Druhá šance

Dán Nikolaj Coster-Waldau si v přestávce mezi sériemi Hry o trůny odskočil od svého oblíbeného krvesmilstva a jednorukého šermování do filmu dánské oscarové režisérky Susanne Bier, aby si v jejím lehce překombinovaném psychologickém rodinném krimi dramatu zahrál tragickou postavu šťastného otce a policejního detektiva. Ačkoliv nás Nikolaj o své otcovské lásce přesvědčí natolik, že bychom skoro zapomněli na jeho nedávnou epizodu vyhazování dětí z věží, tak film jako takový každému úplně nesedne a jeho působivost a dopad bude hodně záležet na tom, v jaké fázi rozmnožovacího cyklu a na kterém genderovém pólu se právě nacházíte.

Velká část filmu stojí na hře s diváckými očekáváními, takže z děje toho moc prozradit nejde. Detektiv Andreas (Nikolaj-Coster Waldau, Hra o trůny) se svým parťákem Simonem (Ulrich Thomsen, Lepší svět, Rodinná oslava) při zásahu seberou dvěma smažkám zanedbané několikaměsíční dítě, avšak sociálka rozhodne, že se dítě musí rodičům vrátit. Andreas je šťastným otcem stejně starého dítěte, takže jeho čerstvě probuzená rodičovská láska ke všemu malému a uřvanému to jen těžce snáší. Po konfrontaci s těžkou životní situací se Andreas rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a pomoci dítěti sám.

Susanne Bier se ve Druhé šanci vrací ke svému srdcovému tématu rodinných vztahů a krizí, které tentokrát zkouší napasovat na žánr detektivního thrilleru. Natočené a zahrané je to pěkně, o tom žádná, ale k tomu, aby se film vyšvihl ze žánrového průměru, jde málo na dřeň. Příliš doslovný závěr je zbytečně smířlivý a po vzoru vstřícného skandinávského sociálního systému nabízí druhou šanci až moc jednoduše. Kriminální aspekt (výslechy, vyšetřování, atd.) je upozaděn na úkor rodinného dramatu a ve filmu slouží jen jako background hlavní postavě. Morální dilema z toho, že Andreas vyšetřuje zločin, který sám spáchal, není nijak akcentováno a vedlejší linka s alkoholickým parťákem Simonem také příliš nefunguje. Postavy jsou dost ploché a jednorozměrné, feťáci jsou feťáčtější než Děti ze stanice Zoo, zatímco Andreas a jeho žena ve svém designovém domku u jezera jsou kandidáti na cenu pro nejvíc milující rodiče na světě. Otázky, které Bier zkoumá jsou očividné, stejně jako odpovědi, ke kterým se dobírá. Měli by sociálně problémoví lidé mít děti? Dokáží dětem poskytnout dostatečnou lásku a péči? Miluje matka na drogách své dítě méně než zajištěná středostavovská matka na antidepresivech?

I přes mé výhrady zůstává druhá šance co do obsahu průměrným a co do kvality zpracování lehce nadprůměrným zástupcem svého žánru. Tvrdé odsouzení, které se filmu dostalo především od americké kritiky (45% Rotten Tomatoes, 35 % Metacritics), vychází z jednoduchého nepochopení faktu, že i Evropa má svoji žánrovou produkci.

Douťasovo doporučení:

Pokud bych byl ženská před třicítkou nebo čerstvý rodič, tak na mě film zapůsobí o dost víc. Ale i tak je Druhá šance koukatelný, solidně zahraný a natočený film. Jen nevím, jestli si na něj třeba za rok vůbec vzpomenu.

6/10