úterý 16. února 2016

Dánská dívka

Zatímco se téma homosexuality pomalu ale jistě vyčerpává a spolu s postupující emancipací ztrácí potenciál být společensky subverzivní, tak transgenderovou problematiku se mainstreamovému publiku, pokud nepočítáme Almódovara, nikdo pořádně přiblížit nesnažil (snad kromě filmu Kluci nepláčou s Hillary Swank z roku 1999, rovněž oceněného Oscarem). Problém se zpracováním homosexuality ve filmu dodnes zůstává v tom, jak uchopit zásadní otázku sexuality. Platí zde totiž jasné pravidlo, čim otevřeněji film tuto otázku řeší a čím více homoerotických scén obsahuje, tím menší bude jeho cílové publikum. Transsexualita sice nijak se sexuální orientací nesouvisí, ale to nic nemění na tom, že otázka sexuality zůstává klíčová. A v tomto ohledu je Dánská dívka sázkou na jistotu, film je totiž tak asexuální, jak jen může být. Na jednu stranu je tím zásadně ochuzen, na druhou stranu jej to činí přístupnější širokému heteronormativnímu publiku, kterému je stravitelnou, i když lehce zkreslenou formou, představena transgenderová problematika. Čtyři oscarové nominace, z nichž alespoň jedna má velkou šanci na úspěch, tento efekt dále umocňují.

Dánská dívka je totiž přesně tím, čemu se říká „oscar bait“, tedy film, který se snaží zalíbit konzervativnímu vkusu „akademiků“. Historické životopisné drama se silnými hereckými výkony, propracovanou výpravou a dojemným příběhem je téměř jistou zárukou, že film získá dostatečný počet nominací, aby kolem sebe vyvolal onen příznívý mediální buzz, který po měsíci a půl v kinech nakopne skomírající box office a později pomůže i prodeji DVD a BR disků. Mezi letošními nominacemi by do tohoto „oscarového“ žánru spadaly filmy jako Most špiónů, Brooklyn, Carol, Trumbo, Joy, částečně i Spotlight, mezi loňskými je typickým příkladem Teorie všeho, Kód Enigmy nebo Selma. Spoustu lidí tento typ filmů kvůli jejich podbízivé líbivosti apriori zavrhuje, což si tyto většinou řemeslně nadprůměrně zvládnuté filmy určitě nezaslouží. Lepší je se na ně dívat jako na zástupce specifického žánru a v jeho rámci je srovnávat a hodnotit. To samé by šlo aplikovat na jakoukoli filmovou kategorii, od akčních blockbusterů přes festivalová sociální dramata až po nejrůznější naračně vyprázdněné filmové experimenty.


Příběh Dánské dívky je založen na životě dánského krajináře Einara Wegenera (Eddie Redmayne), který ve dvacátých letech jako první známý muž podstoupil operaci změny pohlaví. Děj se tak předvídatelně sune svoji dvouhodinovou stopáží přes probuzení Einarova ženského alter ega Lili, nevyhnutelnou vztahovou krizi, pokusy o léčbu, až po uvědomělé odmítnutí své mužské identity a podstoupení přelomové operace. Film trpí stejným problémem jako Teorie všeho, ve kterém Redmayne herecky zářil loni - utápí se ve vlastním sentimentu a v bezedných slzných kanálcích hlavních postav. Místo toho, aby se odvážil do větších psychologických hloubek, tak jen neškodně klouže po naleštěném povrchu propracované historické výpravy a kostýmů, a svou pozornost ředí mezi hlavní a vedlejší postavu. Einarovu oddanou ženu Gerdu skvěle ztvárnila mladá švédská herečka Alicia Vikander, která si za svůj výkon s největší pravděpodobností odnese Oscara. Její role, ačkoliv kategorizována jako vedlejší, je v podstatě druhou hlavní a velká část filmu stojí právě na jejím výkonu.         


Eddie Redmayne si po Hawkingovi znovu vybral fyzicky velmi náročnou roli, se kterou se i tentokrát popral skvěle, a troufám si říct, že kdyby letos nesoutěžil s životním výkonem Leonarda di Capria, tak si Oscara odnese znovu. Po herecké stránce je role Lili v lecčem náročnější než ztvárnit ikonicky tragický osud geniálního inspirativního astrofyzika, kde pozitivní přijetí publikem bylo předem zaručené popularitou skutečného předobrazu. V roli Lili nemohl Redmayne spoléhat na žádné apriorní sympatie, drtivá většina diváků o této historické postavě nikdy neslyšela a Redmayne ji tak musel představit co nejvíce lidsky, bez zbytečného pitvoření a afektu. Což může být docela obtížné, obzvlášť když jste navlečeni v ženských šatech a mluvíte přiškrceně vysokým hlasem. Smíšené pocity, které na diváky postava Lili přenáší, nesouvisí se slabým hereckým výkonem, ale s její samotnou podstatou, která je pro normálního diváka těžko uchopitelná. Snáze si vybudujeme pozitivní vztah k ochrnutému géniovi než k emocionálně nevyrovnanému babochlapovi s nejasnou sexuální orientací. Před talentem a odvahou Eddieho Redmaynea tak nezbývá než smeknout.          

Douťasovo doporučení:
Pokud máte rádi dobře zahraná historická dramata a rádi si v kině pobrečíte, tak je Dánská dívka film pro vás. Navíc se budete moci známým pochlubit, jak tématicky kontroverzní film jste viděli, a přitom se nenechat ničím viděným vyvést ze své komfortní zóny.  


6/10


čtvrtek 4. února 2016

Druhá šance

Dán Nikolaj Coster-Waldau si v přestávce mezi sériemi Hry o trůny odskočil od svého oblíbeného krvesmilstva a jednorukého šermování do filmu dánské oscarové režisérky Susanne Bier, aby si v jejím lehce překombinovaném psychologickém rodinném krimi dramatu zahrál tragickou postavu šťastného otce a policejního detektiva. Ačkoliv nás Nikolaj o své otcovské lásce přesvědčí natolik, že bychom skoro zapomněli na jeho nedávnou epizodu vyhazování dětí z věží, tak film jako takový každému úplně nesedne a jeho působivost a dopad bude hodně záležet na tom, v jaké fázi rozmnožovacího cyklu a na kterém genderovém pólu se právě nacházíte.


Velká část filmu stojí na hře s diváckými očekáváními, takže z děje toho moc prozradit nejde. Detektiv Andreas (Nikolaj-Coster Waldau, Hra o trůny) se svým parťákem Simonem (Ulrich Thomsen, Lepší svět, Rodinná oslava) při zásahu seberou dvěma smažkám zanedbané několikaměsíční dítě, avšak sociálka rozhodne, že se dítě musí rodičům vrátit. Andreas je šťastným otcem stejně starého dítěte, takže jeho čerstvě probuzená rodičovská láska ke všemu malému a uřvanému to jen těžce snáší. Po konfrontaci s těžkou životní situací se Andreas rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a pomoci dítěti sám.

Susanne Bier se ve Druhé šanci vrací ke svému srdcovému tématu rodinných vztahů a krizí, které tentokrát zkouší napasovat na žánr detektivního thrilleru. Natočené a zahrané je to pěkně, o tom žádná, ale k tomu, aby se film vyšvihl ze žánrového průměru, jde málo na dřeň. Příliš doslovný závěr je zbytečně smířlivý a po vzoru vstřícného skandinávského sociálního systému nabízí druhou šanci až moc jednoduše. Kriminální aspekt (výslechy, vyšetřování, atd.) je upozaděn na úkor rodinného dramatu a ve filmu slouží jen jako background hlavní postavě. Morální dilema z toho, že Andreas vyšetřuje zločin, který sám spáchal, není nijak akcentováno a vedlejší linka s alkoholickým parťákem Simonem také příliš nefunguje. Postavy jsou dost ploché a jednorozměrné, feťáci jsou feťáčtější než Děti ze stanice Zoo, zatímco Andreas a jeho žena ve svém designovém domku u jezera jsou kandidáti na cenu pro nejvíc milující rodiče na světě. Otázky, které Bier zkoumá jsou očividné, stejně jako odpovědi, ke kterým se dobírá. Měli by sociálně problémoví lidé mít děti? Dokáží dětem poskytnout dostatečnou lásku a péči? Miluje matka na drogách své dítě méně než zajištěná středostavovská matka na antidepresivech?

I přes mé výhrady zůstává druhá šance co do obsahu průměrným a co do kvality zpracování lehce nadprůměrným zástupcem svého žánru. Tvrdé odsouzení, které se filmu dostalo především od americké kritiky (45% Rotten Tomatoes, 35 % Metacritics), vychází z jednoduchého nepochopení faktu, že i Evropa má svoji žánrovou produkci.

Douťasovo doporučení:
Pokud bych byl ženská před třicítkou nebo čerstvý rodič, tak na mě film zapůsobí o dost víc. Ale i tak je Druhá šance koukatelný, solidně zahraný a natočený film. Jen nevím, jestli si na něj třeba za rok vůbec vzpomenu.

6/10

pátek 29. ledna 2016

Únor v kinech

V únoru se dočkáme hned tří filmů s oscarovými ambicemi - transgenderové Dánské dívky, dobového romantického dramatu Brooklyn a brutálního Saulova syna, který slibuje ještě neviděné zpracování tématu holokaustu. Pokud chcete vypnout mozek a užít si nějakou pořádnou popcornovou akci, tak můžete zajít na Třináct hodin, nový film mistra výbuchů Michaela Baye, nebo na novou marvelovku Deadpool. V únoru také proběhne v Praze hned několik filmových festivalů, jejich přehled najdete na konci.   


Chci vidět
Dánská dívka
(4. 2.)
Film oscarového režiséra Toma Hoopera (Králova řeč) vypráví životní příběh dánského malíře Einera Wegenera, který ve dvacátých letech jako první podstoupil operaci změny pohlaví. Film nejvíc láká skvělým výkonem androgynního Eddieho Redmaynea, který byl za svoji transgenderovou roli nominován na Oscara. Film byl dále nominován za výpravu, kostýmy a nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Alicia Vikander).


Taxi Teherán
(11. 2.)
Unikátní projekt íránského zakázaného filmaře Džafara Panahího. V tomto dokudramatu vystupuje sám Panahí jako řidič taxíku, který si povídá se svými zákazníky. Vše je natočeno na tři malé skryté kamery, které nikdy neopustí prostor automobilu. Film je považován za citlivou sociální sondu do života moderní íránské společnosti (přestože je natočen podle scénáře a s amatérskými herci). Taxi Teherán vyhrál v Berlíně Zlatého medvěda.


Saulův syn
(18. 2.)
Maďarské válečné drama z koncentračního tábora Osvětim slibuje brutální a syrovou podívanou. Film krom několika ocenění z Cannes má na svém kontě i Zlatý glób a s největší pravděpodobností si odnese i Oscara. Z mého pohledu jasná premiéra měsíce.


Rodinný film
(18. 2.)
Dle prvních reakcí velmi povedený český filmek slovinského režiséra a absolventa pražské FAMU Olma Omerzua o dvou teenagerech, které rodiče nechali doma, když se vydali sami na dlouhou jachtařskou dovolenou.


Brooklyn
(25. 2.)
Rozkošná Saoirse Ronan s rozkožným irským přízvukem hraje osamělou dívku, která v 50. letech emigruje do Spojených států. Příběhově nejspíš půjde o tuctové romantické drama, které ale určitě stojí za vidění už jen kvůli skvělému hereckému výkonu, za který Saoirsa získala oscarovou nominaci. Film je dále nominován v kategoriích nejlepší film a adaptovaný scénář. Tradiční kvalitní hollywoodská produkce.      


Když zbyde čas

Poklad
(4. 2.)
Rumunská komorní komedie o hledání pokladu zakopaného dědečkem na zahradě od Cornelia Porumboiua, čelního představitele rumunské nové vlny charakteristické svým minimalistickým realismem a pochmurně černým humorem. Stejně jako většina festivalově úspěšných rumunských filmů, bude i Poklad jen pro trpělivého diváka.


13 hodin: Tajní vojáci z Benghází
(4. 2.)
Další z akčních macho filmů Michaela Baye, tentokrát inspirován skutečnou událostí nedávné historie, a to útokem na americkou ambasádu v Libyi z roku 2012. Klasickej Bayův biják, takže žádnou politiku ani myšlenku nečekejte a připravte se na hodně akce, výbuchů, a amerického prsobijectví.

Mrzout
(4. 2.)
Finská dramadie o senilním konzervativním staříkovi a jeho vynucené konfrontaci s liberálním světem moderního města. Tuhle ozvěnu festivalu Scandi pravděpodobně čeká jen pár projekcí v pár malých kinech.

Deadpool
(11. 2.)
První mládeži nepřístupná Marvelovka slibuje porci akční a nekorektní zábavy. Z trailerů mám ale strach, že se film bude snažit až moc tlačit na pilu a výsledek bude nuceně trapný. Ke všemu tomu nezkušený režisér a neznámé tváře. Ale film má potenciál překvapit.


Nezájem
Zde Harold
(4. 2.)
Norská komedie o zkrachovalém prodejci nábytku, který se rozhodne unést zakladatele firmy IKEA. Film půjde do kin jen ve velmi omezené distribuci, takže pokud vás baví severské bláznivé komedie stylu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, tak si to musíte ohlídat.

Ma Ma
(18. 2.)
Španělské drama Julia Medema (Sex a Lucía), ve kterém Penelope Cruz hraje matku bojující s rakovinou. Dojemné, smutné, pravděpodobně i dobře zahrané a natočené, ale ve filmu už stokrát viděné.


Odpad
Decibely lásky
(11. 2.)
Romantický příběh s písničkami Michala Davida. Pozn. ve vybraných multikinech diváci obdrží před projekcí kyblík na zvracení zdarma.

Zoolander No. 2
(18. 2.)
Druhé pokračování 14 let staré Stillerovy komedie o mužském modelovi Dereku Zoolanderovi. Film jen pro toho, kdo chce vidět ztrapnit se Penelope Cruz a Benedicta Cumberbatche.

The Boy
(18. 2.)
Klasický zástupce nudného hororového žánru, tentokrát ve stylu vraždící panenky Chuckie.  

Řachanda
(25. 2.)
Typická moderní česká pohádka natočená pro náročné publikum dětí do šesti let.

Chůvák
(25. 2.)
Německá komedie ve stylu Táta v sukni. Sice bez převlékání, ale úroveň humoru bude dost podobná.


Filmové festivaly
Eiga-sai
Téma: japonské filmy o jídle
Kdy: 4. - 10. 2.
Kde: Lucerna
Douťasovo doporučení: dobové anime o malém kanibalistickém zabijákovi Asura

Festival bulharských filmů
Téma: bulharská kinematografie
Kdy: 11. - 17. 2.
Kde: Lucerna
Douťasovo doporučení: komorní sociální drama Lekce o maloměstské učitelce

Severská filmová zima
Téma: skandinávské filmy, na jejichž vzniku se podíleli literární autoři 
Kdy: 15. - 21. 2.
Kde: Lucerna
Douťasovo doporučení: vítěz loňského Febiofestu Život v akvárku a historické válečné drama Moje matka

La película
Téma: současná španělská a latinskoamerická kinematografie
Kdy: 16. - 21. 2.
Kde: Světozor
Douťasovo doporučení: program zatím nebyl zveřejněn

čtvrtek 21. ledna 2016

Creed

Nostalgické vlny oprašování starých franšíz se po Šíleném Maxovi, Jurském parku a Hvězdných válkách dočkala i legendární série o filadelfském boxerovi Rockym Balboovi. Na rozdíl od Harrisona Forda, kterému stačilo sem tam stařecky popoběhnout a vystřelit z blasteru, se Sylvester ve svých 69 letech na boxování už moc necítí. Hlavní roli tak přenechal nabušenému Michaelu B. Jordanovi, režii a dohled nad scénářem nadějnému mladému Ryanu Cooglerovi a sám si stoupnul do rohu ringu, odkud může bez přílišné námahy předávat zkušenosti a životní moudra svému svěřenci.


Adonis Creed, nemanželský syn slavného Apolla Creeda, se vzdá pohodlného života v LA a vydá se do studené zaprášené Filadelfie najít Rockyho, aby se pod jeho vedením mohl potatit a stát se slavným boxerem. Po prvním vyhraném větším zápase se provalí jeho hvězdný původ, což spolu s faktem, že ho trénuje do světa boxu se navrátivší Balboa, vygeneruje dostatečný mediální buzz, který způsobí, že dalším Creedovým vyzyvatelem není nikdo jiný než úřadující světový šampión, který si chce naposledy zaboxovat, než půjde sedět do lochu. Nic extra originálního, ale kdo by čekal od sedmého pokračování nějakou originalitu? Po sedmé epizodě Star Wars a čtvrtém Jurském parku víme, že divák nic originálního nebo novátorského ve svých oblíbených filmových franšízách neočekává ani nechce, takže po téhle stránce je Creedovi těžké něco vyčítat.


Sylvester Stallone zestárnul relativně dobře a role vyžilého ale spokojeného boxera, který si na stáří otevřel vlastní restauraci, mu vychází mnohem líp, než snaha oživovat starého neprůstřelného Ramba v Expendables. Ale vlna ocenění (oscarová nominace, Zlatý glób) a s tím spojená exaltace jeho výkonu mi přijde trošku přehnaná. Jakoby se všichni zbláznili jen z toho, že Stallone dokáže zahrát nějakou trochu charakterní roli a že dokáže souvisle říct víc než dvě věty. Stejně tak je přehnaný nářek amerických médií nad tím, že hollywoodský apartheid nezajistil oscarovým nominacím dostatečnou biodiverzitu a že nominaci nezískal Michael B. Jordan ani Ryan Coogler. Jordanův výkon byl solidní, ale nijak vynikající (stejně tak by mohl brečet Jake Gyllenhall, který předvedl v boxerském filmu Southpaw o třídu lepší výkon a nominaci taky nedostal), stejně jako Cooglerova režie, která se příliš snaží držet Rockyho kánonu. Pokud by film ještě za něco nominaci zasloužil, tak je to kamera, i kdyby jen za skvěle natočený první zápas, kdy kamera v jednom dlouhém záběru krouží mezi zápasníky, střídá perspektivy, přičemž akci vůbec neubírá na přehlednosti, takže si ve výsledku připadáte, jako byste byli v ringu taky. Škoda, že filmaři tenhle kumšt nezopakovali i ve finálním zápase, který je už natočen zcela konvenčně a předvídatelně.

Douťasovo doporučení:
Pokud máte rádi Rockyho, nebo obecně sportovní filmy, tak se vám Creed bude líbit. Filmařsky je to zvládnuté solidně, místy až překvapivě dobře, ale mě osobně tyhle kvality nevyvážily předvídatelný příběh a recyklované žánrové schéma. 

6/10

čtvrtek 14. ledna 2016

Revenant

Tentokrát se nebudu pokoušet o další ze svých pseudorecenzí, jen se vám pokusím zprostředkovat mé nadšení z nejsilnějšího kinozážitku za posledních 12 měsíců. Je možná trochu předčasný v půlce ledna prohlásit, že tenhle rok nic lepšího v kině neuvidíte, ale velice bych se divil, kdyby Revenanta tenhle rok ještě něco přebilo. Film sice vstupuje do kin s pořádným hypem, což znamená, že dříve či později narazíte na lidi s potřebou se proti němu vymezovat, ale dát na ně a nejít na to do nějakého pořádného kina by byla obrovská chyba. Revenant je syrový, brutální a vizuálně neskutečně nádherný film, který musíte alespoň jednou vidět na velkém plátně. Bude vám zima, budete trpět, a po filmu budete naprosto vyčerpaní. To co z pohodlí gauče, s hrnkem čaje zachumlaní pod dekou, prostě nezažijete. Navíc jedině na velkém plátně plně vynikne nádherná práce s kamerou čaroděje Lubezkiho, který má naběhnuto na oscarový hattrick.

  
Revenant nám stejně jako Mad Max nebo Gravitace nabízí jednoduchý lineární stokrát vyprávěný příběh ve zcela fenomenálním a novátorském podání. Tyto tři filmy spojuje řemeslná dokonalost, skvělé vizuální efekty, nádherná kamera a především to, že diváka kompletně vtáhnou do děje. Na tyhle filmy nekoukáte, ale prožíváte – efekt, který je v dnešní zábavou přesycené době čím dál těžší vyvolat. Revenant z této trojice vyčnívá svým brutálním naturalismem, který na diváky přenáší primárně nepříjemné pocity bolesti, strachu a chladu. Kamera plynule přechází od majestátních přírodních celků a panoramat po nemilosrdné close-upy, na kterých vidíme každý chlup, strup, škrábanec, slinu. Do akčních sekvencí se nepumpuje napětí dramatickou hudbou nebo frenetickým střihem, ale Iñárritu s Lubezkim dosahují stejného efektu složitými kamerovými jízdami a dlouhými záběry. Vše je navíc točeno v přirozeném světle v reálných digitálně nevylepšovaných lokacích. Po vizuální stránce je to jeden z nejkrásnějších filmů, co jsem viděl, a v tomto ohledu se Revenant může v klidu měřit s filmy takových velikánů jako Terrence Malick, David Lean nebo Wong Kar-Wai.  


Film diváky sice nešetří, pro herce to však musel být skutečný očistec. Leonardo di Caprio přiznal, že to bylo fyzicky nejnáročnější natáčení v jeho kariéře. Světelné podmínky umožňovaly natáčení jen pár hodin denně, což vyžadovalo od celého štábu dokonalou přípravu a soustředěnost. Točilo se i když bylo 20 stupňů pod nulou, část štábu dokonce natáčení kvůli příliš drsným podmínkám opustila. V tomhle ohledu Revenant připomíná proslulý Herzogův film Aguirre, hněv boží, historický velkofilm ze sedmdesátých let o conquistadorech hledajících El Dorado uprostřed amazonské džungle, kde všichni herci byli z těžkých podmínek tak frustrovaní a vyčerpaní, že hlavní hvězda Klaus Kinski několikrát fyzicky napadl režiséra i své kolegy. Di Caprio, který kvůli Revenantovi odmítl hrát Stevea Jobse (což si musel později dost vyčítat, obzvlášť při scénách, kdy je unášen ledovou divokou řekou nebo kdy žvýká syrová bizoní játra) podává v roli legendárního trappera Hugh Glasse naprosto fenomenální výkon. Mlčenlivá výrazově extrémně náročná role je diametrálně odlišná od jeho posledního velkého hitu Vlk z Wall Street, kde vše záleželo na jeho uhlazené výřečnosti. Pokud není Akademie banda sadistickejch trollů a nedá Oscara na truc Fassbenderovi za Stevea Jobse, tak by se měl Leo tentokrát konečně po čtyřech neúspěšných nominacích svého triumfu dočkat (Jakožto herec má aspoň štěstí, že se na jeho oscarové trampoty dělají dobře meme, co ale mají říkat chudáci jako téměř sedmdesátiletý kameraman Roger Deakins, jenž má za sebou 12 neproměněných nominací, letošní za Sicario zatím nepočítaje, nebo filmový skladatel Thomas Newman, který s Deakinsem drží vyrovnané skóre a který byl letos taktéž po třinácté nominován, tentokrát za hudbu ke Spielbergově Mostu špiónů). Perfektní je ve své roli i Tom Hardy, který o něco víc mluví a o něco míň trpí než Di Caprio, a jeho šance proměnit svou nominaci ze nejlepší výkon ve vedlejší roli taky není špatná.


Filmu bývá vyčítáno, že příliš nezvládl svou snahu odpoutat se od syrového naturalismu k přírodnímu mysticismu, o což se snaží ve flashbackových a snových sekvencích, že má pomalejší tempo, nebo že přes svůj naturalismus není dostatečně realistický. Ano, to všechno by samozřejmě filmu vytknout šlo, ale výtky typu, že se film snaží být až moc perfektní, že každý záběr je až moc promyšlený a naaranžovaný, nebo že film postrádá autenticitu, fakt neberu. Můj zážitek, nebo spíš prožitek, nic z toho nijak neovlivnilo, na mém nadšení nijak neubralo. S čistým svědomím můžu říct, že Revenant je prvním filmem, o kterém zde na F&M píšu, kterému dávám plný počet bodů.

Douťasovo doporučení:
Revenant je všechno jen ne oddechový film. Revenant vás vyčerpá, rozkouše, rozsápá a rozseká. Krása.

10/10

středa 13. ledna 2016

Sázka na nejistotu

Chcete hypotéku a nemáte zaměstnání? Nevadí, tady nám to podepiště, my už to nějak vymyslíme. Banka vaší subprime hypotéku přidá do hypotéčních zástavních listů (MBS), nebo ji zabalí spolu s dalšími špatnými úvěry (NPL) do finančního produktu krásně bezpečného jména - zajištěné dluhové obligace (CDO), který pak prodá investorům a investičním fondům, protože něco tak skvělého v jejich portfoliu nemůže chybět. Moody's tomu přiklepne tří-áčkový rating, protože jestli ne, tak  si banka zajde za roh ke Standard & Poor's, která jejich cenné papíry určitě ohodnotí "správně".  Ať hypotéku splácíte nebo ne, pro banku jste zlatej důl. Aspoň do té doby, než procento špatnejch úvěrů nepřekročí v celkovém úhrnu jistou mezi. Pak bublina praskne a na Wall Street začnou z nebe padat bankéři. Ti šťastnější na zlatém padáku, ty méně šťastné seškrábnou z chodníku. Nechápete? Nebojte, naštěstí tu je Margot Robbie ve vaně, která vám to všechno jednoduše vysvětlí.



Sázka na nejistotu založená na stejnojmenné knize žurnalisty a bývalého finančníka Michaela Lewise nabízí zajímavý, kousavě zábavný vhled do tajemného světa velkých financí a pohled na velkou finanční krizi z perspektivy několika systémových outsiderů, kteří jako první odhalili, že se trh hypotéčních derivátů musí dříve či později zhroutit. A jak už bývá na Wall Street zvykem, dost se na tom napakovali. Za pár desítek milionů dolarů nakoupili swapy úvěrového selhání (CDS - credit default swaps), které jim s radostí prodala většina velkých finančních ústavů v domnění, že sázet na pokles ceny hypotéčních derivátů (neboli je shortovat, odtud název filmu Big Short) je šílenství, protože lidé budou své hypotéky splácet vždycky. 

Už dlouho jsem neviděl takhle zábavný a přitom inteligenčně náročný film, který se s divákem vůbec nemazlí. Pokud stejně jako já nedisponujete základní orientací ve finančnictví, tak se musíte stoprocentně soustředit, abyste se v záplavě zkratek neztratili a pochytili všechny mnohdy jen naznačené souvislosti (ani já si nejsem jistý, že jsem všechno pochytil a správně pochopil). Film se nám sice snaží pomoci občasným proložením děje vtipným vstupem některé celebrity, která nám zjednodušeně vysvětlí, co daný termín znamená. Ale aby film neztratil svůj švih, vtip a alespoň základně načrtnuté charakterové oblouky, tak si nemůže dovolit přepnout do formy čistě edukativního dokumentu, jak by bylo potřeba pro plné pochopení tak složité problematiky. Ale to vůbec není na škodu. Film nemusí vysvětlovat, film musí zaujmout, inspirovat. A to u mě zafungovalo. Po návratu z kina jsem si hned na Amazonu koupil Lewisovu knihu, abych se o tom všem dozvěděl víc.



Mezi skvělými hereckými výkony vyniká především Christian Bale v nezvyklé pozici introvertního, lehce autistického matematického génia a Steve Carell v roli zapšklého anti-systémového ředitele menšího hedgeového fondu. Brad Pitt ve filmu příliš prostoru nedostane a svoji schválně nevýraznou postavu sympaticky podehrává. Ryan Gosling je docela obstojný, i když ve svých mlčenlivých rolích (Drive, Jen bůh odpouští) se mi líbil víc. Film trošku nadužívá obrazových koláží, které mají odkazovat k paradoxům pozdně kapitalistické společnosti, ale časem začnou působit méně dynamicky a více rušivě. Navíc ve své interpretaci finanční krize obviňuje ze všeho pouze bankéře (spíš jejich hloupost a arogantní ignorování reality než zlé úmysly) a opomíjí hloupost běžných Američanů, kteří se kvůli koupi domu neúnosně zadluží. Film se tak veze na populární vlně kritiky Wall Streetu jako zdroji veškeré americké nerovnosti a symbolu bohatého nenáviděného jednoho procenta. Avšak toto lehce ideologické zaměření nijak nesnižuje relevanci nebo kvalitu celého filmu, jen je třeba si na konci uvědomit, že vina leží i někde jinde. 

"Truth is like poetry. And most people fucking hate poetry."  

Douťasovo doporučení:
Sázka na jistotu pro každého, kdo má rád inteligenčně náročné a intelektuálně podnětné filmy. Film má své úsměvné (a smutně úsměvné) momenty, ale určitě od toho nečekejte žádný kokainový maraton a la Vlk z Wall Street. 

8/10

sobota 9. ledna 2016

Osm hrozných

Tříhodinový film složený z dialogů čtyř až osmi postav, odehrávající se na dvou lokacích, se na první pohled nezdá příliš koukatelný a spoustu lidí si říkalo, jestli to Quentin se svoji scenáristickou masturbací tentokrát přece jen nepřehnal. Ano, tři hodiny jsou opravdu dlouhá doba, obzvlášť když v některých kinech chybí 12 minutová přestávka uprostřed, kterou tam Tarrantino v odkazu na velké historické bijáky 50. a 60. let zařadil. Za sebe ale můžu říct, že jsem se ani minutu nenudil, naopak jsem se královsky bavil skvělými tarrantinovskými dialogy, pokřivenými charaktery, nádhernými záběry zasněžených amerických hor, cinefilskými staromileckými odkazy, Morriconeho hudbou, promyšleností každého záběru, i tradiční krvavou lázní, ke které celý příběh směřuje a ve které se nakonec utopí.


Hlavní zápletka je sice braková jak z šestákové kovbojky, ale tak co jiného bychom od Tarrantina čekali, že? Svou jednoduchostí se odkazuje ke starým televizním a filmovým westernům a laciným detektivkám, tzv. "whodunit" příběhům. Film je rozdělen do šesti různě dlouhých kapitol. První dvě se odehrávají v dostavníku uhánějícím zasněženou krajinou před blížícím se blizardem. Lovec odměn John Ruth (Kurt Russel) jede do města předat spravedlnosti renegátku Daisy Domergue (Jennifer Jason Leigh). Po cestě se k nim přidá další lovec odměn Major Marquis Warren (Samuel L. Jackson), který také míří do města nechat si zkasírovat své zastřelené úlovky, a Chris Mannix (Walton Goggins), který se má údajně stát novým městským šerifem. Mannix je jižan jak poleno, Marquis je černej jak bota, a válka, kde tito dva stáli proti sobě, nedávno skončila, což vnese do těsných prostor dostavníku zajímavou atmosféru. Zbylé čtyři kapitoly se pak s výjimkou pár flashbacků odehrávají v lehce klaustrofobní atmosféře jedné horské chaty, kde dostavník a jeho pasažéři musejí přečkat sněhovou bouři. Místo staré známé Minnie, která chatu vždycky vedla, je uvítá Mexičan Bob (Demián Bichir), který se dočasně o hostinec stará, a skupinka tří dalších mužů, kteří ve srubu našli útočiště před bouřkou - kat Oswaldo Mobrey (variace Waltzova Dr. Schultze hraná Timem Rothem), honák krav Joe Gage (Michael Madsen) a starý jižanský generál ve výslužbě Sanford Smithers (Bruce Dern). Víc z děje prozrazovat nebudu.


Celý film epické stopáže a komorních rozměrů byl natočen od šedesátých let nepoužívanou technologií Ultra Panavision 70 s extrémně širokoúhlým obrazem (poměr stran 2.76:1). V několika málo amerických městech byla dokonce uspořádána speciální cinefilská projekce, na které se film pouštěl na starých 70mm projektorech, které produkční firma Weinstein Company vykoupila z muzeí a starožitnictví. Použití takto širokého obrazu pro převážně interiérový film je unikátní a Tarrantinovi to umožnilo obsáhnout téměř celý vnitřek chaty jedním záběrem a zároveň přinést nevídanou úroveň detailu, což klade ohromné nároky na kostýmy, masky a výpravu.

Tarrantino si dává na čas a nechává všechny charaktery naplno rozehrát. Brzy zjistíme, jak už název filmu napovídá, že všichni jsou do různé míry vraždící, rasističtí, nebo ženy bijící hajzlové a není tu žádná postava, která by si zasloužila naše sympatie a které bychom mohli s čistým svědomím fandit. A přesto nám jsou z nějakého nepochopitelného důvodu sympatičtí všichni.    


Výběr herců se jako vždy povedl a všichni hrají své postavy výtečně. Za zmínku pak stojí suverénní výkon Samuela L. Jacksona, který si svou roli očividně užívá, a Jennifer Jason Leigh, která ve své roli šílené Daisy odhodila všechny zábrany. Málokterý režisér by si dovolil pojmout násilí na ženské postavě (i přesto, že jde o postavu zápornou) jako jeden z hlavních zdrojů humoru, a ještě méně režisérům by to mohlo takhle snadno u diváků a kritiky projít. Četl jsem čtyři různé recenze, jak české tak ze Států, a nikdo se nad tím ani nepozastavil! Obrácená emancipace ženské postavy dovedena ad absurdum, její ženství a s ním spojené výsady jsou zrušeny. Drsná doba si holt žádá drsné prostředky, a když plivneš na Samuelův dopis od Abrahama Lincolna, tak dostaneš pěstí, ať jseš chlap nebo ženská. Tarrantino si tohle může dovolit právě díky žánrové nadsázce a nerealisticky přepálenému násilí, které se nesnaží vzbuzovat iluzi, že je reálné. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se v kině mohl smát jen psychopat. Což doufám ještě nejsem. 

Douťasovo doporučení:
Osm hrozných je Tarrantino pro pokročilé. Pokud máte rádi jeho filmy, protože jsou prostě sranda a protože tam stříká krev, tak vás Osm hrozných svým pomalejším tempem a dlouhou stopáží nejspíše uklimbají. Pokud ale na tarrantinovkách oceňujete i to vše ostatní, co z nich dělá tak dobré filmy, a pokud sdílíte režisérovu lásku k filmům, tak budete Osm hrozných milovat.

9/10