Samba

Režisérská dvojice Olivier Nakache a Eric Toledano okouzlili před pár lety svět velice dojemnou komedií Nedotknutelní a bohatém paraplegikovi a jeho černošském ošetřovateli. Ačkoliv film mnoho ocenění neposbíral (neproměněná nominace na Zaltý Glóbus a BAFTu za nejlepší zahraniční film, osm neproměněných nominací na francouzské filmové ceny César), tak publikum si ho zamilovalo, o čemž svědčí i přehnaně vysoká divácká hodnocení na filmových serverech (IMDb: 8,6, CSFD: 91%). Jejich nový film Samba z loňského roku pokračuje v podobném duchu. Okrajově se také zabývá problematikou imigrace, ale ve své podstatě jde o oddechovou záležitost na pomezí romantické komedie a dramatu. 

Senegalský imigrant Samba (Omar Sy) pracuje bez papírů jako umývač nádobí v hotelové restauraci. Na cizinecké policii, která ho jednoho dne sebere, potká Alice (Charlotte Gainsbourg), vyhořelou manažerku, která v rámci své terapie dobrovolničí v neziskovce poskytující legální pomoc imigrantům. Osamělá Alice se do Samby zakouká a hlavní zápletka pro zbytek filmu je na světě. A aby tomu nechybělo trocha akce a sociálního dramatu, tak Sambovi uloží soud povinnost opustit území Francie. Pro Sambu to znamená, že musí žít ještě nenapádněji a ještě více se vyhýbat jakýmkoliv problémům, policii a úřadům.

Charakter Omara Sye je v podstatě totožný s jeho Drissem z Nedotknutelných. Sympatický imigrant, plný životní vitality a elánu, kterému nejde nefandit. Jeho brazilský přítel z Alžíru Wilson a strýček Lamouna jsou zde spíš do počtu a jedinou další důležitou postavou je tak Alice. Anglickou herečku Charlotte Gainsbourg mám moc rád (např. v Trierově Melancholii nebo Nymfomance hrála fenomenálně), ale postava vyhořelé manažerky mi k ní až tak nesedla. Její charakteristický křehký (ne)půvab je sice skvělý pro zraněné, poškozené či jinak pomatené charaktery, ale v její postavě, tak jak ji ztvárnila a jak byla napsaná, nezbylo nic, co by připomínalo její profesionální život energické manažerky, která mlátí své podřízené jejich vlastními mobilními telefony.

Filmu bohužel nemůžu dát vyšší hodnocení, protože u mě neuspěl ani jako romantická komedie. Chemie mezi hlavními postavami příliš nefungovala a většina vtipů a dialogů byla zoufale křečovitých a nevtipných. Možná šlo o záměr tvůrců vykreslit imigrantskou společenskou neohrabanost v jednání s rodilými Pařížany, nebo podtrhnout introvertní rysy hlavní ženské postavy. Jestli byl toto skutečně záměr, tak vyšel na jedničku. Jen škoda, že to dost zabilo celkové vyznění filmu. Můj dojem skvěle vystihl Jordan Mintzer ve své recenzi pro The Hollywood Reporter, když film označil za další "crowdpleasing social dramedy", který není dostatečně vtipný, aby byl komedií, ani dostatečně solidní, aby mohl být nazván plnohodnotným dramatem.

Stačilo by dát místo Senegalce Samby Mexikánce Sanchu a děj přesunout z Paříže do LA a měli bychom klasickou americkou komedii se vším všudy. Jen hlavní ženská postava by pravděpodobně měla méně šarmu, větší prsa, upnutější kostýmek a kratší minisukni.

Douťasovo doporučení:
Ideální film na hipsterský rande v kině Světozor s tím, komu přijdou americký filmy moc "mainstreamový" a kdo raději evropskou "alternativu", která je ve skutečnosti alternativní leda tak tím, že se tam nemluví anglicky.

5/10           

CSFD - Samba

IMDb - Samba

Rotten Tomatoes - Samba

Pořád jsem to já

Pořád jsem to já je příjemně umírněné, vyrovnané drama o nepříjemných věcech, za které si představitelka hlavní role Julianna Mooreová zaslouženě odnesla nejen Oscara, ale i většinu ostatních hereckých cen (Golden Globe, BAFTA Award, Screen Actors Guild Award, atd.). Mooreová zde hraje mezinárodně uznávanou profesorku lingvistiky Alice Howlandovou, u které se v padesáti rozvine vzácná dědičná forma Alzheimerovy choroby. Po Eddiem Redmayneovi oceněného Oscarem za ztvárnění geniálního Stephena Hawkinga a jeho boje s amyotrofickou laterální sklerózou, je Julianna Mooreová další z dlouhé řady oscarových herců a hereček, kteří byli oceněni za svůj výkon v roli smrtelně nemocného či fyzicky nebo psychicky hendikepovaného člověka. Namátkou bych mohl připomenout Matthewa McConaugheyho (Dallas Buyers Club, AIDS), Jamieho Foxxe (Ray, slepota), dvakrát Toma Hankse (Philadelphia, AIDS a Forrest Gump, lehká retardace), Daniela Day-Lewise (My Left Foot, dětská mozková obrna), nebo legendárního Dustina Hoffmana (Rainman, autismus). Tento trend je výraznější u mužských rolích, i když pár Oscarů za role bláznivých ženských se taky rozdalo (např. Cate Blanchett v Blue Jasmine nebo Natalie Portman v Black Swan).

Pořád jsem to já se od ostatních dramat s podobným tématem liší především tím, že se nesnaží žádné drama přidávat. Alice má ve své nemoci velkou podporu rodiny a všechny konflikty a vztahy mezi jejími členy působí opravdově a uvěřitelně. Její manžel John (Alec Baldwin) se o Alice s láskou stará, přičemž řeší dilema, jestli přijmout vysněnou pozici v jiném městě, kvůli které by musel svoji čím dál více zmatenou manželku svěřit někomu do péče nebo ji vystavit stresu z nového prostředí. Nejmladší dcera Lydia (Kristen Stewart) byla vždy tak trochu černou ovcí rodiny. Na rozdíl od svých dvou starších sourozenců se rozhodla nejít na vysokou a zkusit prorazit v divadle. Zatímco otec ji v jejím rozhodnutí podpořil, tak Alice její snahy o hereckou kariéru vždy zlehčovala a odsuzovala. Přesto se Lydia snaží svůj komplikovanější vztah k matce vyřešit a v její nemoci k ní najít cestu zpátky.

Ptáte se, proč na tohle máte koukat? Nic dramatického se ve filmu nestane, všechny postavy jsou milé ale obyčejné, a nedočkáte se ani příliš dojemných momentů. A právě to je podle mě největší devizou celého filmu, to je důvod, proč je Pořád jsem to já lepší než přeslazená Teorie všeho. Právě absence dramatu totiž umožňuje plně vnímat Alicinu bolest. Ne bolest fyzickou, ale bolest ze ztráty identity, ze ztráty paměti, artikulace, kognitivních schopností, ze ztráty všeho, na čem si Alice v životě zakládala, o co usilovala. Jako profesorka a vědkyně měla v padesáti akademickou kariéru ještě před sebou. Plně vnímáme i tíhu vědomí, že se situace nikdy nezlepší, že její život bude den ode dne horší a horší, že jednoho dne přestane poznávat své blízké a ztratí poslední zbytky své důstojnosti. 

"Kéž bych měla rakovinu" je tou nejvýstižnější a zároveň nejsmutnější větou celého filmu.

Douťasovo doporučení:
Typicky oscarový film, který stojí za vidění nejen kvůli vynikající Julianně Mooreové. Jen od něj nečekejte, že vám půjde naproti - žádné srandy, dramatu ani romantiky se nedočkáte.

8/10      

        

CSFD - Pořád jsem to já

IMDb - Pořád jsem to já

Rotten Tomatoes - Pořád jsem to já

Neutečeš

Horor je dost specifický filmový žánr, který rozhodně nepatří mezi mé oblíbené. Ne proto, že bych se nerad v kině bál, nebo že bych měl nějaký problém s násilím ve filmech, ale spíše z toho důvodu, že dobrých hororů je jako šafránu. Žánrové publikum je navíc dost tolerantní, takže i low-budgetová béčka si na sebe v kinech bez problémů vydělají, což vede k nižším nárokům na filmovou kvalitu. Horor Neutečeš je sice taky v zásadě nízkorozpočtový snímek, ale v něčem se tomuto stereotypu přeci jen vymyká.

Důvod, proč jsem se rozhodl před Neutečeš neutéct a zajít na něj do kina, byl především velký hype na všech možných filmových serverech (na Rotten Tomatoes posbíral 95% pozitivních kritik) a také fakt, že si film vydupal premiéru na festivalu v Cannes, kam si moc hororů cestu nenanjde. Rozhodl jsem se tedy přimhouřit oko nad neoriginální a nepřesvědčivou dějovou synopsí a dát tomu šanci. 

Děj by se dal shrnout následovně. Blonďatá teenka Jay se vyspí s týpkem na zadní sedačce jeho bouráku. Ten ji nechtěl vojet jen kvůli její pěkný prdýlce, ale hlavně proto, aby se zbavil jakéhosi prokletí, které na něj bylo kdysi přeneseno stejně tělesným způsobem. To spočívá v tom, že prokletého sledují a pronásledují většinou nazí, bíle nalíčení bubáci (nebo spíše jeden bubák, který na sebe bere více podob) a určitě si dokážete domyslet, co se stane, když chudáka dožene. Tento přízrak naštěstí neumí běhat a pohybuje se jen o něco rychleji než starý dobrý Romerův zombík. Pokud si ale myslíte, že to stačí jednoduše "poslat dál" a jste za vodou, tak jste na omylu. Jakmile totiž tahle věc někoho dostihne a zabije, tak se vrací zpátky k tomu, koho pronásledovala předtím. Nikdy se tak už nemůžete cítit v bezpečí, protože nevíte, kdy se prokletí vrátí znovu k vám. V podstatě je to takový vylepšený japonský Kruh říznutý známou daleko děsivější počítačovou hrou Slender. 

Většina kritik obdivovala Neutečeš jako existenciální coming-of-age příběh o nevyhnutelnosti smrti (symbolizovanou právě věčně stíhajícím přízrakem), kterou si se vstupem do dospělosti (symbolika sexu) začínáme uvědomovat. Ale pár citátů z Dostojevského a T. S. Eliota nezakryjí, že jde o relativně obyčejný teenage slasher s nezajímavými herci, chabou gradací a příběhem, který se táhne odnikud nikam. Potenciál filmu by se přitom dal využít daleko líp, kdyby se filmaři nebáli šáhnout hlouběji do psychologie postav, rozehrát nějakou pořádnou paranoiu ve stylu osmdesátkové Věci (přízrak na sebe mohl vzít jakoukoliv podobu), zapojit nucenou promiskuitu a rozklad osobnosti z výčitek svědomí a věčné ztráty pocitu bezpečí. Místo toho ale celou dobu koukáme na bandu vystrašenejch usmrkanců, kteří chvilku křičí, chvilku utíkají a pak chvilku někde vegetí. Tenhle trojboj se pak v mírné variaci opakuje v průběhu celého filmu. 

Ale abych nebyl jenom negativní, tak musím uznat, že pár napínavých (spíš než strašidelných) scén se ve filmu najde, přičemž největší zásluhu na tom má hudba a dobře vybrané lokace (natáčelo se převážně v Detroitu). I kamerové jízdy a kompozice jsou na horor překvapivě kvalitní a je vidět, že si s nimi tvůrci docela vyhráli.

Douťasovo doporučení:

Film by se mohl líbit většině hororovým nadšencům, pokud na film půjdou (na rozdíl ode mě) bez vyšších očekávání. 

5/10 

CSFD - Neutečeš

IMDb - Neutečeš

Rotten Tomatoes - Neutečeš

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

Když jsem viděl, že v kinech běží film s takhle legračním názvem, který navíc dostal nejvyšší ocenění na prestižním filmovém festivalu v Benátkách, tak jsem neváhal ani minutu. Jméno režiséra mi nic neříkalo, trailer jsem neviděl, a ani jsem netušil, o čem má film vůbec být. Rád občas zajdu do kina takhle naslepo. Občas je to sice tragédie, ale někdy se to vyplatí, protože vám film nezkazí žádná apriorní očekávání.

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě není (jak už název napovídá) úplně normální film. Kamera se v jednotlivých scénách vůbec nehýbá a scény na sebe téměř nenavazují. Jediná návaznost je výskyt stejných postav, jejichž mikro-příběhy někdy pokračují z předešlé scény a někdy začínají nanovo. Kompozice jednotlivých dlouhých záběrů je naprosto precizní a děj se často odehrává současně ve více plánech (např. v hospodě a za okny hospody).

Film nemá žádnou výraznější dějovou linku. Ve statických obrazech sledujeme pachtění nejrůznějších ubožáků a ztroskotanců, což by bylo samo o sobě smutné, kdyby zde nebyla skvěle zachycena ona absurdní komika lidského neštěstí. Postavy dvou podomních obchodníků, o kterých by se dalo říct, že jsou hlavními postavami celého filmu, neboť se v jednotlivých obrazech vyskytují nejčastěji, jsou ztělesněním tohoto neschopného ubožáctví. Jejich artiklem jsou čtyři žertovné předměty (upíří tesáky, upíří tesáky s extrémně dlouhými tesáky, chechtací sáček a gumová maska strejdy Jednozuba), které prkenně a se strnule vážnými výrazy nabízejí všem okolo. Jeden pak vždy svým huhňavě kňouravým hlasem dodá nacvičenou frázi "chceme jenom bavit lidi" a věřte mi, že po pár minutách se začnete uchechtávat, jen co se tito dva maníci objeví na scéně.

Dalším nejčastěji opakovaným výjevem celého filmu jsou pak zkroušené telefonující postavy, říkající jen "to je fajn, že se máte dobře". Ony samy se dobře nemají, šťastní totiž mohou být jen ti druzí, ti, které ve filmu nikdy neuvidíme. A na to vše shlíží ze své větve mimo záběr vycpaný holub, který očas zamyšleně zavrká.

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě je třetí částí tematické trilogie o lidské existenci svérázného švédského tvůrce Roye Anderssona. Zbylé dva snímky, Písně z druhého patra (2000) a Ty, který žiješ (2007), jsem si pustil až poté, co jsem viděl Holuba, ale ničemu to nevadilo. Oba dva jsou natočené totožným stylem, ale Holub mi přišel nejvíce vtipný a smířlivý. Obzvlášť Písně z druhého patra nabízí lidskému druhu daleko krutější zrcadlo s více moralismy a hutnější náboženskou symbolikou. O práci a životě Roye Anderssona vyšel nedávno velmi pěkný článek v Respektu (15/2015) od Kamila Fily nazvaný jednoduše Smích a lítost.

Douťasovo doporučení:
Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě určitě není film pro každého, ale mohl by se líbit těm, kdo mají rádi filmové experimenty, nevyžadují koherentní děj, a rádi se zamýšlejí o absurditě lidského údělu. Někomu to může trochu připomínat Monty Pythony, jen o dost filozofičtější a se smutným skandinávským humorem.

7/10

CSFD - Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

IMDB - Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

Rotten Tomatoes - Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

Píseň moře

Na animované filmy moc často nechodím, ale když jsem viděl, že distributor pustil film do kin i v původní otitulkované verzi, tak jsem si řekl, že tentokrát udělám výjimku. Navíc mě i zajímalo, čím tento irský animák okouzlil americkou Akademii, od které dostal oscarovou nominaci. Už když jsem přišel do skoro prázdného kinosálu (kde se nás nakonec sešlo jen pět),  tak jsem tušil, že půjde o super film. Z vlastní zkušenosti jsem v tomhle vypozoroval smutnou nepřímou úměru - čím lepší film, tím prázdnější kino. A ani tentokrát mě můj odhad nezklamal. Píseň moře je jeden z nejkrásnějších animovaných filmů, který jsem v poslední době viděl.

Příběh je krásně čistý a jednoduchý, na pomezí pohádky, legendy nebo mýtického vyprávění. Nenajdete tu žádné popkulturní odkazy ani žádné vtípky určené dospělým, kterých je od dob prvního Shreka ve všech animácích plno. Ale za to tu najdete nádherně čisté a silné emoce, které, když se do filmu ponoříte, vámi úplně prostoupí, až ucítíte příjemné šimrání v zátylku a výraz se vám nevědomky změní v takový ten debilní blažený úsměv, kterého se nemůžete zbavit ani po filmu. 

Film je o dvou sourozencích, Benovi a jeho mladší sestřičce Saoirse, kteří šťastně vyrůstají na malém ostrůvku u břehů Irska se svým otcem, strážcem majáku (kterého v originálním znění namluvil skvělý Brendon Gleeson). Jednoho dne se ukáže, že Saoirse je poslední tulení vílou Selkie, která jako jediná může svou písní vysvobodit všechny pohádkové bytosti, které zlá čarodějnice Macha proměnila v kámen. Děti se tak musí společně vydat na dobrodružnou cestu, čelit nástráhám čarodějnice, a najít kouzelný tulení kožíšek, pomocí kterého může malá Saoirse nabýt své pravé podoby a zazpívat Píseň moře. 

Způsob, jakým je zakomponována do vyprávění keltská mytologie a místní legendy, mi v lecčem připomnělo Mijazakiho Princeznu Mononoke nebo Cestu do Fantazie, ačkoliv úroveň animace samozřejmě nedosahuje kvalit těchto velkorozpočtových Ghibli filmů. Přesto má své nazeměnitelné kouzlo. Jednoduchá ruční animace na nádherně prokreslených převážně statických pozadích je zkrátka úchvatná a daleko originálnější než 3D animace velkých amerických studií, které jsou jak přes kopírák. Barvy jsou správně uměřené, tónované lehce do šediva, čímž skvěle vystihují atmosféru věčně deštivého Irska. 

Dabovanou verzi jsem sice neviděl, ale už z principu bych vám doporučil otitulkovanou verzi v originálním znění. Ve filmu je plno krásných písní, zpívaných jak v angličtině tak v irském Gaelic, a byla by škoda slyšet je jen v přezpívané verzi. Celý soundtrack je nádherný, plný tradičních irských melodií a písní, a skvěle doplňuje dění na plátně. Navíc když půjdete na originální verzi, tak uslyšíte, jak se vyslovuje jméno Saoirse (což je mimochodem jméno jedné z mých oblíbených hereček, něžňounké Saoirse Ronan), s jehož výslovností jsem vždycky zápasil. 

Douťasovo doporučení:

Píseň moře můžu s klidným svědomím doporučit každému. Nazaručuji, že z toho budete stejně nadšení jako já, ale zklamaní byste rozhodně být neměli. 

9/10

CSFD - Píseň moře
IMDb - Píseň moře
Rotten Tomatoes - Píseň moře

Diplomacie

Diplomacie je francouzsko-německé válečné drama z druhé světové války, které z dlouhé řady válečných filmů vyčnívá tím, že se v něm téměř nestřílí a že se skoro celé odehrává v jedné místnosti v průběhu jedné noci. Je to noc z 24. na 25. srpna 1944, předvečer osvobození Paříže. Generál Dietrich von Choltitz dostal od Hitlera rozkaz, že pokud by Paříž měla padnout do rukou nepřítele, tak jedině v troskách. Generál tak nechal podminovat všechny mosty přes Seinu, několik dalších čtvrtí a většinu významných památek. Odpálení mostů by navíc zvedlo hladinu řeky, která by tak zaplavila většinu města. Finální přípravy pro spuštění apokalypsy jsou v plném proudu, když se najednou u generála v pokoji zjeví švédský diplomat francouzského původu Raoul Nordling, který se pokusí generála přesvědčit, aby udělal něco pro německého důstojníka nepředstavitelného, neuposlechl rozkaz.

Diplomacie je filmová adaptace francouzské divadelní hry Cyrila Gélyho (který se rovněž podílel na scénáři) natočená zkušeným německým režisérem Volkerem Schlöndorffem. Ačkoliv von Choltitz i Nordling byly reálné historické postavy a ačkoliv Hitler skutečně vydal rozkaz ke zničení Paříže, k jehož splnění bylo vše připraveno, tak samotný film je samozřejmě do značné míry fikce. Pokud se zajímáte, kde končí historie a začíná umělecká licence, tak vám doporučuji článek Iana Burumy pro The New York Review of Books, který to hezky shrnuje. 

Ale zpátky k filmu. Diplomacie je typickou ukázkou komorního dialogového dramatu, které stojí především na hereckých výkonech a uvěřitelné psychologii postav. A musím uznat, že jak Niels Arestrup v roli německého generála, tak André Dussollier v roli švédského diplomata hrají zcela bezchybně. Příjemné je i to, že postava von Choltitze je relativně propracovaná a nejde o tradičně přihlouplého sadistického nacistického pohlavára. Člověk se během filmu dokáže vžít do kůže obou postav, "hrdiny" i "zloducha", což se tak často nestává. Jediné, co mi vadilo, bylo to, že se jejich vzájemná konverzace točila trochu v kruhu a že obě strany recyklovaly stejné argumenty místo toho, aby hledaly nové. Konec samozřejmě žádný překvapivý zvrat nabídnout nemůže, a to ani pro ty, kdo o Nordlingovi a von Choltitzovi v životě neslyšeli (jako třeba já), ale to samo o sobě není nijak na škodu. 

Douťasovo doporučení: 

Film pro ty, kdo se zajímají nebo mají rádi období druhé světové války a zároveň jim nevadí ukecané filmy, kde se kromě dialogů téměř žádné akce nedočkají.

7/10

CSFD - Diplomacie
IMDb - Diplomacie
Rotten Tomatoes - Diplomacie

Welcome to Films & Movies!

Zdravím vás, přátelé, děkuji, že jste zavítali na Films & Movies! 


Říkal jsem si, jaký by to byl dobrý nápad začít psát blog o filmech. Omyl. Ani vám nebudu říkat, jak dlouho mi trvalo napsat tenhle úvodní příspěvek. Teď nejenže budu zabíjet většinu svého volného času koukáním na filmy a seriály, ale další hodiny budu trávit tím, že se o nich budu pokoušet psát. Senzace.    


Co začalo jako nevinný koníček, se brzy proměnilo v lehkou obsesi a než jsem se nadál, tak jsem měsíčně koukal na víc jak 20 nových filmů (seriály radši ani nepočítám). Vstupní drogou pro mě byly tři věci - kniha "1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete", filmový deníček od firmy Moleskine, který mi neprozřetelně nadělila k Vánocům přítelkyně, a internetová stránka www.icheckmovies.com, na které najdete přes 150 tematických filmových seznamů, které si můžete po vytvoření svého profilu odškrtávat. 

Hned mi bylo jasné, že tohle je pro mě konečná. Jakýkoliv seznam filmů nebo knížek ve mně probouzí mého vnitřního autistu a niternou potřebu ho celý splnit (achievementy v PC hrách na mě mají úplně stejný účinek). Právě přes tuhle stránku jsem objevil všechny největší klasiky jako třeba Chaplina, Keatona, Hitchcocka, Wildera, Felliniho, Bergmana, Tarkovského nebo Kubricka. Začal jsem se zajímat i o historii a vývoj samotné kinematografie, od éry němého filmu, německého expresionismu a klasického Hollywoodu po italský neorealismus, francouzskou novou vlnu, československou novou vlnu a nový Hollywood.       

Ale nebojte, na tomhle blogu o starých klasikách ani o filmové historii psát nehodlám. Moc lidí by to stejně nezajímalo a ty, které ano, tak ti toho pravděpodobně o filmech vědí víc jak já a ještě by se mi vysmáli. Raději budu psát o aktuálních filmech, které zrovna běží u nás v kinech, abyste věděli na co zajít, a čemu je lepší se vyhnout.

Uznávám, že Films & Movies není příliš originální název pro filmový blog. Ale má to své opodstatnění. Jeden z mých oblíbených režisérů, David Fincher, v jednom rozhovoru řekl, že dělí filmy na "Movies", které jsou určeny výhradně publiku, a "Films", které jsou dělány jak pro publikum tak pro ostatní filmaře. "Movies" jsou tím pádem čistá žánrová zábava, komedie, akční filmy, nebo blockbustery, zatímco "Films" mají blíže k autorskému a uměleckému filmu, kde důležitou roli hraje tematický a žánrový přesah, hloubka myšlenky, nebo vizuální stránka. Obě tyto kategorie však tvoří nedílnou součást kinematografie. Zatímco "Movies" vytváří sdílené obrazy, představy, scény a příběhy, které lidi sbližují, tak "Films" posouvají hranice kinematografie dál, objevují nové možnosti, nová témata. 

Proto bych rád předeslal, že se při svých hodnocení budu snažit vždy vycházet z kritérií dané kategorie a daného filmového žánru. Dobře natočený akční film tak může získat stejné hodnocení jako unikátní filmový experiment, který vám bude ležet v hlavě ještě týden po zhlédnutí. Jelikož nejsem žádný filmový kritik a film jsem nikdy nestudoval, tak se při svých hodnoceních nejvíce soustředím na sílu prožitku. Na to, jestli mě komedie skutečně rozesmála, melodrama rozbrečelo, horor vyděsil, zkrátka jestli film splnil svůj účel a naplnil má očekávání.

To by myslím na úvod stačilo, jdu chvíli ztrácet čas nějakou smysluplnější činností. Třeba úklidem. Nebo si možná pustím film...