Slepá

Slepá je norské psychologické drama režijně debutujícího scénáristy Eskila Vogta. Tohle jméno mně (a předpokládám, že ani vám) nic neříká, takže jsem na film vyrazil bez jakýchkoliv očekávání a představ. A musím říct, že jsem byl velice příjemně překvapen. Slepá je totiž správně depresivní drama s porcí typicky severského černého humoru, z kterého se vám chce trochu smát a trochu brečet. Hned po skončení jsem sice neměl nutkání vyskočit ze sedačky a křičet „bože, to bylo tak hustý!“ (to není vtip, to se mi v kině fakt občas stává), ale je to takový ten filmek, co se ve vás rozleží a na který nemůžete přestat myslet ani druhý den.

Středobodem celého filmu jsou myšlenkové pochody a představy Ingrid, která nedávno přišla o zrak a problematicky se vyrovnává se svojí novou situací. Její muž Morten to samozřejmě také nemá jednoduché, obětavě se snaží o svoji ženu pečovat, přičemž ale zůstává citlivě civilní. Mortenova role je v tomto extrémně složitá, i on se musí nějak vyrovnat s tím, že zbytek života stráví se slepou ženou, přičemž své případné pochyby musí skrývat, protože se od něj očekává, že bude své manželce oporou. Morten sice může být v očích Ingrid jen nudným architektem, ale ve své podstatě je to nejsilnější a nejvíc nedoceněný charakter celého filmu. Ale jak už jsem říkal, Slepá není o Mortenovi ale o slepé Ingrid a jejím vnitřním světě. O ději, kterého tu stejně moc není, už raději mluvit nebudu, protože bych se jen stěží vyhnul spoilerům. Slepá má sice daleko k Lynchovým mindfuckům nebo k Fincherovým precizně vykonstruovaným závěrečným plot twistům, ale i tak je docela zábava přistoupit na Vogtovu hru a luštit, co je skutečné a co ne.

Raději se zmíním o tom, jak originálně je vnitřní svět Ingrid ztvárněn. Film ke zprostředkování subjektivních pocitů slepého člověka nepracuje až tak s tmavou experimentální kamerou (jako třeba čínský film Masáž poslepu, který jsem viděl letos na Febiofestu), ale s nesouvislým střihem, který odkazuje k jedné z úvodních promluv Ingrid o tom, jak slepý člověk zapomíná, jak věci kolem skutečně vypadají. Často se stane, že se detaily interiérů, exteriérů, i samotné postavy nevysvětlitelně mění, mizí, přibývají a to i v průběhu jedné a té samé scény. Například dialog Mortena s jeho bývalým spolužákem Einarem natočený klasickou metodou záběr-protizáběr je udělán tak, že když mluví jeden, tak je v pozadí okno kavárny, a když mluví druhý, tak se najednou ocitnou ve vlaku a dříve statická krajina za oknem teď ubíhá pryč. Jejich rozhovor při tom bez přerušení pokračuje.

Vnitřní svět Ingrid je plný jejich potlačovaných sexuálních fantazií pramenících z její sexuální frustrace. Ačkoliv s Mortenem pravděpodobně nějaký chudý sexuální život mají, tak zdaleka nenaplňuje její představy. Mortenův „nezájem“, který ve skutečnosti pramení jen z toho, že pořád neví, jak s tím vším, co se kolem děje, naložit, Ingrid interpretuje jako důkaz nevěry a předzvěst nevyhnutelného rozpadu jejich vztahu. Jak několikrát ve filmu zazní: „Nikdo nemůže být delší dobu šťastný s někým, kdo je nešťastný.“ Tyto Ingridiny představy jsou natočeny překvapivě otevřeně (obzvlášť úvodní expozé jedné z postav, které je v podstatě koláží nejrůznějšího bizarního internetového porna), ale zůstávají spíše úsměvné nežli šokující jako třeba u Trierovy Nymfomanky. Opět mě to ale donutilo k zamyšlení, jak moc internetová pornografie, ať už jako téma či její „estetika“, proniká do dnešních filmů. Částečně se to projevuje i u amerického mainstreamu (Don Jon, Sex Tape, anální sex se švédskou princeznou v Kingsmanovi a další...), i když v míře zobrazení se Hollywood stále drží při zemi (hlavně žádný penis!), zatímco menší evropské produkce nějakou cudnost už vůbec neřeší. Poslední dobou se stále častěji při odchodu z kina divím, co všechno si dnešní filmaři dovolí. Jakožto zoceleného internetového surfaře mě tahle tendence nijak nepohoršuje, naopak to vnímám spíše pozitivně. Filmy o sexualitě se už nebojí o sexu jen mluvit a čím dál častěji sex zobrazují v jeho naturalistické Hollywoodem nezidealizované podobě, zatímco filmy přímo tematizující internetovou pornografii (jako třeba Don Jon) ji správně označují za společenský fenomén moderní doby, o kterém je potřeba mluvit víc.

Za zmínku ještě stojí způsob, jakým se Slepá do české kinodistribuce dostala. Distribuční společnost Aerofilms letos rozjela zajímavou akci Scope50, kdy padesát filmových nadšenců shlédlo deset evropských snímků a z nich hlasováním vybrali jeden, který šel do distribuce. Jako správný filmový nadšenec jsem se do projektu taky přihlásil, ale bohužel bezúspěšně. I tak ale musím své kolegy pochválit za parádní výběr a Aerofilms za originální akci. 

Douťasovo dopručení:

Film pro ty, kteří ocení propracovaný scénář, psychologickou drobnokresbu, experimentální formu, a trochu toho starého dobrého internetového porna

8/10

CSFD - Slepá

IMDb - Slepá

Rotten Tomatoes - Slepá

Mad Max: Fury Road

Nejdřív jsem chtěl napsat normální recenzi, ale po několika marných pokusech jsem to vzdal. O novém Mad Maxovi prostě nejde psát normálně, analyticky, spisovnou češtinou. Proč? Protože to je kurevsky hustej akční mega nářez! V životě bych neřekl, že mě bude takhle královsky bavit dvě hodiny čumět na dvě party dementů, který se honěj po poušti v autech. Ale to, co z toho děda Miller dokázal vytřískat, to je jak z jinýho světa.

A akce je to skutečně krutopřísná! Originální, napínavá, skvěle a přehledně natočená, s minimem CGI (podle IMDb bylo 80% triků děláno bez něj), nádherně komponovaná a nastříhaná, a na to, jak je celej Mad Maxův svět nemilosrdně šílenej, tak si vystačí i s minimem krve a goru. Příběh a dialogy jsou jenom nástavbou, která udává týhle zběsilý jízdě směr. Kdo potřebuje příběh s překvapivými zvraty, když vám nad jedoucím tahačem skáčou terénní motorky házející granáty? Kdo potřebuje propracovaný charaktery postav a složitou pavučinu vztahů, když máte týpka zavěšenýho na řetězech před autem připomínající pojízdnou rockovou stage, kterej hraje na elektrickou kytaru, ze který šlehaj plameny? Na oduševnělý dialogy neni čas, když po vás hážou gránatový oštěpy, pálej po vás plamenometem, najížděj do vás buldozerem, nebo se vás týpci v latexových maskách snaží rozřezat motorovou pilou. Akce je tak pohlcující, že když vám film nabídne chvilku oddychu, tak si sotva stihnete utřít sliny a vrátit hladinu adrenalinu na normální úroveň, než to do vás děda Miller začne znova pálit.

Maxův vizuál je dokonale opojnej. Přes barevnou saturaci obrazu, kostýmy, masky, rekvizity, výpravu, všechno je ve svý bizarnosti dotažený do naprostý dokonalosti. Vrcholem všeho jsou samozřejmě všechny čtyř-a-více-kolové kreace, kterých tým mechaniků a designéru sestrojil plně funkčních 88 a přes 70 dalších polofunkčních. Film nejprve vznikal bez psaného scénáře jen pomocí kresleného storyboardu, který měl 3500 panelů!

Hlavním hybatelem chudého děje není Max (Tom Hardy), který se po většinu filmu snaží jen přežít, ale Furiosa (Charlize Theron), která se snaží utéct zpět do své domoviny a přitom vysvobodit dívky z tyranova harému. Ačkoliv se dočkáme plno „fan service“ záběrů na spoře oděný kočičky, tak vyznění filmu je silně a okatě feministické. Taky tomu nevěříte, že feministický akční pouštní post-apo může bejt tak dobrý? Je.

Douťasovo doporučení:

Nechte mozek doma a vyražte do kina!    

9/10

CSFD - Mad Max: Road Fury

IMDb - Mad Max: Road Fury

Rotten Tomatoes - Mad Max: Road Fury

Pestrobarvec petrklíčový

Pestrobarvec petrklíčový je nemilosrdnou vivisekcí romantického vztahu starší ženy Cynthie (Sidse BabettKnudsen) a její mladší milenky Evelyn (Chiara D’Anna), jehož středobodem je Evelynina chorobná potřeba být submisivně ponižována. Ale nečekejte žádné laciné BDSM porno. Pestrobarvec, ačkoliv se mu jistá magicky hypnotická rafinovaná svůdnost nedá upřít, se rozhodně nesnaží hrát na žádné první signální, ale trpělivě nám dává nahlédnout nepříjemnou podstatu dominantně-submisivního sexuálního vztahu a obtíže jeho oboustranného naplnění. 

Film začíná scénou, která vzbuzuje dojem, že Cynthia si na Evelyn ukájí své dominantní představy a že mladší Evelyn, hnána láskou a zbožným obdivem, hraje poslušně svoji roli. Z počátku se nám tak potvrzuje rozšířená představa o BDSM, že dominance v sexu se přenáší i do celkového vztahu, a postava zamilované Evelyn budí upřímný soucit. Ale jak se film dostává postavám hlouběji pod kůži, tak zjišťujeme, že je to přesně naopak. Sexuálně submisivní Evelyn si své ponižování na Cynthii dominantně vymáhá, a to do takové míry, že ji sepisuje i detailně propracované scénáře a peskuje ji, když se nedrží své předepsané role. Brzy zjistíme, že právě Cynthia je ta, kdo je beznadějně zamilována a které se vnitřně příčí některé praktiky, které po ni Evelyn vyžaduje. Je těžké určit, zda Cynthia svoji dominanci skutečně pouze předstírá, nebo jen její fantazie nedosahují tak bizarního stupně, do kterého ji tlačí Evelyn. Ať tak či tak, jejich vztah kvůli tomu trpí.

Děj se pravděpodobně odehrává na přelomu 19. a 20. století v Anglii (není specifikováno) v uzavřeném mikrokosmu zchátralého šlechtického sídla a entomologického ústavu. Hmyz, především motýli, je sdílenou vášní obou postav a bádání nad rozdíly mezi jednotlivými poddruhy vyplňuje většinu jejich času. Podezření, že tento mikrokosmos je záměrně odtržen od reality, podporuje i to, že se v celém filmu neobjeví ani jedna mužská postava, a také určité náznaky toho, že BDSM praktiky jsou mezi komunitou entomoložek rozšířenější, než byste čekali. Takovéto ukotvení pomáhá filmu soustředit veškerou koncentraci na vztah samotný a může se tak elegantně vyhnout problematice přijímání nestandardního sexuálního chování dobovou společností. Naopak, svět Pestrobarvce budí zdání, že vztah dvou žen založený na dominanci a submisivitě je společensky přijímaným standardem. Podobný význam má i fakt, že vztah, na který se film soustředí, je homoerotický. Film se tak může plně soustředit na roli dominance a submisivity jako součásti lidského psyché bez zapojení problematiky genderu. Pokud by šlo o heterosexuální vztah, film by byl nucen buď potvrzovat nebo vyvracet vžité představy o mužských sklonech k dominanci a přes tuto genderovou clonu by jen stěží pronikl do stejné hloubky.

Na Pestrobarvce petrklíčového se nekouká úplně lehce. Někomu může vadit artovější vizuální stylizace, která mnohdy působí jako prázdná manýra, někomu může vadit absence děje, kde to jediné, co sledujeme, je měnící se dynamika jednoho vztahu, nebo únavná repetitivnost některých scén (toto opakování však není bezúčelné, ale má své opodstatnění). V neposlední řadě někomu může vadit už jen to, že všechny erotické scény se odehrávají mezi téměř 50letou Knudsen, s postavou zcela odpovídající jejímu věku, a mladší italskou herečkou Chiarou D’Annou, která sice dokáže svým poddajně oddaným kukučem rozproudit jisté druhy fantazií, ale k sex idolu má také daleko. 

Pestrobarvec je v jistém ohledu podobný předešlému filmu Petera Stricklanda Berberian Sound Studio, hororově laděnému experimentu a hommage italskému giallu žánru, který se odehrává v 70. letech ve zvukovém studiu během post-produkce jednoho obzvlášť nechutného a krutého italského hororu. Stejně jako se Stricklandovi dařilo budit zvláštní (ne)děsivou hrůzu pouhým náznakem (samotný horor, na kterém tým pracuje, nikdy nevidíme, jen slyšíme), tak Pestrobarvec působí stejně (a)sexuálně dráždivě, a to téměř bez jakýchkoliv otevřeně sexuálních scén.    

Douťasovo doporučení:

Film pro odvážnější diváky, který bych ale nemilosrdně naordinoval každému, jehož představy o BDSM nesahají dál než k padesátému odstínu šedi.

7/10

    

CSFD - Pestrobarvec petrklíčový

IMDb - Pestrobarvec petrklíčový

Rotten Tomatoes - Pestrobarvec petrklíčový

Ex Machina

Ex Machina je další z řady sci-fi filmů zabývajících se odvěkou lidskou fascinací umělou inteligencí a filozoficko-etickými problémy, které sebou její existence přináší. Ex Machina tedy není akční film ve stylu Já, robot, ale spíše má svým pomalejším tempem, propracovanou psychologií postav a uvěřitelně moderním vypiplaným designem blíže k předloňskému filmu Ona, ačkoliv žánrově jde spíš o psychologický sci-fi thriller než o romantické drama. Důraz na kvalitní scénář a dialogy na úkor tempa a akčních scén se od režijního debutu scénaristy dal samozřejmě očekávat a rozhodně není nijak na škodu.

Zaměstnanec internetového gigantu Blue Book (obdoba Googlu), prográmator Caleb (Domhnall Gleeson), vyhraje ve firemní loterii týdenní pobyt na horské chatě svého zaměstnavatele, geniálního vědce Nathana (Oscar Isaac). Supermoderní horská chata je zároveň tajným výzkumním zařízením, kde Nathan pracuje na svém novém projektu – vývoji androida obdařeného skutečnou umělou inteligencí. Calebův hlavní úkol je pod dohledem Nathanových všudypřítomných kamer komunikovat s jeho nejnovějším prototypem, ženským androidem Avou (Alicia Vikander). Jejich konverzace jsou v podstatě obdobou Turingova testu a jejich hlavním cílem je určit, do jaké míry jsou Aviny reakce rozpoznatelné od lidských a do jaké míry dokáže autonomně přemýšlet a prožívat. Děj celého filmu je tak strukturován do sedmi kapitol, ve kterých se vždy odehraje monitorovaný rozhovor mezi Calebem a Avou a následné vyhodnocení této interakce, které Caleb dává Nathanovi. To je asi tak vše, co lze bez spoilerů o ději prozradit.

Oscar Isaac je v roli technologického vizionáře velice přesvědčivý a jeho postava dál utvrzuje stereotypní představu, že největší vědecké objevy jsou výronem geniálního mozku jednoho arogantního opilého kreativce, který krom řízení největší internetové firmy na světě zvládne sám vytvořit to, o co přes šedesát let usiluje několik celých vědeckých oborů. Isaac svým výkonem spolehlivě dominuje celému filmu a často zastiňuje i Gleesonovu hlavní postavu. Domhnall Gleeson (syn známějšího irského herce Brendana Gleesona) to má ve své roli těžké. Musí hrát nadaného programátora, který obdivuje a zároveň se bojí svého guru-šéfa, a to bez jakékoliv úvodní expozice, která by nám dala trochu prostoru se s postavou Caleba sžít. Gleeson je dobrý herec, který svým projevem a vizáží více připomíná Martina Freemana než svého otce Brendana, ale jeho postava mě zkrátka nedokázala tolik zaujmout. Za zmínku stojí i výkon Alicie Vikander, která svému androidovi dokázala vtisknout tu pravou míru inteligence i robotické strojovitosti. Další povedenou složkou filmu je nádherný design a dechberoucí přírodní exteriéry, díky kterým je na film radost koukat. Natáčelo se především v Norsku a jako Nathanova horská chata posloužil úžasný Juvet Landscape Hotel nedaleko norského městečka Alstad Valldal. Jediné, co mi na vizuální stránce vadilo, byla přehnaná zrnitost obrazu (která musela být dodělávána dodatečně, neboť se točilo na digitál), která mi k takhle moderně laděnému designovému scífku moc nesedla.

Scénář je prošpikovaný promyšlenými odkazy na antickou historii, řeckou a biblickou mytologii, a život a dílo filozofa Ludwiga Wittgensteina, který se zabýval především logikou, metafyzikou a filozofií jazyka. Samotný název filmu je odkazem ke známému principu deus ex machina hojně používaném v antickém dramatu. Jména postav nesou biblické konotace – Ava (verze jména Eva), první žena stvořená bohem, Nathan (v češtině Nátan) byl jedním ze starozákonních proroků, zatímco Caleb (česky Káleb) je ve Starém zákoně jedním ze zvědů, které Mojžíš vyslal do Země zaslíbené a je příkladem člověka, který se neřídí klasickými světskými hodnotami, nýbrž spoléhá pouze na boha. Ve svých konverzacích postavy několikrát narazí na Prométhea, slavnou postavu z řecké mytologie, která navzdory bohům přináší lidstvu pokrok. Nathan také vidí sám sebe jako proroka přinášejícího pokrok, jako boha stvořitele, jako nositele evoluce. V Nathanových promluvách je technologie vlastní živelnu sférou, síly vědeckého pokroku pracují nezávisle na svých hybatelích a umělá inteligence je jen dalším nevyhnutelným krokem jejich postupu. Jméno Prométheus může rovněž odkazovat na román Mary Shelly Moderní Prométheus o Frankensteinovi, o člověku stvořeného člověkem, nebo na knihu American Prometheus od Roberta Oppenheimera, jednoho z vynálezců atomové bomby, který je v průběhu filmu také několikrát zmíněn. Na Wittgensteina odkazuje název společnosti Blue Book, shodný s názvem souboru Wittgensteinových poznámek z roku 1933-34, které se staly základem jeho pozdějších myšlenek o podstatě jazyka (v jednom z pokojů rovněž visí portrét Wittgensteinovy sestry od Gustava Klimta). Bohužel Wittgensteina nemám načteného, abych mohl posoudit kolik z jeho myšlenek, bylo ve filmu skutečně použito, a jestli je tak tenhle odkaz jen povrchní symbolikou nebo jestli jde víc do hloubky.

Ex Machina pro mě bylo příjemné překvapení, které předčilo má očekávání. Chytré sci-fi, nad kterým se může člověk zamyslet, ale které se díky hezkému vizuálu dá vychutnat i bez velkého přemýšlení. Hlubší rozbor, který by šel pod povrch té výše nastíněné symboliky, by možná odhalil, že se pod ní mnoho neskrývá, takže je možná lepší o filmu až tak nepřemýšlet a prostě si ho užít.

Douťasovo doporučení:

Film pro každého, kdo má rád science fiction a komu vždycky vrtala hlavou otázka, jestli si androidi můžou užívat sex. 

8/10

CSFD - Ex Machina

IMDb - Ex Machina

Rotten Tomatoes - Ex Machina

Avengers: Age of Ultron

Moc dobře si pamatuji, jak jsem před třemi lety, když šli do kin první Avengers, bojkotoval většinu komiksových filmů (samozřejmě s výjimkou Nolanových batmanů). Přišli mi hloupé, nezáživné, prvoplánově akční, s dějem jak přes kopírák. V tu dobu tak nějak začínalo moje filmové období, měl jsem plnou hlavu klasik, doma jsem sjížděl Kubricka, Bergmana, Hitchcocka, Felliniho a připadal jsem si lepší než všichni ostatní. Tuhle filmovou pubertu mám už naštěstí za sebou, takže si nemusím na nic hrát a můžu vám s čistým svědomím říct, že Avengers: Age of Ultron je dokonalej akční mega-nářez, čistá popcornová zábava, kterou nemá smysl vidět jinde než na pořádně velkém plátně.

Vždycky mě udivuje, jak velkou popularitu u nás komiksové filmy mají, když tu téměř neexistuje subkultura komiksových nerdů. Ani já jsem nikdy nečetl žádný komiks (ať už od Marvela nebo od DC) a všechno, co o těchto komiksových univerzech vím, mám z jednotlivých filmů (a z The Big Bang Theory :-). Jednotlivé marvelovské filmy se přitom čím dál více propojují, takže jsem rád, že jsem nepodcenil přípravu a  že jsem před Avengers: Age of Ultron zkouknul oba Kapitány Ameriky, kteří mi ještě chyběli, a dal si opáčko prvních Avengers. 

Děj není třeba moc představovat. Jako ve všech superhrdinských filmech se na scéně objeví megalomanský superpadouch, který chce zničit svět a kterého musejí hrdinové zastavit. Ale o děj nebo zápletku tu až tak moc nejde, v komiksových filmech jsou vždycky mnohem důležitější postavy. A Whedonovi a jeho týmu se zde povedlo dát všem dostatečný spotlight a dozvíme se i něco víc o sidekick charakterech Hawkeyeovi a Black Widow, kteří doteď v marvelovských filmech nedostali příliš prostoru. Disney, který vlastní Marvel, samozřejmě myslí i na budoucnost, a aby nás Hulk, Iron Man, Captain America a Thor jednoho dne neomrzeli, tak zde představuje několik nových superhrdinů. Nebudu dál spoilovat jakých, jen trošku navnadím tím, že dva z nich jsou původně z X-Menovské série. Ve filmu to ale není otevřeně přiznáno, protože (jak mě poučil můj komiksový guru) filmová práva k X-Menům momentálně vlastní 20th Century Fox.

Akční scény jsou tradičně velkolepé a extrémně zábavné, místy až připomínající podobné demolition porno jako Muž z oceli (úplným vrcholem je scéna, kde se Iron Man snaží zkrotit Hulka). Z akčních scén a z kvality CGI je vidět, že Disney na filmu opravdu nešetřil (odhadovaný budget na IMDb je 250 milionů dolarů). Film se přitom nebere nijak vážně, je zde spoustu výborných sebeshazovačných scén a hlášek, hrdinové jsou správně sarkastičtí a namyšlení, což ve výsledku působí příjemně odlehčeným dojmem. 

Ale samozřejmě film má i svou dávku patosu a těžkopádných obligátních dialogů o ochraně svobody a o potřebě táhnout za jeden provaz, pracovat jako tým. Padouchovi sice taky nechybí správná porce sarkasmu, ale neuškodilu by mu více prostoru a více charismatu. Navíc je zde několik scén, kterými si Marvel připravuje půdu na příští filmy (Thor v jezírku) a které v kontextu jednoho filmu působí nadbytečně a zmatečně. Ale i přes tyto drobné nedostatky jsou Avengers: Age of Ultron (spolu s Kingsmanem) to nejzábavnější, co jsem zatím letos v kině viděl.

Douťasovo doporučení:

Film pro každého, kdo má rád akční filmovou zábavu. Nestahujte a jděte do kina!       

8/10

CSFD - Avengers: Age of Ultron

IMDb - Avengers: Age of Ultron

Rotten Tomatoes - Avengers: Age of Ultron

Samba

Režisérská dvojice Olivier Nakache a Eric Toledano okouzlili před pár lety svět velice dojemnou komedií Nedotknutelní a bohatém paraplegikovi a jeho černošském ošetřovateli. Ačkoliv film mnoho ocenění neposbíral (neproměněná nominace na Zaltý Glóbus a BAFTu za nejlepší zahraniční film, osm neproměněných nominací na francouzské filmové ceny César), tak publikum si ho zamilovalo, o čemž svědčí i přehnaně vysoká divácká hodnocení na filmových serverech (IMDb: 8,6, CSFD: 91%). Jejich nový film Samba z loňského roku pokračuje v podobném duchu. Okrajově se také zabývá problematikou imigrace, ale ve své podstatě jde o oddechovou záležitost na pomezí romantické komedie a dramatu. 

Senegalský imigrant Samba (Omar Sy) pracuje bez papírů jako umývač nádobí v hotelové restauraci. Na cizinecké policii, která ho jednoho dne sebere, potká Alice (Charlotte Gainsbourg), vyhořelou manažerku, která v rámci své terapie dobrovolničí v neziskovce poskytující legální pomoc imigrantům. Osamělá Alice se do Samby zakouká a hlavní zápletka pro zbytek filmu je na světě. A aby tomu nechybělo trocha akce a sociálního dramatu, tak Sambovi uloží soud povinnost opustit území Francie. Pro Sambu to znamená, že musí žít ještě nenapádněji a ještě více se vyhýbat jakýmkoliv problémům, policii a úřadům.

Charakter Omara Sye je v podstatě totožný s jeho Drissem z Nedotknutelných. Sympatický imigrant, plný životní vitality a elánu, kterému nejde nefandit. Jeho brazilský přítel z Alžíru Wilson a strýček Lamouna jsou zde spíš do počtu a jedinou další důležitou postavou je tak Alice. Anglickou herečku Charlotte Gainsbourg mám moc rád (např. v Trierově Melancholii nebo Nymfomance hrála fenomenálně), ale postava vyhořelé manažerky mi k ní až tak nesedla. Její charakteristický křehký (ne)půvab je sice skvělý pro zraněné, poškozené či jinak pomatené charaktery, ale v její postavě, tak jak ji ztvárnila a jak byla napsaná, nezbylo nic, co by připomínalo její profesionální život energické manažerky, která mlátí své podřízené jejich vlastními mobilními telefony.

Filmu bohužel nemůžu dát vyšší hodnocení, protože u mě neuspěl ani jako romantická komedie. Chemie mezi hlavními postavami příliš nefungovala a většina vtipů a dialogů byla zoufale křečovitých a nevtipných. Možná šlo o záměr tvůrců vykreslit imigrantskou společenskou neohrabanost v jednání s rodilými Pařížany, nebo podtrhnout introvertní rysy hlavní ženské postavy. Jestli byl toto skutečně záměr, tak vyšel na jedničku. Jen škoda, že to dost zabilo celkové vyznění filmu. Můj dojem skvěle vystihl Jordan Mintzer ve své recenzi pro The Hollywood Reporter, když film označil za další "crowdpleasing social dramedy", který není dostatečně vtipný, aby byl komedií, ani dostatečně solidní, aby mohl být nazván plnohodnotným dramatem.

Stačilo by dát místo Senegalce Samby Mexikánce Sanchu a děj přesunout z Paříže do LA a měli bychom klasickou americkou komedii se vším všudy. Jen hlavní ženská postava by pravděpodobně měla méně šarmu, větší prsa, upnutější kostýmek a kratší minisukni.

Douťasovo doporučení:
Ideální film na hipsterský rande v kině Světozor s tím, komu přijdou americký filmy moc "mainstreamový" a kdo raději evropskou "alternativu", která je ve skutečnosti alternativní leda tak tím, že se tam nemluví anglicky.

5/10           

CSFD - Samba

IMDb - Samba

Rotten Tomatoes - Samba

Pořád jsem to já

Pořád jsem to já je příjemně umírněné, vyrovnané drama o nepříjemných věcech, za které si představitelka hlavní role Julianna Mooreová zaslouženě odnesla nejen Oscara, ale i většinu ostatních hereckých cen (Golden Globe, BAFTA Award, Screen Actors Guild Award, atd.). Mooreová zde hraje mezinárodně uznávanou profesorku lingvistiky Alice Howlandovou, u které se v padesáti rozvine vzácná dědičná forma Alzheimerovy choroby. Po Eddiem Redmayneovi oceněného Oscarem za ztvárnění geniálního Stephena Hawkinga a jeho boje s amyotrofickou laterální sklerózou, je Julianna Mooreová další z dlouhé řady oscarových herců a hereček, kteří byli oceněni za svůj výkon v roli smrtelně nemocného či fyzicky nebo psychicky hendikepovaného člověka. Namátkou bych mohl připomenout Matthewa McConaugheyho (Dallas Buyers Club, AIDS), Jamieho Foxxe (Ray, slepota), dvakrát Toma Hankse (Philadelphia, AIDS a Forrest Gump, lehká retardace), Daniela Day-Lewise (My Left Foot, dětská mozková obrna), nebo legendárního Dustina Hoffmana (Rainman, autismus). Tento trend je výraznější u mužských rolích, i když pár Oscarů za role bláznivých ženských se taky rozdalo (např. Cate Blanchett v Blue Jasmine nebo Natalie Portman v Black Swan).

Pořád jsem to já se od ostatních dramat s podobným tématem liší především tím, že se nesnaží žádné drama přidávat. Alice má ve své nemoci velkou podporu rodiny a všechny konflikty a vztahy mezi jejími členy působí opravdově a uvěřitelně. Její manžel John (Alec Baldwin) se o Alice s láskou stará, přičemž řeší dilema, jestli přijmout vysněnou pozici v jiném městě, kvůli které by musel svoji čím dál více zmatenou manželku svěřit někomu do péče nebo ji vystavit stresu z nového prostředí. Nejmladší dcera Lydia (Kristen Stewart) byla vždy tak trochu černou ovcí rodiny. Na rozdíl od svých dvou starších sourozenců se rozhodla nejít na vysokou a zkusit prorazit v divadle. Zatímco otec ji v jejím rozhodnutí podpořil, tak Alice její snahy o hereckou kariéru vždy zlehčovala a odsuzovala. Přesto se Lydia snaží svůj komplikovanější vztah k matce vyřešit a v její nemoci k ní najít cestu zpátky.

Ptáte se, proč na tohle máte koukat? Nic dramatického se ve filmu nestane, všechny postavy jsou milé ale obyčejné, a nedočkáte se ani příliš dojemných momentů. A právě to je podle mě největší devizou celého filmu, to je důvod, proč je Pořád jsem to já lepší než přeslazená Teorie všeho. Právě absence dramatu totiž umožňuje plně vnímat Alicinu bolest. Ne bolest fyzickou, ale bolest ze ztráty identity, ze ztráty paměti, artikulace, kognitivních schopností, ze ztráty všeho, na čem si Alice v životě zakládala, o co usilovala. Jako profesorka a vědkyně měla v padesáti akademickou kariéru ještě před sebou. Plně vnímáme i tíhu vědomí, že se situace nikdy nezlepší, že její život bude den ode dne horší a horší, že jednoho dne přestane poznávat své blízké a ztratí poslední zbytky své důstojnosti. 

"Kéž bych měla rakovinu" je tou nejvýstižnější a zároveň nejsmutnější větou celého filmu.

Douťasovo doporučení:
Typicky oscarový film, který stojí za vidění nejen kvůli vynikající Julianně Mooreové. Jen od něj nečekejte, že vám půjde naproti - žádné srandy, dramatu ani romantiky se nedočkáte.

8/10      

        

CSFD - Pořád jsem to já

IMDb - Pořád jsem to já

Rotten Tomatoes - Pořád jsem to já