Muž na laně

Už dlouho se mi nestalo, že bych se takhle brutálně minul s většinovým hodnocením jak diváků tak kritiků. A to jsem od Muže na laně ani tak moc nečekal. Bylo mi jasné, že film o jednom akrobatickém kousku nebude nijak obsahově nabitý, ale i tak mě překvapilo, jak může legendární Zemeckis, režisér Forresta Gumpa a Návratu do budoucnosti, natočit něco tak neskutečně prázdného, průměrného a nudného.

Muž na laně je rodinným filmem inspirovaným životním příběhem slavného francouzského akrobata Philippa Petita a jeho nejslavnějšího provazochodeckého kousku mezi věžemi dnes již neexistujícího World Trade Centra. Konvenčně vyprávěný příběh je rámován Philippovým voice-overem, který vše důkladně polopaticky dovysvětluje, a pravidelně prokládán záběry na něj samého, stojícího na Soše svobody, vyprávějícího svůj příběh přímo do kamery nám divákům. První problém je hned v obsazení. Ne že by Joseph Gordon-Levittt byl špatný herec, to vůbec ne, dokonce bych ho zařadil mezi své oblíbenější. Opět se tu ale ukázal starý hollywoodský nešvar, kdy se do rolí cizinců obsazují američtí herci, protože se jejich jméno na plakátě lépe výjimá. To by se ještě dalo skousnout, kdyby se k tomu nepřidal další hollywoodský nesmysl, kdy se dva cizinci stejné národnosti mezi sebou baví anglicky. Samozřejmě ale s důsledným francouzským přízvukem, aby si líný americký divák užil trochu té evropské exotiky, bez toho aniž by jeho mozek musel být zatěžován čtením otravných titulků. Tentokrát se film alespoň pokusil přijít s výmluvou, s jakkoliv chabou, že Philipp musí svoji angličtinu procvičovat, protože se chystá na velkou cestu do USA. Což ale ve výsledku jen trapně upozorňuje na tvůrčí bezradnost.

Film je doslova přehlídkou toho, co dělá Hollywood špatně. Ploché nepropracované postavy, mezi kterými se film násilně snaží vybudovat nějaké vztahy; uměle vytvářené drama, které se marně snaží dát dlouhému prologu nějaký spád; nesmí chybět ani komická přihlouplá vedlejší postava, která sem tam hodí nepatřičný vtip, a trochu nějaké té romance, bez které by to samozřejmě nešlo. Muž na laně je ale i skvělou ukázkou toho, jak 3D technologie ničí film. Celé vyprávění totiž působí jen jako nutná výplň stopáže před tím, než Philipp Petit vyleze na lano mezi věžemi WTC. Posledních 15 minut je vskutku působivých (obzvlášť v IMAXu) a iluze hloubky je tak dokonalá, že skutečně pocítíte opravdovou závrať. Tahle pasáž je technicky zvládnuta dokonale. Je však smutné, že kvůli těmto 15 minutám musíte přetrpět dvě hodiny nudy a trapnosti. Film je tak opojen svými vizuálními efekty, že zcela zapomíná na vše důležité, co dělá film dobrým filmem. Z hodnocení na IMDb, CSFD a Rotten Tomatoes mu to očividně prochází. Na druhou stranu se ale zdá, že film nedokázal oslovit širší vrstvu diváků a má nakročeno k tomu stát se kasovním propadákem roku. Dobře mu tak.

Douťasovo doporučení:

Muž na laně mohl být vynikající kraťas. Ale, jak víme, kraťasy v IMAXu nepouští, a vidět to kdekoliv jinde postrádá význam. Tahle nastavovaná kaše člověka v lepším případě uspí, v horším rozčílí. Pokud přeci jen potřebujete film vidět, tak to nemá smysl jinak než v kině a ve 3D. Co do míry filmového uspokojení je to ale investice dost bídná.

3/10

CSFD - Muž na laně

IMDb - Muž na laně

Rotten Tomatoes - Muž na laně

Aferim!

Je mi jasné, že recenze černobílého rumunského filmu o osudu rumunských cikánů v 19. století, moc zájmu nevyvolá, takže se tentokrát pokusím své stylystické cvičení v marnosti zkrátit.

Aferim je zasazen do Valašska první poloviny devatenáctého století, kdy ještě Rumunsko jako takové neexistovalo a kdy toto území bylo kolbištěm velmocenských snah Osmanské říše, Ruska a habsburského Rakouska. Země přitom byla feudálně rozdrobena mezi místní bojarskou šlechtu, která nad územím vykonávala reálnou moc. Film se ale nezaměřuje na politické dějiny, historické postavy či důležité bitvy, v centru jeho zájmu je dobou podmíněný obyčejný člověk. Konstábl Constandin a jeho dospívající syn Ionita, který se od otce učí řemeslu, pátrají po uprchlém cikánském nevolníku Cardinovi, který uprchl z panství místního bojara poté, co byl sveden jeho ženou.

Vzhledem k relativní obskurnosti časové, místní, i tematické, je až překvapivé, jak moc je Aferim divácky přístupný. A to i přesto, že po většinu stopáže nesledujeme nic jiného, než dvojici postav křižujících na koních krajinu zabíranou v nádherných kompozicích na černobílém 35mm filmu. Namísto silného balkánského hudebního podkresu, který by se dal v takovémhle easternu čekat, nasloucháme tomu jak Constandin zásobuje syna svými životními moudry. Z dnešního pohledu bychom jeho aforismy zavrhli jako rasistické, nesnášenlivé, xenofobní a šovinistické, ale v kontextu filmu nás nemohou urážet, jelikož působí naprosto přirozeně jen jako jeden z dalších střípků obrazu rumunského venkova, který film a jeho výprava tak skvěle skládá dohromady. Constandin sice působí jako konstábl brutálně; nesnáší Turky, Rusy ani ostatní cizáky; zotročeným romům říká vrány; nebojí se bít a vyhrožovat smrtí, aby dosáhl svého; zúčastnil se několika vojenských tažení, na kterých plenil a znásilňoval, o čemž se synovi nestydí vychloubat. Sám sebe přitom vnímá jako čestného člověka. S chudákem Cardinem sice soucítí, ale pokud ho nepřivede, nedostane zaplaceno. Povinnost a ekonomická nutnost mluví jasně. Na naléhání naivního světem nezkaženého Ionity nakonec přeci jen slíbí, že se u bojara přimluví, aby Cardin dostal jen důsledný výprask. Konec filmu však odhalí, že i Constandin musí někdy sklopit hlavu a řídit se právem silnějšího.

 Aferim velmi evokativně ukazuje přirozenou xenofobii a agresivitu člověka omlouvanou tradicemi, které jsou ve formě selského rozumu předávány z generace na generaci. Ženu smíš mlátit jen mírně, neboť je hloupější než muž a snáz podléhá hříchu. Nevěř cizákům, nikdy nám nepřinesli nic dobrýho. Aneb jak se ve filmu rozohňuje pravoslavný pop „Arménci jsou líní, Italové lžou, Turci mají hodně žen, Židi podvádí a hodně čtou, Řekové hodně mluví, Rusáci hodně pijí, a cikáni jsou biti. Proto musí bejt cikán otrokem,“ lidové moudro má škatulku pro každého. 

Při sledování filmu si člověk uvědomí, jak moc nám dala osvícenská a humanitární tradice, která Rumunsko, trpící až do konce devatenáctého století pod střídavou nadvládou Turecka a Ruska, z velké části minula. Film je tak připomínkou toho, jak moc nás obohatila evropská civilizace s jejím důrazem na demokracii, lidská práva a úctu k jedinečnému lidskému životu, ale i toho, co se v hloubi člověka pod tímto civilizačním nátěrem může skrývat. Žijeme v krásné době. 

Douťasovo doporučení

V rámci tzv. nové rumunské vlny, patří Aferim určitě mezi ty stravitelnější kousky. Jeho uměleckým kvalitám se navíc dostalo uznání i na prestižním filmovém festivalu v Berlíně, odkud si odnesl cenu za nejlepší režii. Sice to není film pro každého, ale pokud máte rádi kvalitní filmařinu a pokud si rádi rozšiřujete filmové obzory, tak můžu Aferim jedině doporučit.

8/10

CSFD - Aferim!

IMDb - Aferim!

Rotten Tomatoes - Aferim!

Mládí

Nový film italského režiséra Paola Sorrentina s hvězdným britsko-americkým obsazením vzbuzoval nemalá očekávání. Na festivalu v Karlových Varech sice získal hlavní diváckou cenu, avšak kritika byla ve svých hodnoceních rozpolcená - část psala o filmu jako o příjemném překvapení řadíc ho mezi to nejlepší, co letošní festival nabídl, zatímco druhá polovina ho označila za jedno z největších festivalových zklamání. 

Už jen z pohledu na herecké obsazení je jasné, že hlavním tématem Mládí bude stáří. Osmdesátidvouletý Michael Caine, ztělesnění britského gentlemanství, a jen o pár let mladší americký bouřlivák Harvey Keitel hrajou dva staré přátelé, kteří spolu tráví dovolenou v luxusních lázních ve švýcarských Alpách. Fred Ballinger (Caine) je slavný skladatel a dirigent, jeho přítel Mick Boyle (Keitel) slavný filmový režisér. Krom pár skromných dějových linek, které řeší Ballingerův vztah s dcerou Lenou (Rachel Weisz) a Mickovu snahu o dopsání scénáře ke svému poslednímu filmu, je Mládí jedním dlouhým rozjímáním na téma stáří a reflexe umělcova životního díla.

Sorrentino se do povědomí většiny filmových diváků zapsal hlavně svým předchozím filmem Velká nádhera, za kterou si loni odnesl Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Oba filmy si jsou v lecčem podobné, ale při srovnání jeho nejnovější film prostě neobstojí. Zatímco Velká nádhera si s lehkostí a hravostí střílela z uměleckého snobství římské smetánky, tak Mládí tímto uměleckým snobismem je. Velká nádhera je inovativním křížencem Felliniho Sladkého života a Allenova Manhattanu, Mládí se marně snaží dosáhnout hloubky a velikosti Felliniho Osm a půl a Bergmanovy Podzimní sonáty. Zatímco překrásně nasnímaný Řím ve Velké nádheře doslova dýchá a hraje jednu z hlavních rolí, v Mládí až kýčovitě malebné švýcarské Alpy vypadají jako kulisa z reklamy na čokoládu Milka. Jen ty krávy se zvonkem nejsou tak pěkně fialové. 

Namísto toho, aby se soustředil více na ústřední dvojici, Sorrentino přichází s celou plejádou více či méně groteskních lázeňských hostů, kteří ale filmu nic nepřinášejí. Jejich příběhy se většinou ani nedozvíme, scénky s nimi nemají ani moc vtipu ani hloubky, a jen rozmělňují celý proud úvah, které se Mládí ve svých nekonečných dvou hodinách snaží vybudovat. Třeba takový Andersonův Grandhotel Budapešť byl v tomhle o třídu lepší. 

Navíc i závěr filmu (nebo spíš jeden z jeho závěrů), který přijde po entrée Brendy Morel, staré herecké divy a Mickovy osudové herečky, byl pro mě pro svou předvídatelnost velkým zklamáním. Avšak oceňuji, že se Sorrentinovi podařilo do role Brendy přemluvit Jane Fondu, filmovou hvězdu z šedesátých a sedmdesátých let - její zhrzenost nad ztrátou slávy a mládí tak působila velmi autenticky.

Na druhou stranu má Mládí i dost předností. Skvělé herecké výkony Michaela Cainea a Harveyho Keitela, krásná hudba z pera známého skladatele Davida Langa, který pro film moc často neskládá, umělecká kamera, a samosebou i nádherné prostředí Švýcarských Alp a luxusních lázní. Těžko říct, kde se stala ta chyba, že to celé tak skřípe. Možná, že dialogy, které by snesla vzletná italštině v angličtině tak dobře nefungují. A nebo možná, že se sotva padesátiletý Sorrentino, který je na vrcholu svých tvůrčích sil, nedokáže do duše umělce nad hrobem tak moc vcítit. 

Douťasovo doporučení:

Musím uznat, že i přes mé výhrady mě Mládí úplně nenudilo a mým kamarádům, kteří byli tak hodní a šli na film se mnou, se i docela líbilo (nebo mi to alespoň milosrdně tvrdili). Mládí tak můžu doporučit jen tomu, kdo má rád rozjímavé filozofující filmy. Pokud udržíte pozornost, tak si z filmu možná i nějaké to moudro odnesete.

6/10

  


CSFD - Mládí
IMDb - Mládí
Rotten Tomatoes - Mládí

            

Filmové akce v praze - listopad 2015

Kino Brasil

Kdy: 5. – 8. 11.

Kde: Bio Oko

Přehlídka sedmi filmů z exotické brazilské kinematografie, která se k nám do kin normálně nikdy nedostane.   

Mezipatra

Kdy: 5. – 12. 11.

Kde: Světozor, Lucerna

Mezipatra nabídnou přes 100 různých filmů a dokumentů s queer tématy a problematikou sexuálních menšin. Festival má rovněž soutěžní sekci a bude doplněn spoustou doprovodných akcí.

Festival otrlého diváka –podzimní sklizeň

Kdy: 13. – 14. 11.

Kde: Kino Aero

Podzimní ochutnávka nechutností, které se v Aeru naplno rozjedou až v březnu, představí čtyři filmové lahůdky (Netvor z Yucca Flats, Pátek třináctého 6, Útok krabích monster, Smrtgasmus), přičemž vrcholem bude promítání kultovní Rocky Horror Picture Show se vkusnou live show.

Festival francouzského filmu

Kdy: 18. – 25. 11.

Kde: Lucerna, Světozor, Kino 35, Cinestar Anděl

FFF je relativně velká a oblíbená akce, takže pokud plánujete na něco zajít, doporučuji si sehnat lístky s dostatečným předstihem. Dvanáct filmů bude mít na festivalu svou českou předpremiéru, sekce Výběr české kritiky obsahuje dalších 9 filmů, které se ve Francii setkaly s velkým ohlasem a zatím nemají českého distributora, a tematická sekce ELLE se věnuje ženským ikonám francouzské kinematografie. Dále se bude promítat výběr francouzských filmů, které již českými kiny loni a letos proběhly, a bloky krátkých filmů.   

Listopad v kinech

Po nabitém říjnu přichází podobně nabitý listopad. Nová bondovka, nová pixarovka a dva filmy s mým oblíbeným Fassbenderem. Má kinodocházka se navíc kvůli služebce v říjnu a dalším okolnostem dost propadla, takže doufám, že toho v listopadu, co nejvíc doženu. Jinak jsem do svého přehledu přidal datum premiéry a svá doporučení rozdělil do dvou kategorií, které jsem pojmenoval "filmy pro každého", kam budu řadit nenáročný i náročnější mainstream, a "filmy pro fajnšmekry", kam budu řadit věci, na které většinou ve velkých multikinech nenarazíte.      

Můj program - filmy pro každého

Spectre

(5. 11. 2015) 

Jasná premiéra měsíce! Spectre sice předcházejí přehnaně vysoká očekávání, ale pokud se podíváme na all-star tým filmařů a herců, kteří jsou pod filmem podepsaní, tak je jasné, že nepůjde o žádný prázdný hype. Režie se znovu ujal oskarový Sam Mendes (Skyfall, Americká krása), za kamerou legandární Roger Deakins (Vykoupení z věznice Shawshank, Fargo, Kundun, Tahle země není pro starý, Skyfall, 12 oskarových nominací), stejný tým scénáristů jako z posledních tří bondovek, hudba od Thomase Newmana (rovněž 12 oskarových nominací), a dnes už starého dobrého Craiga doplní v hlavním hereckém trojlístku Tarrantinův objev Christopher Waltz a Monica Bellucci, první opravdová bond-woman v historii bondovek.

Steve Jobs
(12. 11. 2015)

Po nedůstojném propadáku s Ashtonem Kutcherem sáhli producenti (a pravděpodobně i Apple) hlouběji do kapes, aby zaplatili hvězdy typu Michaela Fassbendera a Kate Winslett, oceňovaného režiséra Dannyho Boylea a jednoho z nejlepších hollywoodských scénáristů Aarona Sorkina. Ohlasy z USA budí zdání, že tentokrát to vyšlo o dost líp. Sám sice žádné nakousané jablko nevlastním, takže apple-mánie jde mimo mě, ale tenhle filmek si rozhodně nenechám ujít.

Black Mass: Špinavá hra
(19. 11. 2015)

Gangsterka se zamaskovaným Johny Deppem, Benedictem Cumberbatchem a Joelem Edgertonem. Gangsterky a krimi filmy mám rád (stejně jako všechny tři hlavní herce), takže Black Mass na můj listopadovej program určitě zařadím, i když pravděpodobně půjde jen o takový lepší průměr.

Hodný dinosaurus
(26. 11. 2015)

Po vynikajícím a divácky úspěšném film V hlavě přichází Pixar z další novinkou. Animace vypadá jako vždy báječně a můžeme jen doufat, že pro něj laťka minulé pixarovky nebude příliš vysoká.

Můj program - filmy pro fajnšmekry

Macbeth

(5. 11. 2015)

Evropská adaptace britského klasika, která láká především na herecký koncert v podání Michaela Fassbendera a Marion Cotillard. Tempo možná nebude vyhovovat každému, ale pro milovníky evropského filmu a fanoušky Fassbendera a Cotillard je tohle povinnost. Film navíc v Cannes získal nominaci na Zlatou palmu.  

Berani
(12. 11. 2015)

Island je tak krásná země, že všechno, co se tam natočí bude jen pro svůj vizuál o třídu krásnější. Příběh dvou starých bratrů ovčáků navíc v Cannes vyhrál sekci Un Certain Regard. Z traileru se zdá, že půjde o klasickou kvalitní festivalovou produkci pro hipstery a podobné ztracené existence jako jsem já.

Pokoj
(26. 11. 2015)

Filmová adaptace knižního bestselleru Emmy Donoghue Pokoj nabídne fritzlovské rodinné drama o matce, která vychovává svého syna v kompletní izolaci od celého světa. Knihu jsem sice nečetl, ale trailer i synopse vypadá docela zajímavě.

Nepotřebuju vidět

Snoopy a Charlie Brown. Peanuts ve filmu

(5. 11. 2015)

Snoopy šel vždycky mimo mě a navíc ta tečka v českém názvu fakt bolí! Film je od tvůrců Doby ledové, takže by to nemuselo být tak špatné, ale na druhou stranu poslední filmová adaptace slavných comic stripů o líném Garfieldovi nedopadla nijak valně. Takže těžko soudit.   

Otcové a dcery
(12. 11. 2015)

Tuctové rodinné drama s Russellem Crowem, Amandou Seyfried a Aaronem Paulem (Jesse z Breaking Bad) vypadá jako klasická hollywoodská emocionální ždímačka. Pokud si potřebujete pobrečet, nebo potřebujete nějaký nekonfliktní film na rande, u kterého vám nebude vadit, že ho z půlky nebudete vnímat, tak Otcové a dcery je film pro vás.  

U moře
(19. 11. 2015)

Vztahové drama se slavným hollywoodským párem Bradem Pittem a Angelinou Jolie v hlavních rolích je u mě zatím na čekací listině. První režisérský počin Angeliny Nezlomný nedopadl nijak dobře, takže si tentokrát raději počkám na první recenze. Trailer vypadá docela dramaticky, tak snad by to nemuselo být tak sentimentální, jak by se mohlo ze synopse zdát.

Hunger Games: Síla vzdoru 2. část
(19. 11. 2015)

Tuhle teenage fantasy franšízu jsem se rozhodl ignorovat už od začátku a nehodlám na tom nic měnit. Raději si znovu pustím Battle Royale.

Gangster Ka: Afričan
(26. 11. 2015)

Druhé pokračování českého krimi thrilleru o Radovanu Krejčířovi podle knihy Jaroslava Kmenty. První část nedopadla tak špatně, jak jsem očekával, ale ani tak dobře, aby mě to přesvědčilo na film zajít.      

Chyby v matrixu

Přeludy

(12. 11. 2015)

Béčkový mystery thriller říznutý hororem, který nepřináší vůbec nic nového. Jediné, co by mohlo být na filmu zajímavé i pro někoho jiného než jen skalní fanoušky žánru, je Jim Parsons (Sheldon Cooper z BBT) ve vedlejší roli.

Jo Nesbo: Doktor Proctor a prdící prášek
(12. 11. 2015)

Trapná norská rodinná komedie, která fakt nevím na koho cílí. Tohle se mi hnusilo jen sem napsat, natožpak abych si na to dokázal koupit lístky na pokladně.

Victor Frankenstein
(26. 11. 2015)

Zdá se, že ani po loňském propadáku Já, Frankenstein nebylo dílo Marry Shelley zprzněno dostatečně, což Victor Frankenstein s gustem dohání. Spíš než béčkový horor čekejte akční fantasy brak, kterému se propůjčil zoufalý Daniel Radcliffe, který se od konce Harryho Pottera chytá každého stébla, a překvapivě i jinak solidní James McAvoy, který si bude moct zařadit Victora Frankensteina mezi své filmové úlety.     

Ztraceni v Mnichově

Zatímco ulice Prahy hyzdí plakáty tupého Wilsonova a tuctové komedie Celebrity, s.r.o., které si snad ani nezaslouží pocty stříbrného plátna, tak Zelenkův nenápadný comeback Ztraceni v Mnichově působí v českém filmu jako zjevení. Komedie plná chytrého humoru, která se nebojí velkých témat, která vráží upřímnou facku české malosti a vysmívá se našim národním komplexům, a přitom vyzařuje neodolatelnou lásku k filmu jako k jedinečnému tvůrčímu procesu. To vše je navíc zabaleno do odvážně zamotané narativní struktury, která svou originalitou vyčnívá nejen z české ale i z většiny světové produkce. O to víc zamrzí, když člověk přijde do kina a v celém velkém sále napočítá deset diváků, z nichž čtyři odejdou v půlce, když s úděsem zjistí, že ta bláznivá komedie s papouškem, která slibovala nenáročnou odpočinkovou zábavu, si najednou dovoluje dekonstruovat jejich drahocenné národní mýty.

Příběh začíná na tiskové konferenci pořádané francouzským velvyslanectvím při příležitosti výročí podepsání Mnichovské dohody. Speciálním hostem je papoušek žako, který byl souputníkem samotného Édouarda Daladiera a který se za léta strávená po jeho boku naučil mluvit jeho hlasem. Záhy se však ukáže, že prostořeký papoušek se od ministerského předsedy naučil věty, které by citlivé uši věčně zrazeného českého národa slyšet neměly, a to ani po 70 letech. Papoušek se přes noc stane senzací, francouzští diplomaté si sypou popel na hlavu a strachují se, aby drzý žako nezmařil jejich snahu o získání zakázky na stavbu nových temelínských bloků. Vyhořelý investigativní novinář, který papouška z tiskovky ukradl, nechá novinu rozmáznout bulvárem a televizí, jen aby zhrzeně zjistil, že pozornost senzacechtivých tabloidů neudrží ani dva dny. Po tajné schůzce s francouzským diplomatem na hřbitově v Sudetách, která měla uklidnit situaci, je příběh náhle přerušen televizní zprávou s fotkou dotyčného diplomata oznamující smrt známého francouzského herce. V tento moment začne divákovi pomalu docházet, že úvodní lehce křečovitě a absurdně působící část je vlastně filmem ve filmu. To co následuje, je totiž čistým mockumentem (fiktivní příběh natočený dokumentárním stylem, mystifikační doku-fikce), fiktivním filmem o fiktivním filmu, který se snaží osvětlit, proč česko-francouzská koprodukce o Daladierově papouškovi nebyla nikdy dokončena. Záběry z natáčení proložené komentáři tvůrců postupně vytváří obraz prokletého filmu, kterého stíhala jedna katastrofa za druhou. Tato neustálá improvizace nám tak zpětně odhalí důvod oné úvodní křečovitosti. Skvěle odstíněné jsou i herecké výkony, a to především Martina Myšičky, který ve „filmové“ části působí dostatečně uměle a prkenně, jak jsme zvyklí z laciných českých produkcí, aby ve zbytku filmu přepnul do naprosté přirozenosti.

A kde je v tom ten Mnichov, to velké téma? Režisér Bambušek si v průběhu natáčení uvědomí, že tu slavnou Mnichovskou dohodu vlastně nikdy nečetl. Rozhodne se tedy zjistit o tomto dokumentu co nejvíc. Při jeho pátrání se mu dostane do rukou kniha Mnichovský komplex, kde historik Jan Tesař píše, jak celá Mnichovská dohoda byla součástí velkého Benešova plánu, který sázel na to, že Německo rozpoutanou válku prohraje a doufal a že se mu posléze podaří dohodu anulovat a Československo v jeho původních hranicích obnovit. Bambušek spolu s Myšičkou tuto Tesařovu teorii až didakticky vysvětlují vedoucímu výroby, když zjišťují své možnosti tuto novou rovinu do jejich roztočené bláznivé komedii o papouškovi nějak zahrnout. V ten samý moment však praskne, že celá česko-francouzská koprodukce byl jeden velký podvod pro vytažení peněz z fondů EU, že velká francouzská hvězda je ve skutečnosti pražský prodejce paštik, a že evropský fond nakonec peníze nepošle. A teď, nejlepší moment celého filmu. Vedoucí výroby vysvětluje štábu, že Francie z projektu vycouvala a že nikdo nedostane zaplaceno. Francouzi nás zase zradili! A proč neříct pravdu? Protože pravda nikoho nezajímá, pravda je moc složitá. Ať už kulisák, osvětlovač, nebo celý český národ, všichni potřebují jasný cíl, na který si vylít své frustrace. Žabožrouti zasraní!

Zelenka se přitom nesnaží vyvrátit fakt, že každý národ potřebuje své historické mýty skrz které se identifikuje. Spíše ho zajímá, jak urputně v sobě tento mýt nosíme, proč od té doby nevěříme Západu, když vše zlé přišlo z Východu, a proč se nedokážeme zbavit pocitu, že nás Mnichov národně vykastroval. Můžeme namítnout, že jeho didaktické vysvětlení přednáší Tesařovu teorii jako fakt, přičemž, jak víme, historická pravda není nikdy absolutní a zcela jistě existuje spoustu dalších teorií od jiných renomovaných historiků. Zelenka ale nechce znepřehledňovat již tak nepřehlednou situaci další relativizací, to by už film, který i ve výsledku zůstává komedií, přeci jen neunesl. Touto přímou citací se nejen zaštiťuje odbornou autoritou, ale zároveň se i vyvazuje ze zodpovědnosti, kterou by nesl, kdyby použil svou vlastní interpretaci mnichovských událostí.           

Douťasovo doporučení:
Ztraceni v Mnichově je jedním z nejlepších českých filmů, které jsem v poslední době viděl a skvělým exemplářem celosvětově vzácného druhu chytré komedie. Film, který se musí líbit každému, kdo má filmy aspoň trochu rád a komu nevadí hravá forma zesměšňování našich národních bolístek. 

9/10



CSFD - Ztraceni v Mnichově

Marťan

Na internetu koluje vtípek, že Amerika neustále utrácí nesmyslné částky peněz na zachraňování Matta Damona. Od doby, co ho Spielberg zachránil jako vojína, Matt povýšil na astronauta, kterého už museli zachraňovat ze dvou planet. Opuštěný a ztracený Matt Damon má tak dobře našlápnuto k tomu, aby se stal stejným evergreenem a legendou jako mrtvý Sean Bean nebo Leonardo DiCaprio bez Oskara.

Přestože je Marťanovo téma z části podobné Nolanovu Interstellaru (oba filmy navíc obsahují Matta Damona v nesnázích) a z části Cuarónově Gravitaci, tak nejde o žádnou vykrádačku, která by se jen vezla na aktuální vlně popularity astronautských filmů. Oba tyto filmy byly navíc točeny podle původního scénáře, kdežto Marťan je adaptací stejnojmenného sci-fi od Andyho Weira (které, přiznávám se, jsem nečetl). Zatímco Interstellar nabídl rozmáchlý epos o záchraně lidstva a Gravitace jednoduchý silný příběh o touze přežít v tváří tvář nehostinnému vesmíru, tak Marťan přichází s něčím, co oběma filmům chybělo, s humorem.

Matt Damon je Mark Watney, astronaut a botanik, který spolu s pěti dalšími kolegy tvoří posádku první lidské expedice na planetu Mars. Mise probíhá úspěšně až do chvíle, kdy se přižene prudká písečná bouře, která donutí astronauty planetu opustit. Při dramatické evakuaci je Mark zasažen utrženým satelitem a ztratí kontakt se zbytkem posádky. Ta v domnění, že je po smrti, planetu opustí, a vydá se na dlouhou cestu domů. Když se Mark probere a vyřeší svou primární potřebu spojenou s anténou zapíchlou v břiše, tak musí začít přemýšlet, jak přežije 400 dní na planetě, kde nic neroste, než se k němu dostane další plánovaná mise. Naštěstí Mark Watney řeší všechny problémy se šikovností MacGyvera a s nadhledem a optimismem Jacka O’Neilla, takže místo sondy do psychiky totálně osamělého člověka, kterého zanedlouho čeká téměř jistá smrt, se dočkáme variace pořadu Udělej si sám aneb 10 důvodů, proč je dobré mít sebou ve vesmíru duck-tejpu, moderovaného sympatickým, hláškujícím Mattem Damonem, kterému prostě nemůžete nefandit.

Marťan je čistá feel-good sci-fi žánrovka a crowd-pleaser, který se musí líbit snad každému. Diváci dostanou svoji porci humoru, vypjatých emocí a známých tváří, kritici můžou opěvovat skvělé řemeslné kvality filmu, dobré herecké výkony a Ridleyho precizní režii, a hnidopiši a nerdíci si mohou honit ega hledáním fyzikálních nepřesností a objevováním, kolik science tohle science-fiction v sobě má. Filmoví snobové (jako jsem já) pak mohou poukazovat na hollywoodskou povrchnost, na to, že film nejde dostatečně na dřeň, že nevyužívá naplno tématu, že nelogicky skáče v čase a že dost nápadů a témat recykluje z jiných filmů, a přitom si masírovat své ztuhlé artistokratické tváře namožené úsilím nenakazit se smíchem chechtajícího se plebsu a potlačováním všech ostatních emocí, které film tak neodbytně a úspěšně vyvolává.

P.S. Možný spoiler alert - ve filmu hraje i Sean Bean. 

Douťasovo doporučení:

Marťana můžu s klidným svědomím doporučit každému. Sice to není taková pecka jako Interstellar nebo Gravitace, ale pořád je to hodně dobrý astronautský scífko a určitě nejlepší film, co Ridley Scott za posledních pár let natočil. 

8/10

CSFD - Marťan

IMDb - Marťan

Rotten Tomatoes - Marťan