Nový film italského režiséra Paola Sorrentina s hvězdným britsko-americkým obsazením vzbuzoval nemalá očekávání. Na festivalu v Karlových Varech sice získal hlavní diváckou cenu, avšak kritika byla ve svých hodnoceních rozpolcená - část psala o filmu jako o příjemném překvapení řadíc ho mezi to nejlepší, co letošní festival nabídl, zatímco druhá polovina ho označila za jedno z největších festivalových zklamání.
Už jen z pohledu na herecké obsazení je jasné, že hlavním tématem Mládí bude stáří. Osmdesátidvouletý Michael Caine, ztělesnění britského gentlemanství, a jen o pár let mladší americký bouřlivák Harvey Keitel hrajou dva staré přátelé, kteří spolu tráví dovolenou v luxusních lázních ve švýcarských Alpách. Fred Ballinger (Caine) je slavný skladatel a dirigent, jeho přítel Mick Boyle (Keitel) slavný filmový režisér. Krom pár skromných dějových linek, které řeší Ballingerův vztah s dcerou Lenou (Rachel Weisz) a Mickovu snahu o dopsání scénáře ke svému poslednímu filmu, je Mládí jedním dlouhým rozjímáním na téma stáří a reflexe umělcova životního díla.
Sorrentino se do povědomí většiny filmových diváků zapsal hlavně svým předchozím filmem Velká nádhera, za kterou si loni odnesl Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Oba filmy si jsou v lecčem podobné, ale při srovnání jeho nejnovější film prostě neobstojí. Zatímco Velká nádhera si s lehkostí a hravostí střílela z uměleckého snobství římské smetánky, tak Mládí tímto uměleckým snobismem je. Velká nádhera je inovativním křížencem Felliniho Sladkého života a Allenova Manhattanu, Mládí se marně snaží dosáhnout hloubky a velikosti Felliniho Osm a půl a Bergmanovy Podzimní sonáty. Zatímco překrásně nasnímaný Řím ve Velké nádheře doslova dýchá a hraje jednu z hlavních rolí, v Mládí až kýčovitě malebné švýcarské Alpy vypadají jako kulisa z reklamy na čokoládu Milka. Jen ty krávy se zvonkem nejsou tak pěkně fialové.
Namísto toho, aby se soustředil více na ústřední dvojici, Sorrentino přichází s celou plejádou více či méně groteskních lázeňských hostů, kteří ale filmu nic nepřinášejí. Jejich příběhy se většinou ani nedozvíme, scénky s nimi nemají ani moc vtipu ani hloubky, a jen rozmělňují celý proud úvah, které se Mládí ve svých nekonečných dvou hodinách snaží vybudovat. Třeba takový Andersonův Grandhotel Budapešť byl v tomhle o třídu lepší.
Navíc i závěr filmu (nebo spíš jeden z jeho závěrů), který přijde po entrée Brendy Morel, staré herecké divy a Mickovy osudové herečky, byl pro mě pro svou předvídatelnost velkým zklamáním. Avšak oceňuji, že se Sorrentinovi podařilo do role Brendy přemluvit Jane Fondu, filmovou hvězdu z šedesátých a sedmdesátých let - její zhrzenost nad ztrátou slávy a mládí tak působila velmi autenticky.
Na druhou stranu má Mládí i dost předností. Skvělé herecké výkony Michaela Cainea a Harveyho Keitela, krásná hudba z pera známého skladatele Davida Langa, který pro film moc často neskládá, umělecká kamera, a samosebou i nádherné prostředí Švýcarských Alp a luxusních lázní. Těžko říct, kde se stala ta chyba, že to celé tak skřípe. Možná, že dialogy, které by snesla vzletná italštině v angličtině tak dobře nefungují. A nebo možná, že se sotva padesátiletý Sorrentino, který je na vrcholu svých tvůrčích sil, nedokáže do duše umělce nad hrobem tak moc vcítit.
Douťasovo doporučení:
Musím uznat, že i přes mé výhrady mě Mládí úplně nenudilo a mým kamarádům, kteří byli tak hodní a šli na film se mnou, se i docela líbilo (nebo mi to alespoň milosrdně tvrdili). Mládí tak můžu doporučit jen tomu, kdo má rád rozjímavé filozofující filmy. Pokud udržíte pozornost, tak si z filmu možná i nějaké to moudro odnesete.
6/10
Žádné komentáře:
Okomentovat