O Love,
novém filmu argentinsko-francouzského režiséra Gaspara Noého, se mluví jako o
umělecké pornografii. Kdo Noého extrémní tvorbu zná, tak může mít trochu strach,
jaké obrazy "lásky" mu jeho nový film do mozku vyleptá. Avšak ve srovnání
s nechvalně slavným Irrevérsible a halucinogenním Enter the Void je Love ve výsledku jeho divácky nejvstřícnějším filmem, zároveň však nejmíň obsažným a
originálním, který, krom zajímavě natočených klubek svíjejících se těl, nemá moc
čím překvapit. Je sice pravda, že explicitního sexu je ve filmu dost, ale to
samo o sobě není v dnešní době v nemainstreamové kinematografii nijak
novátorské. Navíc na režiséra, mezi jehož nejoblíbenější filmy patří Saló, aneb
120 dní sodomy, který nechal našestkrát znásilnit Monicu Bellucci v jedné
z nejdrsnějších scén znásilnění, jaká kdy byla natočena, (a na kterou se prý
sama Bellucci nikdy nevydržela dívat až do konce), na režiséra, mezi jehož ranou
tvorbu patří krátký filmek Sodomité o muži s vlkodlačí maskou a rituálním análním sexu, jsou erotické scény
v Love překvapivě krotké a citlivé. Sice to není film, na který byste
chtěli vzít svoji babičku, ale pokud vás nevystraší trocha penisů a semene, tak
se nemáte čeho bát. Trierova Nymfomanka (a obzvláště její režisérský sestřih!)
byla v tomhle ohledu mnohem větší hardcore.
Hlavním
„hrdinou“ příběhu je Murphy, nešťastný mladý otec, neschopný idiot
s mozkem v kalhotách, který se snaží svým dominantním macho
vystupováním jen zakrýt své zakrnělé sebevědomí. Murphy je Američan, který přijel do Paříže
studovat filmovou školu, aby se mohl stát filmovým režisérem. Jednoho dne pozná
podobně ztracenou duši, studentku umělecké školy Electru, rádoby malířku, do
které se bláznivě zamiluje. Jejich společný čas vyplněný sexem a prázdným
plkáním o lásce a o jejich životních snech, pro jejichž naplnění nic nedělají,
vidíme ale jen ve formě flashbacků. Murphy totiž v současnosti nežije s Electrou,
ale s mladičkou Omi. Původně jen povolná holka od vedle, Omi se
s Murphym a Electrou seznámila v posteli, kdy jim posloužila jako
objekt k naplnění jejich společné sexuální fantazie. Tento libertinský přístup k sexu se však páru záhy vymstí. Když Electra odjede na víkend, tak Murphyho odkrvený mozek nenapadne nic jiného, než zaklepat
na svoji šukézní sousedku. Kondom ale jejich provinilou soulož nevydrží, praskne, a
Murphyho život je rázem v hajzlu. Jeho vztah s Electrou tuhle jobovku
samosebou nerozdejchá a Murphy je tak nucen žít s Omi, se kterou vychovává své dítě,
a utápět se v depresích, výčitkách a vzpomínkách.
A to je
asi tak vše. Pod explicitní formou se žádné hlubší poselství neskrývá.
Charaktery zůstávají jen načrtnuté, úvahy o lásce oscilují mezi povrchností a pózerstvím,
promíchané fragmenty vzpomínek netvoří ucelený příběh, film není ani žádnou
generační výpovědí, ani sondou do fungování problematického vztahu. Stejně jako
u Noého předešlých filmů, i u Love jde víc o formu než obsah. Irrevérsible
vyprávěl příběh ve scénách seřazených pozpátku a jeho extrémní násilnost a
volně létající kamera, bezohledná k žaludku diváka, dokáží při sledování
vyvolat až fyzickou reakci. Enter the Void, inspirováno Kubrickovou
Vesmírnou odyseou, je sice trochu mírnější, ale i tak se nedoporučuje konzumovat
bez drog v těle. Většina dvou a půl hodinové stopáže, během které
sledujeme Tokio z pohledu volně poletující duše zastřeleného dealera, připomíná
něco mezi LSD tripem a epileptickým záchvatem. Oba tyto filmy spojuje extrémně
propracovaná vizuální forma, která dokáže v člověku dlouho rezonovat, a
zajímavá myšlenka. Tu však Love postrádá.
Na
druhou stranu je Love filmem překvapivě osobním. Sice nejde o klasickou autobiografii, ale podle Noého slov jde o mix jeho života a života blízkých
přátel. Filmové plakáty v Murphyho pokoji jsou z Noého oblíbených
filmů, Noé stejně jako Murphy studoval v Paříži, jeho matka za svobodna se
jmenovala Nora Murphy. Nora je zároveň další z vedlejších postav,
Electřina matka, zatímco Paola, další holka, se kterou Murphy
Electru podvede, je zároveň jménem Noého sestry. A to ani nezmiňuji pojmenování Murphyho dítěte Gaspar a staršího galeristy, se kterým pro změnu
podvádí Electra Murphyho, Noé, kterého si zahrál pan režisér osobně. Už jen tato spleť
významem nabitých jmen by dostatečně odvážnému psychologovi na Noého
psychoanalýzu stačila. K tomu je film protkán několika odkazy na jeho
dřívější díla. Model tokijského hodinového hotelu s jednoduchým názvem
Love na nočním stolku v Murphyho ložnici je z Enter the Void, zatímco
ve scéně, kde si Murphy představuje sex Noého a Electry, spolu souloží ve
stejné poloze, v jaké proběhlo celé znásilnění v Irrevérsible.
Zároveň se ale Noé místy dost opakuje. Například průchod swingers klubem
připomíná kamerový průlet Rectem, SM gay klubem v Irrevérsible, zatímco epileptické
záběry na blikající lampy, záběr na ejakulující penis „zvnitřku“ pochvy,
odcizený vypravěč/hlavní postava, to vše jsme už viděli v Enter the
Void.
Noé se prý rozhodl
natočit svůj film ve 3D, když při natáčení své umírající matky zjistil, že
třetí rozměr dodává snímkům větší pocit intimity. U Noého je sice možné, že za
tímto rozhodnutím stál čistě umělecký záměr, ale ani bych se nedivil, kdyby šlo
o komerční kalkul, protože "3D porno" v kině jen tak neuvidíte. Když jsem se
vracel z kina, tak jsem při čekání na tramvaj vyslechl rozhovor dvou
starších dam, které se nad plakátem filmu daly do zasvěcené debaty, jaké všechny tělesné tekutiny z plátna stříkají, takže propagační efekt očividně funguje na všechny věkové
skupiny. Noé je tak ve své podstatě stejný provokatér s podobně dobrým PR
jako Lars von Trier, jehož nymfomanické šílenství zachvátilo Prahu začátkem minulého roku.
Pokud chtěl Noé slovy
Murphyho natočit „sentimentální film o lásce a sexu“, tak se mu to docela povedlo.
Sice nedosahuje síly a propracovanosti Nymfomanky, ale aspoň vás nepřipraví o
chuť na sex (častý vedlejší účinek Trierových filmů). Love je ve výsledku taková
pikantní jednohubka, po které vám sice druhý den nebude špatně,
ale za pár dní si na ní možná nevzpomenete.
Douťasovo doporučení:
Love je asi tak stejně vzrušující jako sex s kondomem. Pro zdraví relativně bezpečný (na rozdíl od ostatních Noého filmů), pro někoho dostatečný odvaz na to, aby se o zkušenost podělil s kolegy nebo s kamarády u piva, ale co si budeme povídat, zas takový vzrůšo to není.
Love je asi tak stejně vzrušující jako sex s kondomem. Pro zdraví relativně bezpečný (na rozdíl od ostatních Noého filmů), pro někoho dostatečný odvaz na to, aby se o zkušenost podělil s kolegy nebo s kamarády u piva, ale co si budeme povídat, zas takový vzrůšo to není.
Žádné komentáře:
Okomentovat