Daleko od hlučícího davu
je druhou filmovou adaptací klasického stejnojmenného románu jednoho z předních
britských viktoriánských spisovatelů a básníků Thomase Hardyho. U nás máme toto
období více spojeno s díly Charlese Dickense, Jane Austenové a sester
Bronteových a Hardyho mnoho lidí nejspíš příliš nezná, což je určitě škoda. Já jsem se
k němu a k jeho knihám také dostal teprve teď, když jsem viděl, že se této
adaptace překvapivě ujal jeden z mých oblíbených dánských režisérů Thomas Vinterberg.
Hardyho román vyniká nejen nádherným poetickým jazykem a zachycením reálií pastorálního anglického venkova, ale především svou hlavní protagonistkou, nezávislou farmářkou Bathshebou Everdeenovou, jednou ze skutečně prvních feministických literárních postav. Bathsheba totiž zdědila po zesnulém strýci rozlehlou farmu, o kterou je rozhodnuta se sama postarat. Mezitím se o její přízeň uchází rozvážný pasák ovcí Oak, majetný farmář Boldwood a mladý voják Troy. Bathsheba se však své nezávislosti nechce vzdát a všechny mužské jednoho po druhém odmítá. Na těchto základech se pak odvíjí typická love story plná nadějí a zklamání, kterou tu už dál není třeba prozrazovat.
Knížku mám zatím jen rozečtenou,
ale po shlédnutí filmu jsem si nebyl jistý, jestli jsem byl příjemně překvapen,
nebo nepatrně zklamán. Daleko od hlučícího davu je krásný film, o tom žádná,
příjemný a přítulný jako opuštěné jehňátko. Konvenčně odvyprávěný klasický
příběh, který svoji atmosférou evokuje vesnickou idylku, kde největší starostí
jsou rozuteklé ovce a nepřikryté stohy obilí před blížící se bouřkou. Což samo
o sobě může být pro dnešního diváka zvyklého na HBO koktejl sexu a násilí
nesnesitelná nuda, ale právě tato vyklidněnost je hlavním zdroem vnitřní krásy celého filmu, kterou skvěle podtrhává výborná kamera CharlotteChristensenové, která s Vinterbergem spolupracovala i na oscarovou
nominací oceněném Honu. Krása jihoanglické krajiny a prostředí velkolepého
statku, který by si v ničem nezadal s venkovským šlechtickým sídlem, jsou
v jejích obrazech zachyceny opravdu nádherně. Scénáristicky je zde ale trochu vidět přílišná snaha
o kompaktnost, o to, aby příběh odsejpal a aby stopáž nepřesáhla dvě hodiny. Nepřiměřeně
se tak zkrátilo intro některým postavám, pro jejichž jednání pak postrádáme
důvěryhodnou motivaci.
Carey Mulliganová sice
nepatří mezi mé oblíbené herečky, ale musím uznat, že pro roli Bathsheby se
hodila skvěle. Podle IMDb prý při natáčení spadla z koně a udělala si
vážný otřes mozku, jehož dozvuky trvaly po většinu natáčení. Mulliganová prý na
konci přiznala, že jsou scény, které si vůbec nepamatuje, že by natáčela.
Belgický herec Matthias Schoenaerts (známý z francouzského filmu Na dřeň,
kde si zahrál s Marion Cottillard, nebo z belgické na oscara
nominované Býčí šíje) nám sice během filmu nepředvede moc širokou paletu výrazů,
ale pro roli stoického Oaka se hodí docela dobře, stejně jako Michael Sheen na neurotického
statkáře Boldwooda. Jediným krokem vedle pak bylo obsazení Toma Sturridge jako
vojáka svůdníka Troye. Jeho chemie s Mulliganovou vůbec nefunguje a na
plátně působí spíš pateticky než neodolatelně či přitažlivě.
Zdrojem mého mírného
zklamání bylo jen to, že jsem od Vinterberga čekal trošku víc než řemeslně povedený
produkt. Byl to právě Vinterberg, který spolu s Larsem von Trierem sepsal
manifest Dogma 95, který měl vytyčit směr nové filmové avantgardě, která by se
vzdala používání speciálních efektů, postprodukčně přidávané hudby a zvuku, studiového
natáčení, používání extra rekvizit, umělého svícení, žánrových schémat a jiné
než ruční kamery. Dodržování těchto pravidel mělo osvobodit autora od požadavků
filmových studií a dopřát mu tak větší nezávislost v jeho tvorbě. Hnutí
přežilo deset let a v souladu s jeho pravidly vzniklo přes 30 filmů. Vinterberg
pak začal točit různé žánry, které však vždy měly blízko k sociálnímu dramatu.
Proto bych u něj očekával méně konvence a více invence, i když si nejsem jistý, jestli
takto klasický námět vůbec lze nějak inovativněji uchopit.
Filmu rovněž schází
jemná ironie Hardyho románu, která se na plátno těžko přenáší, protože je
obsažena v originálních popisech jednotlivých situací a postav spíš než v
jejich dialozích a jednání. Vinterberg se mohl inspirovat u Scorseseho
Věku nevinnosti nebo u Kubrickova Barryho Lyndona, historických kostýmových
velkofilmů, ve kterých figuruje odcizený ironický vypravěč, jehož komentáře
dodávají potřebnou lehkost a nadhled.
Douťasovo doporučení:
Film, pro ty, kteří už
jsou přesycení atrakcemi akčních filmů a stupiditou romantických komedií a
kteří si chtějí v kině odpočinout u jímavé klasiky.
6/10
Žádné komentáře:
Okomentovat