Je mi jasné, že recenze
černobílého rumunského filmu o osudu rumunských cikánů v 19. století, moc
zájmu nevyvolá, takže se tentokrát pokusím své stylystické cvičení v marnosti
zkrátit.
Aferim je zasazen do
Valašska první poloviny devatenáctého století, kdy ještě Rumunsko jako takové
neexistovalo a kdy toto území bylo kolbištěm velmocenských snah Osmanské říše,
Ruska a habsburského Rakouska. Země přitom byla feudálně rozdrobena mezi
místní bojarskou šlechtu, která nad územím vykonávala reálnou moc. Film se ale
nezaměřuje na politické dějiny, historické postavy či důležité bitvy, v centru
jeho zájmu je dobou podmíněný obyčejný člověk. Konstábl Constandin a jeho dospívající
syn Ionita, který se od otce učí řemeslu, pátrají po uprchlém
cikánském nevolníku Cardinovi, který uprchl z panství místního bojara
poté, co byl sveden jeho ženou.
Vzhledem k relativní
obskurnosti časové, místní, i tematické, je až překvapivé, jak moc je Aferim
divácky přístupný. A to i přesto, že po většinu stopáže nesledujeme nic jiného,
než dvojici postav křižujících na koních krajinu zabíranou v nádherných kompozicích
na černobílém 35mm filmu. Namísto silného balkánského hudebního podkresu, který
by se dal v takovémhle easternu čekat, nasloucháme tomu jak Constandin zásobuje
syna svými životními moudry. Z dnešního pohledu bychom jeho aforismy
zavrhli jako rasistické, nesnášenlivé, xenofobní a šovinistické, ale v kontextu
filmu nás nemohou urážet, jelikož působí naprosto přirozeně jen jako jeden z dalších
střípků obrazu rumunského venkova, který film a jeho výprava tak skvěle skládá
dohromady. Constandin sice působí jako konstábl brutálně; nesnáší Turky, Rusy
ani ostatní cizáky; zotročeným romům říká vrány; nebojí se bít a vyhrožovat
smrtí, aby dosáhl svého; zúčastnil se několika vojenských tažení, na kterých
plenil a znásilňoval, o čemž se synovi nestydí vychloubat. Sám sebe přitom
vnímá jako čestného člověka. S chudákem Cardinem sice soucítí,
ale pokud ho nepřivede, nedostane zaplaceno. Povinnost a ekonomická nutnost mluví jasně. Na naléhání naivního světem
nezkaženého Ionity nakonec přeci jen slíbí, že se u bojara přimluví, aby Cardin
dostal jen důsledný výprask. Konec filmu však odhalí, že i Constandin musí někdy sklopit hlavu a řídit se právem silnějšího.
Aferim velmi evokativně
ukazuje přirozenou xenofobii a agresivitu člověka omlouvanou tradicemi, které jsou ve formě selského rozumu předávány z generace na generaci. Ženu
smíš mlátit jen mírně, neboť je hloupější než muž a snáz podléhá hříchu. Nevěř
cizákům, nikdy nám nepřinesli nic dobrýho. Aneb jak se ve filmu rozohňuje pravoslavný
pop „Arménci jsou líní, Italové lžou, Turci mají hodně žen, Židi podvádí a
hodně čtou, Řekové hodně mluví, Rusáci hodně pijí, a cikáni jsou biti. Proto
musí bejt cikán otrokem,“ lidové moudro má škatulku pro každého.
Při sledování
filmu si člověk uvědomí, jak moc nám dala osvícenská a humanitární tradice,
která Rumunsko, trpící až do konce devatenáctého století pod střídavou nadvládou
Turecka a Ruska, z velké části minula. Film je tak připomínkou toho,
jak moc nás obohatila evropská civilizace s jejím důrazem na demokracii, lidská
práva a úctu k jedinečnému lidskému životu, ale i toho, co se v
hloubi člověka pod tímto civilizačním nátěrem může skrývat. Žijeme v krásné
době.
Douťasovo doporučení
V rámci tzv. nové rumunské vlny, patří Aferim určitě mezi ty stravitelnější kousky. Jeho uměleckým kvalitám se navíc dostalo uznání i na prestižním filmovém festivalu v Berlíně, odkud si odnesl cenu za nejlepší režii. Sice to není film pro každého, ale pokud máte rádi kvalitní filmařinu a pokud si rádi rozšiřujete filmové obzory, tak můžu Aferim jedině doporučit.
8/10
Žádné komentáře:
Okomentovat