Film
Berani, za nímž stojí islandský režisér s epickým jménem Grímur Hákonarson,
o kterém pravděpodobně nikdo neslyšel, a který posbíral nejrůznější ceny na
deseti mezinárodních festivalech, mezi nimi i cenu Un Certain Regard z Cannes, přišel do našich kin předminulý týden. Chápu, že film
o dvou starých bratrech chovajících ovce v obzvláště zapadlém koutě už tak
zapadlého Islandu, zavání festivalovou hipsteřinou, ale Berani se svým chmurným
nenápadným humorem a notnou dávkou dramatické tragiky mohou být přístupní a
zajímaví i pro širší okruh diváků, než jen pro stylově obrýlené vousáče.
Dva staří
bratři Gummi a Kiddy spolu už čtyřicet let nepromluvili, což je dost dlouhá
doba i na zamlklé seveřany. Ke všemu tomu žijí v domcích vedle sebe, na
jedné farmě, kde každý chová své stádečko ovcí. Jejich interakce se
omezuje na strohé zprávy posílané přes ovčáckého psa, a zarputilé bezeslovné
soutěžení na každoroční ovčí soutěži. Krom toho jen čas od času Gummi sebere
podchlazeného bratra, který v opileckém kómatu vyspává jednu z nekonečných
bílých islandských nocí. Drama do jejich zapšklého života vnese až ta
nejtragičtější událost, kterou si oba dokážou představit. Jejich stáda napadne
klusavka a všechny jejich milované ovce musí být poraženy. Společná snaha o záchranu
jejich unikátního plemene tak má šanci je znovu sblížit.
Nejlepší na celém filmu je samozřejmě samotná drsná islandská krajina.
Kameraman Sturla Brandth Grøvlen a jeho nádherné obrazy v magickém
světle-nesvětle nocí a dnů dalekého severu dávají filmu krásně smutný poetický
ráz. I když je pravda, že Island je tak krásná země, že ať namíříte kameru
kamkoliv, tak neuděláte špatně. Představitelé dvou hlavních rolí (Sigurður Sigurjónsson a Theodór Júlíusson) hrají své zamlklé, zahořklé starce, kteří
mají raději ovce než lidi, zcela přesvědčivě. Spíše než jako lidé působí jako unikátní přírodní úkazy spjaté s oním jedním údolím, ve
kterém jejich rodina pásla ovce od nepaměti. Jejich problematický vztah občas
vyhřezne do Kiddyho násilnických epizod, kterým Gummi nedokáže čelit. Tato
rozervanost jeho charkateru mezi stařeckým klidem a dětskou vystrašeností z agresivního
staršího bratra z něj dělá zajímavě tragickou postavu. O to víc zamrzí, že
se o jejich vzájemné historii příliš nedozvíme. Nevyžaduji od filmů uzavřený
konec, polopatické vysvětlování či uzavření veškerých dějových linek, nebo,
nedej bože, happy-end, naopak jsem fanda alternativních a inovativních
narativních struktur, ale i tak si nemůžu pomoc a musím říct, že mi Berani
přišli příběhově dost nedotažení. Chápu, že se autoři chtěli vyhnout doslovnému
konci, že chtěli nechat diváka, aby si vše přebral sám, ale tentokrát s touhle
snahou zašli až příliš daleko. Film tak v závěru působí nehotově
a divák se cítí trošku podvedený.
Douťasovo doporučení:
Film pro toho, kdo má rád poetiku severských filmů a komu nevadí menší důraz na příběh. Poctivej festivalovej filmek.
7/10
Žádné komentáře:
Okomentovat