Pořád jsem to já se od ostatních dramat s podobným tématem liší především tím, že se nesnaží žádné drama přidávat. Alice má ve své nemoci velkou podporu rodiny a všechny konflikty a vztahy mezi jejími členy působí opravdově a uvěřitelně. Její manžel John (Alec Baldwin) se o Alice s láskou stará, přičemž řeší dilema, jestli přijmout vysněnou pozici v jiném městě, kvůli které by musel svoji čím dál více zmatenou manželku svěřit někomu do péče nebo ji vystavit stresu z nového prostředí. Nejmladší dcera Lydia (Kristen Stewart) byla vždy tak trochu černou ovcí rodiny. Na rozdíl od svých dvou starších sourozenců se rozhodla nejít na vysokou a zkusit prorazit v divadle. Zatímco otec ji v jejím rozhodnutí podpořil, tak Alice její snahy o hereckou kariéru vždy zlehčovala a odsuzovala. Přesto se Lydia snaží svůj komplikovanější vztah k matce vyřešit a v její nemoci k ní najít cestu zpátky.
Ptáte se, proč na tohle máte koukat? Nic dramatického se ve filmu nestane, všechny postavy jsou milé ale obyčejné, a nedočkáte se ani příliš dojemných momentů. A právě to je podle mě největší devizou celého filmu, to je důvod, proč je Pořád jsem to já lepší než přeslazená Teorie všeho. Právě absence dramatu totiž umožňuje plně vnímat Alicinu bolest. Ne bolest fyzickou, ale bolest ze ztráty identity, ze ztráty paměti, artikulace, kognitivních schopností, ze ztráty všeho, na čem si Alice v životě zakládala, o co usilovala. Jako profesorka a vědkyně měla v padesáti akademickou kariéru ještě před sebou. Plně vnímáme i tíhu vědomí, že se situace nikdy nezlepší, že její život bude den ode dne horší a horší, že jednoho dne přestane poznávat své blízké a ztratí poslední zbytky své důstojnosti.
"Kéž bych měla rakovinu" je tou nejvýstižnější a zároveň nejsmutnější větou celého filmu.
Douťasovo doporučení:
Typicky oscarový film, který stojí za vidění nejen kvůli vynikající Julianně Mooreové. Jen od něj nečekejte, že vám půjde naproti - žádné srandy, dramatu ani romantiky se nedočkáte.
8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat