TOP 10 (2015)

Tenhle rok jsem viděl v kině 75 filmů, což je můj osobní rekord, a  dokonce se můžu i pochlubit, že mi žádný významnější film, který by mě zajímal a který by šel v širší distribuci (snad kromě Legend zločinu) neunikl. Letošní TOP 10 tak můžu sestavit s čistým svědomím. Snad nemusím dodávat, že jde o výběr ryze subjektivní, který samozřejmě odráží, jaký typ filmů mám rád. Větší fanda akčních blockbusterů a velkých hollywoodských spektáklů by do podobného seznamu nejspíš zařadil další povedené pokračování Mission Impossible, Star Wars, Jurský svět, Avengers 2, Most špionů, Marťana nebo Kingsmana. Oproti tomu fanda evropské filmařiny by pravděpodobně neopomněl zmínit britského Macbetha, islandské Berany, kanadsko-irský Pokoj, rumunský Aferim!, nebo norský film Slepá. Žádný z těchto filmů se do mé topky sice nevešel, ale aspoň čestnou zmínku si určitě zaslouží. 

Tak a teď už k mému výběru. Jen pro upřesnění, vybírám z filmů, které měly letos premiéru v českých kinech.

***************************************************** 10 *****************************************************

Dárek (USA, 2015)
Režie: Joel Edgerton

Vynikající režisérská, scenáristická a herecká práce Joela Edgertona. Dárek je psychologický thriller o mladém páru, který v novém sousedství narazí na jednoho starého známého. Říct k ději cokoliv víc by bylo spoilerem, který si takhle dobře natočený a napínavý film nezaslouží. Bohužel, spoilerům se nevyhnul ani trailer, takže mi musíte věřit a prostě si to pustit.

***************************************************** 9 *****************************************************

Ex Machina (UK, 2015)
Režie: Alex Garland

Krásné designové scífko, které využívá klasické frankensteinovské motivy v příběhu o možnostech stvoření skutečné umělé inteligence. Ačkoliv základní premisa stojí na technologickém pokroku, tak film sám o sobě bere technologie spíš povrchně, jakožto takový moderní designový doplněk, a více jde do hloubky v psychologické rovině. Takže méně akce, více dialogů a výborná atmosféra. Výborný je i Oscar Isaac v roli geniálního kreativce alfa samce Nathana.    

***************************************************** 8 *****************************************************

Kobry a užovky (CZ, 2015)
Režie: Jan Prušinovský

Po mnoha letech se do mé každoroční topky dostaly hned dva české filmy. Do jisté míry to možná lze považovat za pozitivní diskriminaci, protože jejich úroveň je srovnatelná s některými evropskými filmy, které se tentokrát do výběru nedostaly, ale v rámci české tvorby posledních pár let jsou Kobry a užovky opravdu výjimečné a jako takové zaslouží vyzdvihnout. Sociální drama o dvou bratrech na různých stupních společenského dna z chudého maloměsta působí přesvědčivě, nepitvořivě a ani se příliš nesnaží snižovat dramatické vyznění nemístným humorem. Jedna z nejlepších rolí Kryštofa Hádka.    

***************************************************** 7 *****************************************************

Ztraceni v Mnichově (CZ, 2015)
Režie: Petr Zelenka

Originální formou vyprávěná komedie o vážných věcech. Film o filmu, kreativní improvizaci a českém mnichovském komplexu. Ztraceni v Mnichově je film s nadhledem, který se u nás jen tak nevidí. A je tam papoušek!

***************************************************** 6 *****************************************************

Sicario (USA, 2015)
Režie: Denis Villeneuve

Precizní thriller s vynikající atmosférou o boji speciálních amerických jednotek s mexickými drogovými kartely. Bezmocná idealistická Emily Blunt v hlavní roli bolestivě objevuje hranice emancipace v ozbrojených složkách a fakt, že pokud chcete porazit někoho tak bezskrupulózního jako mexickou narkomafii, musíte se rychle vzdát vlastních ideálů. Skvěle zrežírovaná střídmá akce a nádherná kamera Rogera Deakinse.

***************************************************** 5 *****************************************************

Píseň moře (Irsko, Dánsko, Belgie, Lucembursko, Francie, 2014)
Režie: Tomm Moore

Nádherná pohádka čerpající z motivů irské mytologie, která se čistotou a průzračností svého vyprávění blíží klasickým mýtům. Žádná roztomilá antropomorfní zvířátka s vtipnými hláškami, žádné popkulturní odkazy, žádná přehnaná akce, jen krásně jednoduchá a přitom magická animace a dojemný příběh. 

***************************************************** 4 *****************************************************

Birdman (USA, 2014)
Režie: Alejandro González Iñárritu

Oscarem za nejlepší film oceněný Birdman nesedne každému, takže se nenechte zmást jeho nižšími hodnoceními. Oscar filmu přinesl větší pozornost, takže ho vidělo i dost lidí, co normálně na takhle ukecané filmy nekoukají. Birdman ale s překvapivou hloubkou a vhledem řeší vztah mezi filmem a divadlem, vztah tvůrců, kritiků a obyčejných lidí k umělecké tvorbě, pomíjivost slávy a krizi středního věku, a to vše v jednom dlouhém záběru magické Lubezkiho kamery. Michael Keaton, filmový Batman raných devadesátých, se vrátil na scénu, aby v podstatě ztvárnil sám sebe.

***************************************************** 3 *****************************************************

Mad Max: Fury Road (Austrálie, USA, 2015)
Režie: George Miller

Jeden z nejlepších akčních filmů, jaké jsem v životě viděl. George Miller se po letech strávených režírováním roztomilých dětských filmů vrátil ke svému post-apokalyptickému srdečnímu dílu a výsledek opravdu stojí za to! Výborně natočená brutální lineární akce bez zbytečného goru nadupaná adrenalinem, praktickými efekty a skvělými stunty a ke všemu tomu se vpašovaným emancipačním a ekologickým poselstvím. 

***************************************************** 2 *****************************************************

Nightcrawler (USA, 2014)
Režie: Dan Gilroy

Na tento film se při letošním rozdávání Oskárků zapomnělo, takže se mu bohužel příliš publicity nedostalo. Jde ale o vynikající krimi drama o muži posedlém vidinou amerického snu. Vybaven internetovými kurzy, ochotou jít přes mrtvoly, nulovou empatií a nemrkajícím pohledem sociopata se vydává za svým snem životního úspěchu. Vyhublý Jake Gyllenhaal jakožto lovec krvavých záběrů pro večerní krimi zprávy by si alespoň nominaci určitě zasloužil. Hodně temné drama se skvělými nočními záběry Los Angeles.     

***************************************************** 1 *****************************************************

Whiplash (USA, 2014)
Režie: Damien Chazelle

A nejlepším filmem roku 2015 se stává.......Whiplash! Ano, je to tak, po dlouhém rozmýšlení a zvažování jsem musel uznat, že tenhle film o obsesivním jazzovém bubeníkovi byl tím nejsilnějším zážitkem, který jsem letos v kině viděl. O kvalitách filmu a intenzivních hereckých výkonech vypovídá především to, že mě film dokonale pohltil a to se o hudbu, jazz ani bubnování vůbec nezajímám. Ta energie a odhodlání, která se na mě valila z plátna, prostě všechno přebila. Po filmu jsem měl chuť vyskočit ze sedadla, zatřást s lidma kolem a zařvat na ně, jak to bylo kurevsky dobrý!  

Z Douťasovy filmotéky: TOP 11 (2015)

Ještě než začnu bilancovat a sestavovat žebříček toho nejlepšího, co rok 2015 přinesl v českých kinech, tak bych se s vámi rád podělil o pár filmových lahůdek, na které jsem letos narazil při své domácí filmové konzumaci. Letmý pohled do mých statistik vedených s autistickou pečlivostí ukáže, že jsem do konce listopadu viděl 193 filmů (75 v kině, 118 doma), což je sice v meziročním srovnání o něco slabší a plánovanou dvě stě čtyřicítku už letos asi nepokořím, ale i nejde o úplně špatný výsledek, vzhledem k tomu kolik ostatních věcí jsem za tenhle rok stihl. Jedenáct filmů, které jsem letos vybral, jsou řazeny podle roku vzniku. 

.................................................................................................................................

Synecdoche, New York (USA, 2008)

Režie: Charlie Kaufman

Podmanivě zvláštní film, který svou surrealistickou atmosférou připomíná Davida Lynche, svými fobiemi a úzkostí Franze Kafku, a jemným inteligentním humorem starší díla Woodyho Allena. Film o smrtelnosti člověka a nesmrtelnosti díla, film o uměleckém selhání, strachu ze smrti a touze po dokonalosti. Vynikající Philip Seymour Hoffman v hlavní roli asi nejlepšího a nejvyzrálejšího režisérského debutu, jaký jsem v životě viděl. Mindfuck par excellence.

.................................................................................................................................

Zodiac (USA, 2007)

Režie: David Fincher

Krimi thriller, který se zcela vymyká oběma žánrovým škatulkám. Film o složitém rozplétání série zločinů, který se spíš než na zločin samotný soustředí na lidskou obsesi s hledáním pravdy. Zodiac je Fincherův nejméně divácky přístupný film, ale díky své dokonalé vizuální stránce, tísnivé nezaměnitelné atmosféře a skvělým hereckým výkonům rovněž jedním z jeho nejlepších. V mém soukromém žebříčku jeho filmů tak Zodiac sdílí piedestal s Klubem rváčů.  

.................................................................................................................................

Ed Wood (USA, 1994)

Režie: Tim Burton

Film o lásce k filmu. Tim Burton ve spolupráci se svým dvorním hercem Johnym Deppem natočil film o nejbéčkovějším režisérovi v dějinách Hollywoodu, Edu Woodovi. Film se dívá na Wooda bez výsměchu a se stejně naivním okouzlením, s jakým on sám přistupoval ke svým "filmům". Po Jarmuschově Mrtvém muži asi nejlepší z Deppových rolí. 

.................................................................................................................................

Jednej správně (USA, 1989)

Režie: Spike Lee

Vzhledem k letošním případům policejní brutality na černošském obyvatelstvu ve Spojených státech, které vyvolaly masové protesty, je film Spikea Leea z konce osmdesátých let aktuálnější než kdy dřív. Jednej správně přináší živý obraz převážně černošské čtvrti a složitosti každodenního soužití etnických menšin v tavícím kotlíku newyorského Brooklynu. Spike Lee si rovněž ve filmu vyšvihl hlavní roli roznašeče pizzy Mookieho.  

.................................................................................................................................

Jdi a dívej se (SSSR, 1985)

Režie: Elem Klimov

Přestože zde nechybí jistá dávka nezbytné propagandy, stále jde o jedno z nejsilnějších zachycení hrůz války, jaké jsem kdy ve filmu viděl. Všechny americké válečné velkofilmy jako Coppolova Apokalypsa, Stoneova Četa, Kubrickova Olověná vesta či Spielbergovo Zachraňte vojína Ryana, (které v sobě mimochodem také nesou značnou zátěž jiného druhu propagandy, čemuž se asi žádný film o válce nedokáže vyhnout), jsou oproti sovětskému Jdi a dívej se co do herecké a filmařské autentičnosti hodně slabým odvarem.   

.................................................................................................................................

Po zavírací době (USA, 1985)

Režie: Martin Scorsese 

S gustem zrežírovaná hravá filmová anekdota o jedné těžké noci, kdy se osamělému newyorskému úředníkovi doslova lepí smůla na paty. Vynikající filmová jednohubka a skvělá zábava od jednoho z nejlepších žijících režisérů.

.................................................................................................................................

Nebeské dny (USA, 1978)

Režie: Terrence Malick

Čarovná krása filmového obrazu dodává tomuhle jinak obyčejnému romantickému dramatu téměř metafyzický ráz. Malickův cit pro krásu, fascinace přírodou a jejími živly a  unikátní vidění světa je něco neuvěřitelného. Ze všech čtyř filmů, které jsem zatím od Malicka viděl (Tenká červená linie, Nový svět, Strom života) na mě Nebeské dny zapůsobily nejsilněji. 

.................................................................................................................................

Aguirre, hněv boží (SRN/Peru, 1972)

Režie: Werner Herzog

Produkčně nesmírně ambiciózní historický velkofilm o španělské expedici hledající v amazonských džunglích bájné El Dorado. Nádherné a technicky neuvěřitelně obtížné záběry amazonské přírody dávají poznat, v jak moc těžkých podmínkách celé natáčení probíhalo. A ke všemu tomu legendární Klaus Kinski a jeho kreace do šílenství se propadajícího, mocí a chamtivostí zaslepeného Aguirreho. 

  

.................................................................................................................................

Marketa Lazarová (ČSSR, 1967)

Režie: František Vláčil

Jeden z vizuálně nejkrásnějších českých filmů, který skvěle vystihuje poetiku Vančurovy předlohy. Drsná atmosféra středověké zimy v kontrastu s jemnou nevinností mladičké Magdy Vašáryové.      

.................................................................................................................................

Jeřábi táhnou (SSSR, 1957)

Režie: Maichail Kalatozov

Sovětské válečné romantické drama, které mě uhranulo hlavně svojí nádhernou a na svou dobu velmi inovativní prací s kamerou. Dojemný příběh s klasicky antickým tragickým obloukem a překrásná Taťjana Samojlova v hlavní roli.  

.................................................................................................................................

Ninočka (USA, 1939)

Režie: Ernst Lubitsch

Romantická komedie z dob, kdy byl pro Američany komunismus jen evropským módním výstřelkem. Greta Garbo se v roli přísné sovětské komisařky vydává do Paříže, aby dohlédla na důležitý obchod a aby zjistila, proč je západní kapitalismus efektivnější než sovětský komunismus. Během svého pobytu ale podlehne svodům světáckého hraběte Leona stejně jako nástrahám vábivého konzumu. Chytrá a příjemná komedie, kde láska a kapitalismus nonšalantně vítězí. 

Star Wars: Síla se probouzí

Na světě jsou dva typy lidí. Pro jedny jsou Star Wars filmovou kofolou, když je miluješ, není co řešit. Tito lidé většinou považují původní trilogii za základ veškerého filmového kánonu, Phantom Menace za největší životní zklamání a celou prequelovou trilogii a digitální úpravy té staré jako důkaz ztráty Lucasovy příčetnosti. Pro ty ostatní jsou Hvězdné války jen nudnou špatně natočenou vesmírnou pohádkou. Původní trilogie je kvůli zastaralé vizuální stránce nebaví, přijde jim infantilní a nezábavná, zatímco první tři prequelové epizody neberou jako svatokrádežné prznění, ale jako relativně solidní avšak nijak výjimečné akční blockbustery. Nechápou, co se na Star Wars ostatním tak líbí a jak něco takového dokáže způsobit tak mocnou davovou obsesi. Na druhou stranu ti první zase nerozumí tomu, jak může existovat někdo, kdo má rád filmy a nemá rád Star Wars, a jak může někdo nevidět genialitu celého díla. Zkrátka ať patříte do první nebo druhé skupiny, jisté dávce emocí a zakořeněných předsudků se při hodnocení nového dílu nevyhnete.

Pokud jste jedním ze stromtrooperů obřího vojska star-warského fandomu, budete novou epizodu zbožňovat. To, co už mnozí ve svých prvních reakcích psali, je totiž pravda - J. J. Abrams zachránil Star Wars. Tento židovský padesátiletý režisér, který je podepsán pod nejlepším dílem Huntovské série Mission Impossible 3 a pod veleúspěšným rebootem další ikonické vesmírné série Star Trek, ani tentokrát nezaváhal a obří projekt nejočekávanějšího filmu desetiletí dokázal ukočírovat skvěle. Pokud však nevěříte na Sílu a Darth Vader je pro vás jen těžce dýchající astmatik se smyslem pro dramatické přiznání otcovství, tak vás ani nová epizoda na světlou stranu neobrátí, ale pravděpodobně vás bude bavit víc, než jste čekali.

Mě osobně totiž bavila náramně, možná i nejvíc z celých Star Wars, a to i přesto, že nejsem žádný hardcore SW fanda a že k filmové dokonalosti má i sedmá epizoda stále daleko. Síla se probouzí je totiž jednou velkou akční jízdou se skvělou vizuální stránkou, která je zároveň úlitbou původní trilogii, především pak Nové naději. Film je zároveň věrný své blockbusterové tradici a je tak plný atrakcí, čitelných postav a relativně jednoduchého příběhu. Avšak vyčítat Star Wars myšlenkovou jednoduchost by bylo jako kritizovat Bergmanovy filmy za to, že jsou málo akční. Star Wars jsou prostě takovým typem filmu - filmem pro potěšení, jehož masovost a přístupnost ovlivnila popkulturu stejným způsobem jako filmy slavných režisérů-filozofů ovlivnily kulturu vyšší.

I přesto bych ale k probouzející se síle nějaké výtky měl. Tou největší je to, že ačkoliv má film s asi čtyřicetiletým odstupem navazovat na Návrat Jediho, tak spíše než jako plnohodnotné pokračování působí dojmem rebootu. Pokud by se film držel různých drobných odkazů, tak s tím nemám problém, ale film si půjčuje od svých předchůdců téměř vše - od výběru lokací, přes nosná témata, až po celou příběhovou kostru a ve výsledku tak působí jako Nová naděje v novém jediském hábitu. Další problém, který jsem s filmem měl a který je však spíš subjektivnějšího rázu, je, že mi příliš nesedl casting. Chápu potřebu nových neokoukaných tváří, ale nikdo z nich mě ve své roli příliš neoslnil. Chemie mezi dvěma hlavními postavami vůbec nefunguje a výběr dvou hlavních padouchů byl pro mě vyloženým zklamáním. Naštěstí to zachraňuje stará garda Harrison Ford a Carrie Fisher a to, že otravný C3PO, kterého nesnáším snad ještě víc než proklínaného Jar-Jara, se filmem jenom mihne.

Vizuální stránka filmu je ale tak propracovaná a veškerá akce tak dobře udělaná, že všechny tyhle námitky přebije. Výběr krásných lokací, větší využití praktických efektů, masek a animatroniky před čistým CGI, to vše ukazuje na to, jak moc se filmaři s každým detailem mazlili. Takže za mě určitě palec nahoru. Ať nás všechny provází Síla při dvouletém čekání na další díl.

Douťasovo doporučení:

Pokud vaše vnitřní dítě ještě dýchá, udělejte mu radost a vezměte ho do kina. 

7/10

CSFD - Star Wars: Síla se probouzí

IMDb - Star Wars: Síla se probouzí

Rotten Tomatoes - Star Wars: Síla se probouzí

Steve Jobs

Poslední dobou mám na psaní míň a míň času a musím se do toho víc a víc nutit, což pro budoucnost F&M nevěstí nic dobrého. Po téhle opožděné recenzi na Stevea Jobse mám ještě dva resty, Black Mass a Most špionů, tak doufám, že se k tomu co nejdřív dokopu. 

Ale zpátky ke Steveu Jobsovi. Jedním z hlavních důvodů, proč se mi do psaní téhle recenze příliš nechtělo, je to, že k Jobsovi nemám žádný vztah. Jeho životopis jsem nečetl a na to, abych aspoň shlédl jeho předešlou filmovou adaptaci s hrozným Ashtonem Kutcherem, nejsem dostatečný sebemrskač (přitom jsem docela velký filmový masochista, momentálně mám na příklad rozkoukaný čtyřhodinový Coppolův sestřih Ganceova Napoleona z roku 1927, takže něco vydržím). Navíc mě tyhle selfmademenské filmy o úspěšných podnikatelích až tak neberou, protože jsou v jádru o tom samém - o tom jak jsou genialita a úspěch vykoupeny ztrátou osobního života, problematickými vztahy s okolím, či případně různě závažnými stupni osobnostních poruch.

To však neznamená, že by na tenhle typ námětu, nešel natočit dobrý film. Fincherův film o Zuckerbergovi byl po všech stránkách téměř bezchybný a nový Steve Jobs Dannyho Boylea se svou kvalitou Social Networku dost blíží. Oba filmy mají totiž dvě základní ingredience, které každý životopisný film potřebuje - skvěle napsaný scénář a silný herecký výkon. Scénář k oběma filmům napsal osvědčený Aaron Sorkin, Jesse Eisenberg předvedl v roli Zuckerberga svůj životní výkon, a Michael Fassbender je prostě Michael Fassbender.

Steve Jobs má na životopisný film relativně netradiční strukturu. Děj je rozdělen jako divadelní hra do třech dějství, přičemž každé se odehrává před jednou z důležitých prezentací Jobsových nových výtvorů - Macintosh v roce 1984, Next Cube v roce 1988 a iMac v roce 1998. Jednotu děje, místa a času v rámci jednotlivých dějství sice narušují občasné flashbacky, ale film jako takový se snaží držet těchto tří momentů. Blížící se start prezentace dodává předcházejícím minutám spád, vše je řešeno ve spěchu a pod tlakem, přičemž samotných prezentací a jejich výsledků se nikdy nedočkáme. Spíš než Jobse geniálního tak film ukazuje Jobse egocentrického, který odmítá otcovství své dcery, který jedná s každým jak s kusem hadru, ze kterého ale dokáže vyždímat to nejlepší. A v tom je Fassbender naprosto přesvědčivý. Jak jsem už psal ve svém příspěvku o Macbethovi, Fassbender se v podobně maniakálních rolích vyžívá a jeho Steve Jobs není výjimkou. Ale i ostatní vedlejší role jsou obsazené skvěle, především Kate Winslet jako oddaná asistentka a životní opora a nerdovský Seth Rogen jako Steve Wozniak. 

Nevýhodou této netradiční vyprávěcí struktury ale je, že se o samotném Jobsovi, jeho minulosti, jeho myšlenkových pochodech, a především o tom, v čem spočívala jeho genialita, příliš nedozvíme. Ale podobné problémy jsou pro životopisné filmy typické. Které období života, které vztahy a které formativní zkušenosti vybrat, aby film dokázal danou osobnost vykreslit dostatečně plasticky, a přitom se vyhnout okoukanému lineárnímu schématu dětství-puberta-dospělost-stáří-smrt? Dalším obecným problémem životopisných filmů, kterým trpí i Steve Jobs, je to, že málokdy je životní příběh úspěšného a slavného člověka natolik dramatický a zajímavý, aby o něm mohl být natočen opravdu dobrý film. Budu-li však hodnotit Stevea Jobse s vědomím těchto žánrových limitů, tak musím říct, že trio Boyle/Sorkin/Fassbender odvedli dobrou práci. Podruhé bych to asi vidět nemusel, ale z kina jsem odcházel spokojený.

Douťasovo doporučení:

Pokud vám nevadí ukecanější filmy tvořeny v podstatě souvislým sledem dialogů, tak nemusíte být fanouškem Applu ani obdivovatelem jejich vizionáře a proroka, aby se vám nový Steve Jobs líbil.

7/10

          

CSFD - Steve Jobs

IMDb - Steve Jobs

Rotten Tomatoes - Steve Jobs

Prosinec v kinech

V prosinci nás krom každoroční bohaté nadílky filmového odpadu v podobě laciných animovaných filmů a sentimentálních romantických komedií, čeká jedna velká filmová událost (samozřejmě Star Wars) a možná jeden dobrý film, Spielbergův Most špionů. Opravdové goodies jako očekávaný Revenant nebo nový Tarantino přijdou do kin až v lednu.     

Můj program - filmy pro každého

Most špionů
(3. 12.)
Historické drama ze studené války od samotného Stevena Spielberga, který ve své osobě a ve svém díle ztělesňuje vše, co na Hollywoodu milujeme a nenávidíme. Spielberg dal znovu dohromady svůj tým (Tom Hanks, kameraman Janusz Kaminski, hudba Thomas Newman), do kterého překvapivě přibral bratry Coenovi, kteří se podíleli na scénáři. Což samo o sobě zní jako božská kombinace, která se navíc dle ohlasů z USA celá povedla na výbornou.

Malý princ
(3. 12.)
Animované zpracování slavné dětské knížky je sice francouzské produkce, ale pod taktovkou amerického režiséra Marka Osborna, autora povedené Kung Fu pandy, a s hlasy známých hollywoodských herců jako Jeff Bridges, James Franco, Marion Cotillard nebo Benicio del Toro. Na hudbě se navíc podílel Hans Zimmer a ani animace nevypadá špatně jako u většiny ostatních animovaných evropských produkcí. Pokud to budou někde dávat bez dabingu, tak na to rád zajdu.

Star Wars: Síla se probouzí
(17. 12.)
Ano, vlhké sny světového nerdstva se konečně splnily! Je tu další opulentní pokračování Hvězdných válek, jehož kasovní úspěch byl předurčen hvězdami. Disneyho bezedný zlatý důl se otevírá.

Můj program - filmy pro odvážné

Perleťový knoflík
(3. 12.)
Poetický dokument o krvavé historii Chile. Jeden z těch filmů, který se nejspíš dočká jen pár projekcí, než z kin úplně zmizí.

Pokoj
(10. 12.)
Odložená premiéra irského dramatu z minulého měsíce. Viz listopadový přehled premiér.

Od Caligariho k Hitlerovi
(10. 12.)
Cinefilský dokument o Výmarské republice a důležitém období německého expresionismu, které nám dalo takové filmové skvosty jako Metropolis, Nosferatu, nebo M.

Zbrusu Nový zákon
(24. 12.)
Lucembursko-francouzsko-belgická komedie, která slavila úspěch na letošním festivalu v Karlových Varech. Námětem podobné oblíbené americké komedii Božský Bruce s Jimem Carrey, ale svoji potřeštěnou poetikou spíše přípomíná bláznivou Pěnu dní.

Filmy, které vidět nemusím

V srdci moře

(3. 12.)

Další filmová adaptace Melvillovy Bílé velryby, tentokrát jako akční trhák s Chrisem Hemsworthem. Režie se ujal zkušený Ron Howard, který má na svém kontě vedle dobrých zářezů jako Apollo 13, Čistá duše či Rivalové i spoustu zcela průměrných filmů, takže těžko říct, jak tohle dopadne. Z traileru to působí jako jedno velké CGI porno, kde digitální velryba digitálně ničí digitální lodě. Ještě to úplně nezavrhuji, ale pokud na to nebudou nějak výjimečně nadšené ohlasy, tak tohle milerád vynechám.

Tři vzpomínky
(3. 12.)
Francouzské romantické drama o jednom složitém dospívání. Filmově určitě půjde o vydařenou záležitost - Arnaud Desplechin je uznávaný režisér, Mathieu Amalric jeden z nejlepších francouzských herců a představitelé dvou hlavních rolí Quentin Dolmaire a Lou Roy-Lecollinet si dle ohlasů z Cannes vystřihli parádní herecký debut. Jen mi přijde, že o lásce filozofujících Francouzů jsem v poslední době viděl až dost.

Češi proti Čechům
(3. 12.)
Dokument mapující vyhrocenou situaci spojenou s protiromskými pochody a demonstracemi, jejichž vlna proběhla před necelými dvěma lety Duchcovem, Ústím a Ostravou. Už z názvu je poznat, že autor své názorové východisko nijak nezakrývá a že čeští neonacisté a k jejich demonstracím se přidavší "slušní" Češi si tento svůj obrázek za rámeček určitě nedají. Téma sice aktuální a zajímavé, ale film by mělo cenu vidět v kině jen při nějakém festivalu, kdyby po něm následovala diskuse. Takhle si ho stačí za pár měsíců pustit v telce.

Láska z Khon Kaen
(17. 12.)
Další z filmů světově uznávaného thajského uspavače hadů jazykolomného jména Apichatponga Weerasethakula. Jen trailer mě dvakrát skoro uspal, takže pokud nejste trénovaný buddhista, tak bez termosky plné silného kafe nemáte šanci film přežít.

Perfektní den
(31. 12.)
Benicio del Toro a Olgy Kurylenko by sice mohli někoho nalákat, ale tahle dramadie o skupince humantiárních pracovníků od relativně neznámého španělského režiséra mi nic moc neříká.

Vánoční filmový odpad

Vánoční kameňák
(3. 12.)
Jestli doteď v mé představě filmového pekla hrály hlavní roli bollywoodské muzikály a vánoční romantické komedie, tak teď moje noční můra dostala další dimenzi. Satan Troška mi přitápí pod kotlem dalším nekonečným pokračováním destilované debility, které se ve svém záchvatu obzvlášť sadistické inspirace rozhodl zabalit do sentimentálně vydojeného vánočního tématu. Jediný prosincový film, který bude co do návštěvnosti ohrožovat Star Wars.

Trable o vánocích
(10. 12.)
Bez americké vánoční romantické komedie by to nebyly Vánoce. Stejně jako bez Popelky.

Sněhová královna 2
(10. 12.)
Vánoční zoufalství kinařů po sezónním programu je zavedlo až tak hluboko, že nasadili druhé pokračování ruské animované pohádky, jejíž první díl nikdo nikdy neviděl.  

Krampus: Táhni k čertu
(10. 12.)
Letos se člověk Vánocům v kině prostě nevyhne. Ani pokud jste fanda hororů.

Milenci těch druhých
(17. 12.)
Vznešený překlad přisprostlé americké komedie o sexu, která se v originále jmenuje lakonicky Sleeping With Other People.

Padesátka
(24. 12.)
Běžkařská horalská komedie a režijní debut Vojtěcha Kotka, která skoro ve všem připomíná starší Snowboarďáky. Dvě debilní české komedie v jeden měsíc, to se může stát jedině o Vánocích.

Králové hor
(24. 12.)
Rakouská "pohádka" s Jeanem Renem o chlapci, který vychovává opuštěné mládě orla. Rodinný film bez vánoční tématiky se v prosinci sice jen tak nevidí, ale ani tak to není moc velké zlepšení.

Žabák Ribit
(24. 12.)
Proč? Proč z tisíců filmů, co se na světě točí, k nám do kin musí přijít malajsijský animovaný film o pralesní žábě? Proč?!

Kyky Ryky a pár vajec
(31. 12.)
Mexický animovaný film o zakrslém kuřeti. Viz předešlý komentář.

Už teď mi chybíš 
(31. 12.)
Romantická komedie od režisérsky Stmívání s Drew Barrymore? No, thank you.

Bod zlomu
(31. 12.)
Po Total Recallu další potvrzení trendu, že po dvaceti letech je třeba přiměřeně dobrý film pohřbít debilním remakem.
   

Berani

Film Berani, za nímž stojí islandský režisér s epickým jménem Grímur Hákonarson, o kterém pravděpodobně nikdo neslyšel, a který posbíral nejrůznější ceny na deseti mezinárodních festivalech, mezi nimi i cenu Un Certain Regard z Cannes, přišel do našich kin předminulý týden. Chápu, že film o dvou starých bratrech chovajících ovce v obzvláště zapadlém koutě už tak zapadlého Islandu, zavání festivalovou hipsteřinou, ale Berani se svým chmurným nenápadným humorem a notnou dávkou dramatické tragiky mohou být přístupní a zajímaví i pro širší okruh diváků, než jen pro stylově obrýlené vousáče.

Dva staří bratři Gummi a Kiddy spolu už čtyřicet let nepromluvili, což je dost dlouhá doba i na zamlklé seveřany. Ke všemu tomu žijí v domcích vedle sebe, na jedné farmě, kde každý chová své stádečko ovcí. Jejich interakce se omezuje na strohé zprávy posílané přes ovčáckého psa, a zarputilé bezeslovné soutěžení na každoroční ovčí soutěži. Krom toho jen čas od času Gummi sebere podchlazeného bratra, který v opileckém kómatu vyspává jednu z nekonečných bílých islandských nocí. Drama do jejich zapšklého života vnese až ta nejtragičtější událost, kterou si oba dokážou představit. Jejich stáda napadne klusavka a všechny jejich milované ovce musí být poraženy. Společná snaha o záchranu jejich unikátního plemene tak má šanci je znovu sblížit.

Nejlepší na celém filmu je samozřejmě samotná drsná islandská krajina. Kameraman Sturla Brandth Grøvlen a jeho nádherné obrazy v magickém světle-nesvětle nocí a dnů dalekého severu dávají filmu krásně smutný poetický ráz. I když je pravda, že Island je tak krásná země, že ať namíříte kameru kamkoliv, tak neuděláte špatně. Představitelé dvou hlavních rolí (Sigurður Sigurjónsson a Theodór Júlíusson) hrají své zamlklé, zahořklé starce, kteří mají raději ovce než lidi, zcela přesvědčivě. Spíše než jako lidé působí jako unikátní přírodní úkazy spjaté s oním jedním údolím, ve kterém jejich rodina pásla ovce od nepaměti. Jejich problematický vztah občas vyhřezne do Kiddyho násilnických epizod, kterým Gummi nedokáže čelit. Tato rozervanost jeho charkateru mezi stařeckým klidem a dětskou vystrašeností z agresivního staršího bratra z něj dělá zajímavě tragickou postavu. O to víc zamrzí, že se o jejich vzájemné historii příliš nedozvíme. Nevyžaduji od filmů uzavřený konec, polopatické vysvětlování či uzavření veškerých dějových linek, nebo, nedej bože, happy-end, naopak jsem fanda alternativních a inovativních narativních struktur, ale i tak si nemůžu pomoc a musím říct, že mi Berani přišli příběhově dost nedotažení. Chápu, že se autoři chtěli vyhnout doslovnému konci, že chtěli nechat diváka, aby si vše přebral sám, ale tentokrát s touhle snahou zašli až příliš daleko. Film tak v závěru působí nehotově a divák se cítí trošku podvedený.

Douťasovo doporučení:
Film pro toho, kdo má rád poetiku severských filmů a komu nevadí menší důraz na příběh. Poctivej festivalovej filmek. 

7/10

   

CSFD - Berani

IMDb - Berani

Rotten Tomtoes - Berani

Macbeth

Další z filmových adaptací slavného Shakespearova dramatu je tentokrát určena především pro náročnější diváky. Vymazlená vizuální stránka, dramatická hudba, teatrální dialogy ve staré shakespearovské angličtině bravurně přednášené skvělým Michaelem Fassbenderem a Marion Cottillard, a to vše v pomalém, téměř meditativním tempu, které vás naprosto vtáhne. 

Australský režisér Justin Kurzel se nevydal oblíbenou cestou ostatních Shakespearových adaptátorů, nesnažil se příběh nijak aktualizovat, převést do moderní doby, či na jiné místo a do jiného kulturního kontextu, jak nesmrtelně učinil Kurosawa ve svých filmech Kumonosu-džó (Macbeth) nebo Ran (Král Lear). Kurzel vrátil Macbetha do drsného středověkého Skotska, jeho příběh zasadil do studených, špinavých, hrubě zařízených hradních komnat a sálů a sychravé, bouřkově šedivé skotské krajiny. Kurzelův Macbeth zůstává věren teatrálnosti předlohy, přitom však využívá všechny možnosti filmového média. Nádherné obrazy divoké přírody nadaného kameramana Adama Arkapawa nám umožňují lépe pochopit skotskou barbarskou nespoutanost, naturalistické násilí zase krutost doby, a minimalistická hudba s nekonečně protahovanými tóny podtrhuje osudovost celého příběhu i vyšinutost jeho protagonistů. Některé obrazy se pod nánosem barevných filtrů sice přibližují umělecké manýře a některé zpomalené záběry dokonce připomínají Snyderovu Třístovku, ale i přesto má Macbeth ke kýči či k uměleckému pozérství daleko.

Zásadní reinterpretaci celého díla dosáhl Kurzel jedním úvodním záběrem na pohřeb Macbethova dítěte, který si filmaři zcela vymysleli, a odvážným castingem Marion Cotillard do role Lady Macbeth. Marion Cotillard je ve své roli výborná, shakespearovskou angličtinu se naučila na jedničku, přičemž její slabý francouzský přízvuk dává tušit, že do necivilizovaného Skotska nepatří. Můžeme se tak domýšlet, že tam byla v rámci sňatkové politiky evropské šlechty proti své vůli provdána. Neštěstí, frustrace a stesk po domově umocněný smrtí jejího dítěte pak zažehne touhu po změně a po moci. 

Cotillard je sice ve své roli vynikající, ale Fassbender je ještě trochu vyšší liga. Jeho zobrazení mocí a strachem posedlého Macbetha, který postupně propadá šílenství, je minimálně na oskarovou nominaci. Jeho přednes ve volném verši je teatrální, jeho hraní a výraz přirozený, což vytváří unikátní kombinaci jakéhosi divadelně-filmového herectví, jakou jsem nikde nikdy neviděl. Fassbender je vynikající herec, který se našel v nejrůzněji vyšinutých rolích - vězeň umírající na hladovku ve filmu Hlad; sexem posedlý erotoman ve filmu Stud; alkoholický otrokář, který dává přednost svým otrokyním před svoji ženou, ve filmu 12 let v řetězech; podivínský hudebník, který žije za maskou z papundeklu, ve filmu Frank; nebo nesnesitelný vizionář Steve Jobs v nejnovějším filmu Dannyho Boylea, který zrovna běží v kinech.

Další spoluprací Fassbendera, Kurzela a Arkapawa má být adaptace počítačové hry Assasin's Creed. Z herních adaptací většinou moc dobré filmy nebývají, ale s touhle sestavou by tak být nemuselo. Nechme se tedy překvapit.

Douťasovo doporučení:

Macbeth je svým pomalým tempem, starou angličtinou a teatrálními dialogy sice méně přístupný, ale to nic nemění na tom, že jde o výborný film s nejlepšími hereckými výkony, které jsem v poslední době v kině viděl. Pokud máte rádi Shakespeara, Fassbendera nebo Cotillard, tak určitě neváhejte. 

8/10  

  

CSFD - Macbeth

IMDb - Macbeth

Rotten Tomatoes - Macbeth

Sicario

Jeden z filmů, na které jsem se v říjnu nejvíc těšil a na který jsem se jako tradičně dostal až několik týdnů po premiéře. Ale věřte mi, to čekání stálo za to. Sicario je totiž vynikající thriller, který mi po dlouhé době připomněl, proč mám filmy tak rád, a vůbec bych se nedivil, kdyby si odnesl pár oskarových nominací (mé tipy jsou Emily Blunt, kamera, hudba, zvuk, režie). Každopádně v mém osobním výběru nejlepších filmů roku má své místo jisté.

Jelikož postupné poznávání toho, o čem to celé ve skutečnosti je, tvoří u Sicaria podstatnou část filmového zážitku, tak je třeba představit děj extrémně opatrně ve vší možné stručnosti. Kate Macer (Emily Blunt) je agentkou FBI, která se podílí na vyšetřování aktivit mexického kartelu na americkém území. Po první skvěle natočené akční scéně policejního zátahu, při kterém Kate se svým týmem objeví masový hrob jeho obětí, je vybrána do speciální vládní vyšetřovací skupiny. Kate není žádný Sherlock Holmes a je očividné, že byla vybrána spíš pro své taktické zkušenosti z pole, než pro svůj vhled do kriminálních aktivit kartelu. Speciální jednotku vede Matt Graver (namachrovaný macho Josh Brolin) z pozice konzultanta ministerstva obrany, kterému sekunduje tajemný málomluvný Alejandro (Benicio del Toro).

Emily Blunt je ve své roli perfektní a na to, že natáčela čtyři měsíce po porodu, je i ve skvělé formě. Její postava je navíc extrémně uvěřitelná, není to žádná super hrdinka, je zmatená, má strach, nechápe, co se kolem ní děje a marně se snaží dostat věci pod kontrolu. Nepřátelský, neznámý, chlapský svět, ve kterém se ocitne, nebere ohledy. Zatímco dějová linka kolem postavy Benicia del Tora je trošku filmově vykonstruovanější, postava Kate drží film pevně při zemi. Po sexy bojové mašině, kterou si zahrála v Na hraně zítřka, zde Emily působí naprosto asexuálně a ve své tvrďácké póze zranitelně.

Sicario je echtovní thriller plný brutálního nápětí sem tam uvolněného velmi střízlivou a řemeslně skvěle zvládnutou akcí. Film se nesnaží o žádnou gangsterskou epiku, o nějaký velký příběh, či zapeklité vyšetřování. Místo toho se soustředí na plánování a průběh jedné vojensko-policejní akce, jejíž příčiny a důsledky jsou jen naznačeny (v tomto důrazu na proces je film podobný Třiceti minutám po půlnoci od Kathryn Bigelow), přičemž hlavní tematický důraz není vystavěn na tradičním boji dobra proti zlu, ale na postupné degradaci morálních hodnot, když Kate zjišťuje, jak hluboko musí klesnout, aby se dokázala vyrovnat těm, kdo podle žádných morálních pravidel nehrají.

Krom skvělých herců a bezchybné režie Denisa Villeneuvea, který předloni natočil rovněž výborný thriller Zmizení (neplést s Fincherovou Zmizelou), musím ještě zmínit perfektní kameru Rogera Deakinse a dunivou minimalistickou hudbu Jóhanna Jóhannsona, které film zvedají na úplně další úroveň a kvůli čemu opravdu stojí za to vidět film v kině. Deakins prý přislíbil Villeneuveovi spolupráci na jeho dalším projektu, kterého se nemůžu dočkat – pokračování legendárního Blade Runnera. Film je zatím v pre-produkci a jestli se mu podaří odlepit od země, tak ho neuvidíme asi dříve než za dva roky, ale z toho, co jsem zatím od Villeneuvea viděl, se na film těším ještě víc než na odkládané Blomkampovo pokračování Vetřelce.

Douťasovo doporučení:

Sicario se přesně trefil do mého filmového vkusu, takže mu bez výčitek dávám (možná lehce subjektivní) devítku. A doporučuji každému, kdo má rád thrillery s pořádnou atmosférou nebo jen prostě dobře udělané filmy.

9/10

CSFD - Sicario

IMDb - Sicario

Rotten Tomatoes - Sicario