Macbeth

Další z filmových adaptací slavného Shakespearova dramatu je tentokrát určena především pro náročnější diváky. Vymazlená vizuální stránka, dramatická hudba, teatrální dialogy ve staré shakespearovské angličtině bravurně přednášené skvělým Michaelem Fassbenderem a Marion Cottillard, a to vše v pomalém, téměř meditativním tempu, které vás naprosto vtáhne. 

Australský režisér Justin Kurzel se nevydal oblíbenou cestou ostatních Shakespearových adaptátorů, nesnažil se příběh nijak aktualizovat, převést do moderní doby, či na jiné místo a do jiného kulturního kontextu, jak nesmrtelně učinil Kurosawa ve svých filmech Kumonosu-džó (Macbeth) nebo Ran (Král Lear). Kurzel vrátil Macbetha do drsného středověkého Skotska, jeho příběh zasadil do studených, špinavých, hrubě zařízených hradních komnat a sálů a sychravé, bouřkově šedivé skotské krajiny. Kurzelův Macbeth zůstává věren teatrálnosti předlohy, přitom však využívá všechny možnosti filmového média. Nádherné obrazy divoké přírody nadaného kameramana Adama Arkapawa nám umožňují lépe pochopit skotskou barbarskou nespoutanost, naturalistické násilí zase krutost doby, a minimalistická hudba s nekonečně protahovanými tóny podtrhuje osudovost celého příběhu i vyšinutost jeho protagonistů. Některé obrazy se pod nánosem barevných filtrů sice přibližují umělecké manýře a některé zpomalené záběry dokonce připomínají Snyderovu Třístovku, ale i přesto má Macbeth ke kýči či k uměleckému pozérství daleko.

Zásadní reinterpretaci celého díla dosáhl Kurzel jedním úvodním záběrem na pohřeb Macbethova dítěte, který si filmaři zcela vymysleli, a odvážným castingem Marion Cotillard do role Lady Macbeth. Marion Cotillard je ve své roli výborná, shakespearovskou angličtinu se naučila na jedničku, přičemž její slabý francouzský přízvuk dává tušit, že do necivilizovaného Skotska nepatří. Můžeme se tak domýšlet, že tam byla v rámci sňatkové politiky evropské šlechty proti své vůli provdána. Neštěstí, frustrace a stesk po domově umocněný smrtí jejího dítěte pak zažehne touhu po změně a po moci. 

Cotillard je sice ve své roli vynikající, ale Fassbender je ještě trochu vyšší liga. Jeho zobrazení mocí a strachem posedlého Macbetha, který postupně propadá šílenství, je minimálně na oskarovou nominaci. Jeho přednes ve volném verši je teatrální, jeho hraní a výraz přirozený, což vytváří unikátní kombinaci jakéhosi divadelně-filmového herectví, jakou jsem nikde nikdy neviděl. Fassbender je vynikající herec, který se našel v nejrůzněji vyšinutých rolích - vězeň umírající na hladovku ve filmu Hlad; sexem posedlý erotoman ve filmu Stud; alkoholický otrokář, který dává přednost svým otrokyním před svoji ženou, ve filmu 12 let v řetězech; podivínský hudebník, který žije za maskou z papundeklu, ve filmu Frank; nebo nesnesitelný vizionář Steve Jobs v nejnovějším filmu Dannyho Boylea, který zrovna běží v kinech.

Další spoluprací Fassbendera, Kurzela a Arkapawa má být adaptace počítačové hry Assasin's Creed. Z herních adaptací většinou moc dobré filmy nebývají, ale s touhle sestavou by tak být nemuselo. Nechme se tedy překvapit.

Douťasovo doporučení:

Macbeth je svým pomalým tempem, starou angličtinou a teatrálními dialogy sice méně přístupný, ale to nic nemění na tom, že jde o výborný film s nejlepšími hereckými výkony, které jsem v poslední době v kině viděl. Pokud máte rádi Shakespeara, Fassbendera nebo Cotillard, tak určitě neváhejte. 

8/10  

  

CSFD - Macbeth

IMDb - Macbeth

Rotten Tomatoes - Macbeth

Sicario

Jeden z filmů, na které jsem se v říjnu nejvíc těšil a na který jsem se jako tradičně dostal až několik týdnů po premiéře. Ale věřte mi, to čekání stálo za to. Sicario je totiž vynikající thriller, který mi po dlouhé době připomněl, proč mám filmy tak rád, a vůbec bych se nedivil, kdyby si odnesl pár oskarových nominací (mé tipy jsou Emily Blunt, kamera, hudba, zvuk, režie). Každopádně v mém osobním výběru nejlepších filmů roku má své místo jisté.

Jelikož postupné poznávání toho, o čem to celé ve skutečnosti je, tvoří u Sicaria podstatnou část filmového zážitku, tak je třeba představit děj extrémně opatrně ve vší možné stručnosti. Kate Macer (Emily Blunt) je agentkou FBI, která se podílí na vyšetřování aktivit mexického kartelu na americkém území. Po první skvěle natočené akční scéně policejního zátahu, při kterém Kate se svým týmem objeví masový hrob jeho obětí, je vybrána do speciální vládní vyšetřovací skupiny. Kate není žádný Sherlock Holmes a je očividné, že byla vybrána spíš pro své taktické zkušenosti z pole, než pro svůj vhled do kriminálních aktivit kartelu. Speciální jednotku vede Matt Graver (namachrovaný macho Josh Brolin) z pozice konzultanta ministerstva obrany, kterému sekunduje tajemný málomluvný Alejandro (Benicio del Toro).

Emily Blunt je ve své roli perfektní a na to, že natáčela čtyři měsíce po porodu, je i ve skvělé formě. Její postava je navíc extrémně uvěřitelná, není to žádná super hrdinka, je zmatená, má strach, nechápe, co se kolem ní děje a marně se snaží dostat věci pod kontrolu. Nepřátelský, neznámý, chlapský svět, ve kterém se ocitne, nebere ohledy. Zatímco dějová linka kolem postavy Benicia del Tora je trošku filmově vykonstruovanější, postava Kate drží film pevně při zemi. Po sexy bojové mašině, kterou si zahrála v Na hraně zítřka, zde Emily působí naprosto asexuálně a ve své tvrďácké póze zranitelně.

Sicario je echtovní thriller plný brutálního nápětí sem tam uvolněného velmi střízlivou a řemeslně skvěle zvládnutou akcí. Film se nesnaží o žádnou gangsterskou epiku, o nějaký velký příběh, či zapeklité vyšetřování. Místo toho se soustředí na plánování a průběh jedné vojensko-policejní akce, jejíž příčiny a důsledky jsou jen naznačeny (v tomto důrazu na proces je film podobný Třiceti minutám po půlnoci od Kathryn Bigelow), přičemž hlavní tematický důraz není vystavěn na tradičním boji dobra proti zlu, ale na postupné degradaci morálních hodnot, když Kate zjišťuje, jak hluboko musí klesnout, aby se dokázala vyrovnat těm, kdo podle žádných morálních pravidel nehrají.

Krom skvělých herců a bezchybné režie Denisa Villeneuvea, který předloni natočil rovněž výborný thriller Zmizení (neplést s Fincherovou Zmizelou), musím ještě zmínit perfektní kameru Rogera Deakinse a dunivou minimalistickou hudbu Jóhanna Jóhannsona, které film zvedají na úplně další úroveň a kvůli čemu opravdu stojí za to vidět film v kině. Deakins prý přislíbil Villeneuveovi spolupráci na jeho dalším projektu, kterého se nemůžu dočkat – pokračování legendárního Blade Runnera. Film je zatím v pre-produkci a jestli se mu podaří odlepit od země, tak ho neuvidíme asi dříve než za dva roky, ale z toho, co jsem zatím od Villeneuvea viděl, se na film těším ještě víc než na odkládané Blomkampovo pokračování Vetřelce.

Douťasovo doporučení:

Sicario se přesně trefil do mého filmového vkusu, takže mu bez výčitek dávám (možná lehce subjektivní) devítku. A doporučuji každému, kdo má rád thrillery s pořádnou atmosférou nebo jen prostě dobře udělané filmy.

9/10

CSFD - Sicario

IMDb - Sicario

Rotten Tomatoes - Sicario

Spectre

Po relativním úspěchu posledních tří bondovek, které spolu s novým Bondem Danielem Craigem přinesly zajímavý reboot celé série, se od Spectre čekalo hodně. Obzvlášť po veleúspěšném Skyfallu, který všechny namlsal svým překvapivě psychologickým záběrem a nádherným vizuálem. Režie se znovu ujal Sam Mendes, tým scénáristů zůstal stejný, jen za kamerou vystřídal skvělého Rogera Deakinse stejně skvělý Hoyte van Hoytema (Interstellar, Ona). Spectre měl i o něco štědřejší rozpočet než Skyfall, odhaduje se až na neuvěřitelných 250 - 300 milionů dolarů. O to větší bylo moje překvapení, když se ze Spectre vyklubal nejslabší díl celé této craigovské série. Aspoň z mého pohledu.

Ciudad de México, festival Dne mrtvých, Día de los Muertos, ulice plné lidí v maskách kostlivců, makabrózně nazdobené alegorické vozy, a mezi tím vším neuvěřitelně dlouhý tracking shot, který se postupně přiblíží k zamaskovanému Bondovi, sleduje ho cestou do hotelu, ven oknem až na střechu jednoho domu, odkud musí zlikvidovat dva nebezpečné teroristy (tento kompozičně a technicky neuvěřitelně obtížný záběr připomíná slavný úvod Doteku zla Orsona Wellese, který se shodou okolností odehrává také v Mexiku). Bohužel u Spectre jde o učebnicový příklad předčasného filmového orgasmu, který nastolí taková očekávání, kterým zbytek filmu nemůže dostát. Tradiční úvodní znělka je tentokrát hudebně dost nevýrazná, za to její grafická stránka, které dominují černé chobotnice, spolehlivě vyvolá pobavený úšklebek u každého, kdo je alespoň rudimentárně obeznámen s fenoménem japonských animovaných pohádek pro dospělé.

Nové sloučení tajných služeb MI6 a MI5 vede ke zrušení 00 programu, který má být nahrazen masivním civilním sledováním a bezpilotními letouny. M je nyní oficiálně podřízen C a Bond, který je na stopě organizaci, která spojuje padouchy ze všech předešlých dílů, tak musí jednat na vlastní pěst. Spectre má všechny ingredience tradičních bondovek – jako exotické lokace tentokrát posloužily krom Mexika ještě rakouské Alpy, ulice Říma a marocká poušť, nechybí ani honičky v rychlých nablýskaných autech, letadlech a vrtulnících, a tolik nesmyslných výbuchů, o kterých se Michaelu Bayovi nezdálo ani v jeho nejvlhčích snech. Všechny lokace honiček a přestřelek jsou navíc podezřele prázdné (s výjímkou úvodní předtitulkové scény), všichni chodci, auta, a ostatní civilisté jsou ze záběrů vystříháni s chirurgickou přesností.

Monica Bellucci, která slibovala revoluci v Bondově výběru sexuálních partnerek, se filmem pouze mihne, a to že ji Bond zanechá ve smrtelném nebezpečí, se nijak dál neřeší. Stejně už nemá do hrobu daleko, tak proč si přidělávat vrásky, že? Raději vyměnit za o 20 let mladší model - Léa Seydoux, známá lesbička z francouzského filmu Život Adele, neváhá kvůli Bondovi přehodnotit svoji sexuální identitu. S její pomocí konečně vystopuje hlavního zlosyna, kterého si s gustem zahrál Christoph Waltz. Jeho geniálně škodolibé kreaci ale podráží nohy scénář a nedostatečná motivace, a zcela zásadní odhalení, ke kterému dojde při závěrečné konfrontaci, vyšumí do ztracena. Což je veliká škoda, obzvlášť proto, že se k němu směřovalo celé čtyři filmy. Navíc když si už říkáte, že by to mohlo celé skončit, tak je film uměle nastaven o dalších 20 minut, ve kterých filmaři potřebovali utratit pár zbylých milionů a spotřebovat zásoby výbušnin, aut a vrtulníků.

Po relativně střízlivých motivací padouchů předešlých tří bondovek, se na scénu opět vrací typ megalomanského superpadoucha, který se tentokrát nesnaží o nic menšího, než o získání přístupu ke všem informacím a sledováním tajných služeb hned devíti světových mocností. Zatímco Waltz je jako padouch výborný, tak jeho postava není tak zajímavá jako třeba Šifra z Casino Royale nebo Silva ze Skyfallu, jejichž motivace byly mnohem uvěřitelnější a psychologie propracovanější. Nový Bond i dost trpí ztrátou mateřské Judi Dench. Ralph Fiennes je sice sympaťák, ale starou dobrou M s jejím suchým britským humorem nahradit nedokáže.  

Celý děj filmu je v podstatě velmi podobný nejnovější Mission: Impossible – Rogue Nation. Ethan Hunt je na stopě všemocnému Syndikátu, Bond všemocné Spektře. V obou teroristických organizacích vystupují přeběhlí agenti. Jak Hunt tak Bond musí operovat bez svého zázemí, neboť jejich domovské jednotky se byrokraté snaží pro těžkou kontrolovatelnost zrušit. A aby toho nebylo málo, tak si oba filmy dokonce vybraly stejné lokace! Rakousko, Maroko, Londýn. Shoda náhod? Nebo konspirace filmových studií, které se nám snaží prodat dvakrát to samé? Doufám, že nikdo z MGM nebo z Paramount Pictures nečtou můj blog, nebo jsem mrtvej Douťas.

Douťasovo doporučení:

I přes veškeré mé výhrady a nedokonalosti plynoucí ze srovnání s předchozími díly (které jsem si nedávno všechny pustil, takže je mám ve velmi čerstvé paměti), je Spectre luxusní popcornová kinozábava, obzvláště v parádně ozvučeném IMAX sále. Zároveň i oceňuji, že se producenti podrželi bondovského old-schoolu a nenatočili film ve 3D. Nalejt 300 mega do filmu bez 3D (dražší 3D projekce bývají zárukou větších tržeb), to už chce mít pořádný koule. Pokud Craig dostojí svým slovům a další pokračování natáčet nebude, tak je třeba uznat, že i přes průměrnější zakončení nechal svému nástupci laťku hodně vysoko. 

6/10

CSFD - Spectre

IMDb - Spectre

Rotten Tomatoes - Spectre

Muž na laně

Už dlouho se mi nestalo, že bych se takhle brutálně minul s většinovým hodnocením jak diváků tak kritiků. A to jsem od Muže na laně ani tak moc nečekal. Bylo mi jasné, že film o jednom akrobatickém kousku nebude nijak obsahově nabitý, ale i tak mě překvapilo, jak může legendární Zemeckis, režisér Forresta Gumpa a Návratu do budoucnosti, natočit něco tak neskutečně prázdného, průměrného a nudného.

Muž na laně je rodinným filmem inspirovaným životním příběhem slavného francouzského akrobata Philippa Petita a jeho nejslavnějšího provazochodeckého kousku mezi věžemi dnes již neexistujícího World Trade Centra. Konvenčně vyprávěný příběh je rámován Philippovým voice-overem, který vše důkladně polopaticky dovysvětluje, a pravidelně prokládán záběry na něj samého, stojícího na Soše svobody, vyprávějícího svůj příběh přímo do kamery nám divákům. První problém je hned v obsazení. Ne že by Joseph Gordon-Levittt byl špatný herec, to vůbec ne, dokonce bych ho zařadil mezi své oblíbenější. Opět se tu ale ukázal starý hollywoodský nešvar, kdy se do rolí cizinců obsazují američtí herci, protože se jejich jméno na plakátě lépe výjimá. To by se ještě dalo skousnout, kdyby se k tomu nepřidal další hollywoodský nesmysl, kdy se dva cizinci stejné národnosti mezi sebou baví anglicky. Samozřejmě ale s důsledným francouzským přízvukem, aby si líný americký divák užil trochu té evropské exotiky, bez toho aniž by jeho mozek musel být zatěžován čtením otravných titulků. Tentokrát se film alespoň pokusil přijít s výmluvou, s jakkoliv chabou, že Philipp musí svoji angličtinu procvičovat, protože se chystá na velkou cestu do USA. Což ale ve výsledku jen trapně upozorňuje na tvůrčí bezradnost.

Film je doslova přehlídkou toho, co dělá Hollywood špatně. Ploché nepropracované postavy, mezi kterými se film násilně snaží vybudovat nějaké vztahy; uměle vytvářené drama, které se marně snaží dát dlouhému prologu nějaký spád; nesmí chybět ani komická přihlouplá vedlejší postava, která sem tam hodí nepatřičný vtip, a trochu nějaké té romance, bez které by to samozřejmě nešlo. Muž na laně je ale i skvělou ukázkou toho, jak 3D technologie ničí film. Celé vyprávění totiž působí jen jako nutná výplň stopáže před tím, než Philipp Petit vyleze na lano mezi věžemi WTC. Posledních 15 minut je vskutku působivých (obzvlášť v IMAXu) a iluze hloubky je tak dokonalá, že skutečně pocítíte opravdovou závrať. Tahle pasáž je technicky zvládnuta dokonale. Je však smutné, že kvůli těmto 15 minutám musíte přetrpět dvě hodiny nudy a trapnosti. Film je tak opojen svými vizuálními efekty, že zcela zapomíná na vše důležité, co dělá film dobrým filmem. Z hodnocení na IMDb, CSFD a Rotten Tomatoes mu to očividně prochází. Na druhou stranu se ale zdá, že film nedokázal oslovit širší vrstvu diváků a má nakročeno k tomu stát se kasovním propadákem roku. Dobře mu tak.

Douťasovo doporučení:

Muž na laně mohl být vynikající kraťas. Ale, jak víme, kraťasy v IMAXu nepouští, a vidět to kdekoliv jinde postrádá význam. Tahle nastavovaná kaše člověka v lepším případě uspí, v horším rozčílí. Pokud přeci jen potřebujete film vidět, tak to nemá smysl jinak než v kině a ve 3D. Co do míry filmového uspokojení je to ale investice dost bídná.

3/10

CSFD - Muž na laně

IMDb - Muž na laně

Rotten Tomatoes - Muž na laně

Aferim!

Je mi jasné, že recenze černobílého rumunského filmu o osudu rumunských cikánů v 19. století, moc zájmu nevyvolá, takže se tentokrát pokusím své stylystické cvičení v marnosti zkrátit.

Aferim je zasazen do Valašska první poloviny devatenáctého století, kdy ještě Rumunsko jako takové neexistovalo a kdy toto území bylo kolbištěm velmocenských snah Osmanské říše, Ruska a habsburského Rakouska. Země přitom byla feudálně rozdrobena mezi místní bojarskou šlechtu, která nad územím vykonávala reálnou moc. Film se ale nezaměřuje na politické dějiny, historické postavy či důležité bitvy, v centru jeho zájmu je dobou podmíněný obyčejný člověk. Konstábl Constandin a jeho dospívající syn Ionita, který se od otce učí řemeslu, pátrají po uprchlém cikánském nevolníku Cardinovi, který uprchl z panství místního bojara poté, co byl sveden jeho ženou.

Vzhledem k relativní obskurnosti časové, místní, i tematické, je až překvapivé, jak moc je Aferim divácky přístupný. A to i přesto, že po většinu stopáže nesledujeme nic jiného, než dvojici postav křižujících na koních krajinu zabíranou v nádherných kompozicích na černobílém 35mm filmu. Namísto silného balkánského hudebního podkresu, který by se dal v takovémhle easternu čekat, nasloucháme tomu jak Constandin zásobuje syna svými životními moudry. Z dnešního pohledu bychom jeho aforismy zavrhli jako rasistické, nesnášenlivé, xenofobní a šovinistické, ale v kontextu filmu nás nemohou urážet, jelikož působí naprosto přirozeně jen jako jeden z dalších střípků obrazu rumunského venkova, který film a jeho výprava tak skvěle skládá dohromady. Constandin sice působí jako konstábl brutálně; nesnáší Turky, Rusy ani ostatní cizáky; zotročeným romům říká vrány; nebojí se bít a vyhrožovat smrtí, aby dosáhl svého; zúčastnil se několika vojenských tažení, na kterých plenil a znásilňoval, o čemž se synovi nestydí vychloubat. Sám sebe přitom vnímá jako čestného člověka. S chudákem Cardinem sice soucítí, ale pokud ho nepřivede, nedostane zaplaceno. Povinnost a ekonomická nutnost mluví jasně. Na naléhání naivního světem nezkaženého Ionity nakonec přeci jen slíbí, že se u bojara přimluví, aby Cardin dostal jen důsledný výprask. Konec filmu však odhalí, že i Constandin musí někdy sklopit hlavu a řídit se právem silnějšího.

 Aferim velmi evokativně ukazuje přirozenou xenofobii a agresivitu člověka omlouvanou tradicemi, které jsou ve formě selského rozumu předávány z generace na generaci. Ženu smíš mlátit jen mírně, neboť je hloupější než muž a snáz podléhá hříchu. Nevěř cizákům, nikdy nám nepřinesli nic dobrýho. Aneb jak se ve filmu rozohňuje pravoslavný pop „Arménci jsou líní, Italové lžou, Turci mají hodně žen, Židi podvádí a hodně čtou, Řekové hodně mluví, Rusáci hodně pijí, a cikáni jsou biti. Proto musí bejt cikán otrokem,“ lidové moudro má škatulku pro každého. 

Při sledování filmu si člověk uvědomí, jak moc nám dala osvícenská a humanitární tradice, která Rumunsko, trpící až do konce devatenáctého století pod střídavou nadvládou Turecka a Ruska, z velké části minula. Film je tak připomínkou toho, jak moc nás obohatila evropská civilizace s jejím důrazem na demokracii, lidská práva a úctu k jedinečnému lidskému životu, ale i toho, co se v hloubi člověka pod tímto civilizačním nátěrem může skrývat. Žijeme v krásné době. 

Douťasovo doporučení

V rámci tzv. nové rumunské vlny, patří Aferim určitě mezi ty stravitelnější kousky. Jeho uměleckým kvalitám se navíc dostalo uznání i na prestižním filmovém festivalu v Berlíně, odkud si odnesl cenu za nejlepší režii. Sice to není film pro každého, ale pokud máte rádi kvalitní filmařinu a pokud si rádi rozšiřujete filmové obzory, tak můžu Aferim jedině doporučit.

8/10

CSFD - Aferim!

IMDb - Aferim!

Rotten Tomatoes - Aferim!

Mládí

Nový film italského režiséra Paola Sorrentina s hvězdným britsko-americkým obsazením vzbuzoval nemalá očekávání. Na festivalu v Karlových Varech sice získal hlavní diváckou cenu, avšak kritika byla ve svých hodnoceních rozpolcená - část psala o filmu jako o příjemném překvapení řadíc ho mezi to nejlepší, co letošní festival nabídl, zatímco druhá polovina ho označila za jedno z největších festivalových zklamání. 

Už jen z pohledu na herecké obsazení je jasné, že hlavním tématem Mládí bude stáří. Osmdesátidvouletý Michael Caine, ztělesnění britského gentlemanství, a jen o pár let mladší americký bouřlivák Harvey Keitel hrajou dva staré přátelé, kteří spolu tráví dovolenou v luxusních lázních ve švýcarských Alpách. Fred Ballinger (Caine) je slavný skladatel a dirigent, jeho přítel Mick Boyle (Keitel) slavný filmový režisér. Krom pár skromných dějových linek, které řeší Ballingerův vztah s dcerou Lenou (Rachel Weisz) a Mickovu snahu o dopsání scénáře ke svému poslednímu filmu, je Mládí jedním dlouhým rozjímáním na téma stáří a reflexe umělcova životního díla.

Sorrentino se do povědomí většiny filmových diváků zapsal hlavně svým předchozím filmem Velká nádhera, za kterou si loni odnesl Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Oba filmy si jsou v lecčem podobné, ale při srovnání jeho nejnovější film prostě neobstojí. Zatímco Velká nádhera si s lehkostí a hravostí střílela z uměleckého snobství římské smetánky, tak Mládí tímto uměleckým snobismem je. Velká nádhera je inovativním křížencem Felliniho Sladkého života a Allenova Manhattanu, Mládí se marně snaží dosáhnout hloubky a velikosti Felliniho Osm a půl a Bergmanovy Podzimní sonáty. Zatímco překrásně nasnímaný Řím ve Velké nádheře doslova dýchá a hraje jednu z hlavních rolí, v Mládí až kýčovitě malebné švýcarské Alpy vypadají jako kulisa z reklamy na čokoládu Milka. Jen ty krávy se zvonkem nejsou tak pěkně fialové. 

Namísto toho, aby se soustředil více na ústřední dvojici, Sorrentino přichází s celou plejádou více či méně groteskních lázeňských hostů, kteří ale filmu nic nepřinášejí. Jejich příběhy se většinou ani nedozvíme, scénky s nimi nemají ani moc vtipu ani hloubky, a jen rozmělňují celý proud úvah, které se Mládí ve svých nekonečných dvou hodinách snaží vybudovat. Třeba takový Andersonův Grandhotel Budapešť byl v tomhle o třídu lepší. 

Navíc i závěr filmu (nebo spíš jeden z jeho závěrů), který přijde po entrée Brendy Morel, staré herecké divy a Mickovy osudové herečky, byl pro mě pro svou předvídatelnost velkým zklamáním. Avšak oceňuji, že se Sorrentinovi podařilo do role Brendy přemluvit Jane Fondu, filmovou hvězdu z šedesátých a sedmdesátých let - její zhrzenost nad ztrátou slávy a mládí tak působila velmi autenticky.

Na druhou stranu má Mládí i dost předností. Skvělé herecké výkony Michaela Cainea a Harveyho Keitela, krásná hudba z pera známého skladatele Davida Langa, který pro film moc často neskládá, umělecká kamera, a samosebou i nádherné prostředí Švýcarských Alp a luxusních lázní. Těžko říct, kde se stala ta chyba, že to celé tak skřípe. Možná, že dialogy, které by snesla vzletná italštině v angličtině tak dobře nefungují. A nebo možná, že se sotva padesátiletý Sorrentino, který je na vrcholu svých tvůrčích sil, nedokáže do duše umělce nad hrobem tak moc vcítit. 

Douťasovo doporučení:

Musím uznat, že i přes mé výhrady mě Mládí úplně nenudilo a mým kamarádům, kteří byli tak hodní a šli na film se mnou, se i docela líbilo (nebo mi to alespoň milosrdně tvrdili). Mládí tak můžu doporučit jen tomu, kdo má rád rozjímavé filozofující filmy. Pokud udržíte pozornost, tak si z filmu možná i nějaké to moudro odnesete.

6/10

  


CSFD - Mládí
IMDb - Mládí
Rotten Tomatoes - Mládí

            

Filmové akce v praze - listopad 2015

Kino Brasil

Kdy: 5. – 8. 11.

Kde: Bio Oko

Přehlídka sedmi filmů z exotické brazilské kinematografie, která se k nám do kin normálně nikdy nedostane.   

Mezipatra

Kdy: 5. – 12. 11.

Kde: Světozor, Lucerna

Mezipatra nabídnou přes 100 různých filmů a dokumentů s queer tématy a problematikou sexuálních menšin. Festival má rovněž soutěžní sekci a bude doplněn spoustou doprovodných akcí.

Festival otrlého diváka –podzimní sklizeň

Kdy: 13. – 14. 11.

Kde: Kino Aero

Podzimní ochutnávka nechutností, které se v Aeru naplno rozjedou až v březnu, představí čtyři filmové lahůdky (Netvor z Yucca Flats, Pátek třináctého 6, Útok krabích monster, Smrtgasmus), přičemž vrcholem bude promítání kultovní Rocky Horror Picture Show se vkusnou live show.

Festival francouzského filmu

Kdy: 18. – 25. 11.

Kde: Lucerna, Světozor, Kino 35, Cinestar Anděl

FFF je relativně velká a oblíbená akce, takže pokud plánujete na něco zajít, doporučuji si sehnat lístky s dostatečným předstihem. Dvanáct filmů bude mít na festivalu svou českou předpremiéru, sekce Výběr české kritiky obsahuje dalších 9 filmů, které se ve Francii setkaly s velkým ohlasem a zatím nemají českého distributora, a tematická sekce ELLE se věnuje ženským ikonám francouzské kinematografie. Dále se bude promítat výběr francouzských filmů, které již českými kiny loni a letos proběhly, a bloky krátkých filmů.