Schmitke

Na české filmy do kina moc nechodím, jestli jich zvládnu pět ročně, tak je to moc. Já vím, je to ostuda, ale na moji obhajobu můžu říct, že se u nás poslední dobou moc dobrých věcí stejně netočí. A pokud se přeci jen sem tam vyloupne něco zajímavějšího, tak to prosviští kiny tak rychle, že se ani nestihnu rozhodnout, jestli to za to stopáďo stojí nebo ne. Světlou výjimkou byl letošní film Jana Prušinovského Kobry a užovky, který se dostal i do multiplexů a který mě po letech donutil pět chválu na český film. Pro letošek ale také zůstával jediným. I proto jsem se na Schmitkeho docela těšil. Navíc první ohlasy z Febiofestu, kde měl film premiéru, slibovaly překvapivě vyvedený režisérský debut s hypnotickou až lynchovskou atmosféru.

Julius Schmitke (Peter Kurth) je postarší německý inženýr, který se zabývá vývojem a konstrukcí větrných elektráren. Žije sám a stejně jako většina postarších chlapů toho moc nenamluví. Jeho firma ho kvůli nedostatečným výsledkům a chabé komunikaci odstaví od projektu, na kterém dlouho pracoval, a vyšle ho na českou stranu Krušných hor opravit větrnou elektrárnu, jejíž model před lety sám navrhoval, aby si na horském vzduchu pročistil hlavu. Roztprčený Schmitke tak se svým mladým neschopným ukecaným kolegou Thomasem „opustí civilizaci“ a vyrazí na divoký východ. Cílem jejich cesty je horská vesnička Chřmelava (v reálu obec Abertamy), kterou se dnem i nocí rozléhá děsivý skřípot staré elektrárny. Po první noci v bezútěsném studeném pokoji nad autentickým místním výčepem se Schmitkeho kolega Thomas ztratí. Co se zdálo být rutinní prácí na dva dny, se najednou změní v surreálné pátrání v krušnohorských hvozdech, kde Schmitke hledá nejen svého kolegu, ale i sám sebe.

Schmitke je režisérským debutem a absolventským filmem Štěpána Altrichtera, kterým ukončil svá studia na FAMU i na filmové škole v Berlíně. A musím uznat, že kdybych to býval nevěděl, tak vůbec nepoznám, že jde o jeho první film. Schmitke je jednak velice zručně natočený, a to po obrazové, hudební i zvukařské stránce, a zároveň příběhově neotřelý a odvážný, plný jemně absurdního humoru. Mladý Altrichter překvapivě dobře vystihl pocit odcizení staršího člověka vyždímaného celoživotním pracovním procesem, přitom ale nenabízí žádný jednoduchý recept na štěstí a nechává diváky, aby si sami našli odpověď na zásadní otázku celého filmu – co dělá člověka šťastným?

   

Schmitke, i když pracuje s lynchovskými motivy nejasného rozdělění snů, fantazie a reality, má svoji poetikou blíže k smutně úsměvným filmům Akiho Kaurismäkiho. Film stejným dílem zesměšňuje němécké měšťáky i české horaly, přitom nezabředává do bolestivé sudetské minulosti a vyhýbá se xenofobním předsudkům. Místní, kteří často autenticky hrají sami sebe, mají zkrátka své problémy, a příjezd dvou Němců v nich nevyvolá větší reakci, než pozdvihnuté obočí a případně otrávený pohled, když musí použít svou lámanou němčinu. Film ani není žádným narativním rébusem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Daleko větší roli tu hraje hutná fascinující atmosféra a vnitřní rozpoložení postav, než nějaká logická promyšlenost děje. Tuto narativní rozplyzlost jsem si ale uvědomil až zpětně, v kině mě to vtáhlo natolik, že na přemýšlení o nějakých logických konzistencích jsem neměl čas ani chuť.  

Jediné, co mi trošku vadilo, byla přílišná stereotypizace některých vedlejších postav - Schmitkeho ezoterická spotřebitelsky až nesnesitelně uvědomělá dcera, která působí trochu nadbytečně, jen jako potřebná výplň prvních pár minut, povrchní mladší přihlouplý kolega, buranský starosta, nepříjemný výčepní, atd. Tato plochost a částečná vyšinutost některých postav ale není úplně na škodu a často doplňuje onu vynikající surreálnou atmosféru celého filmu.

Douťasovo doporuřčení:

Schmitke je extrémně vydařený filmový debut, a to nejen na české poměry, který by nezapadl na leckterém evropském festivalu. Pokud vám nevadí filmy s volnějším scénářem a pokud si chcete užít mystickou atmosféru krásně nasnímaných Krušných hor, tak si na Schmitkeho určitě zajděte. 

7/10

CSFD - Schmitke