčenost, má ale Pride co říct, a to obzvlášť v dnešním kontextu. Především, že základní občanská práva náleží všem, kdo v dané společnosti žijí, a že nelze bojovat za práva jedné menšiny a přitom bez pokrytectví přihlížet či dokonce podporovat diskriminaci jiné. Solidarita, jakkoliv se nám Čechům může tento pojem zajídat, je mocná pozitivní síla. Odboráři a horníci i přes svůj neúspěch na solidaritu LGBT komunity nezapomněli, masově se účastnili akcí na jejich podporu, a stali se v Británii klíčovou silou v boji za jejich zrovnoprávnění.

Douťasovo doporučení:

Povedená britská komedie, která zpracovává závažné historické téma dost zlehčujícím a zkreslujícím způsobem. Film pro ty, kdo mají rádi pozitivní nabíjející filmy, komu nevadí sexuální menšiny, a kdo si chce poslechnout melodickou velšskou angličtinu.  

6/10   

   

CSFD - Pride

IMDb - Pride

Rotten Tomatoes - Pride