středa 5. srpna 2015

Daleko od hlučícího davu

Daleko od hlučícího davu je druhou filmovou adaptací klasického stejnojmenného románu jednoho z předních britských viktoriánských spisovatelů a básníků Thomase Hardyho. U nás máme toto období více spojeno s díly Charlese Dickense, Jane Austenové a sester Bronteových a Hardyho mnoho lidí nejspíš příliš nezná, což je určitě škoda. Já jsem se k němu a k jeho knihám také dostal teprve teď, když jsem viděl, že se této adaptace překvapivě ujal jeden z mých oblíbených dánských režisérů Thomas Vinterberg.



Hardyho román vyniká nejen nádherným poetickým jazykem a zachycením reálií pastorálního anglického venkova, ale především svou hlavní protagonistkou, nezávislou farmářkou Bathshebou Everdeenovou, jednou ze skutečně prvních feministických literárních postav. Bathsheba totiž zdědila po zesnulém strýci rozlehlou farmu, o kterou je rozhodnuta se sama postarat. Mezitím se o její přízeň uchází rozvážný pasák ovcí Oak, majetný farmář Boldwood a mladý voják Troy. Bathsheba se však své nezávislosti nechce vzdát a všechny mužské jednoho po druhém odmítá. Na těchto základech se pak odvíjí typická love story plná nadějí a zklamání, kterou tu už dál není třeba prozrazovat.     

Knížku mám zatím jen rozečtenou, ale po shlédnutí filmu jsem si nebyl jistý, jestli jsem byl příjemně překvapen, nebo nepatrně zklamán. Daleko od hlučícího davu je krásný film, o tom žádná, příjemný a přítulný jako opuštěné jehňátko. Konvenčně odvyprávěný klasický příběh, který svoji atmosférou evokuje vesnickou idylku, kde největší starostí jsou rozuteklé ovce a nepřikryté stohy obilí před blížící se bouřkou. Což samo o sobě může být pro dnešního diváka zvyklého na HBO koktejl sexu a násilí nesnesitelná nuda, ale právě tato vyklidněnost je hlavním zdroem vnitřní krásy celého filmu, kterou skvěle podtrhává výborná kamera CharlotteChristensenové, která s Vinterbergem spolupracovala i na oscarovou nominací oceněném Honu. Krása jihoanglické krajiny a prostředí velkolepého statku, který by si v ničem nezadal s venkovským šlechtickým sídlem, jsou v jejích obrazech zachyceny opravdu nádherně. Scénáristicky je zde ale trochu vidět přílišná snaha o kompaktnost, o to, aby příběh odsejpal a aby stopáž nepřesáhla dvě hodiny. Nepřiměřeně se tak zkrátilo intro některým postavám, pro jejichž jednání pak postrádáme důvěryhodnou motivaci.  



Carey Mulliganová sice nepatří mezi mé oblíbené herečky, ale musím uznat, že pro roli Bathsheby se hodila skvěle. Podle IMDb prý při natáčení spadla z koně a udělala si vážný otřes mozku, jehož dozvuky trvaly po většinu natáčení. Mulliganová prý na konci přiznala, že jsou scény, které si vůbec nepamatuje, že by natáčela. Belgický herec Matthias Schoenaerts (známý z francouzského filmu Na dřeň, kde si zahrál s Marion Cottillard, nebo z belgické na oscara nominované Býčí šíje) nám sice během filmu nepředvede moc širokou paletu výrazů, ale pro roli stoického Oaka se hodí docela dobře, stejně jako Michael Sheen na neurotického statkáře Boldwooda. Jediným krokem vedle pak bylo obsazení Toma Sturridge jako vojáka svůdníka Troye. Jeho chemie s Mulliganovou vůbec nefunguje a na plátně působí spíš pateticky než neodolatelně či přitažlivě.

Zdrojem mého mírného zklamání bylo jen to, že jsem od Vinterberga čekal trošku víc než řemeslně povedený produkt. Byl to právě Vinterberg, který spolu s Larsem von Trierem sepsal manifest Dogma 95, který měl vytyčit směr nové filmové avantgardě, která by se vzdala používání speciálních efektů, postprodukčně přidávané hudby a zvuku, studiového natáčení, používání extra rekvizit, umělého svícení, žánrových schémat a jiné než ruční kamery. Dodržování těchto pravidel mělo osvobodit autora od požadavků filmových studií a dopřát mu tak větší nezávislost v jeho tvorbě. Hnutí přežilo deset let a v souladu s jeho pravidly vzniklo přes 30 filmů. Vinterberg pak začal točit různé žánry, které však vždy měly blízko k sociálnímu dramatu. Proto bych u něj očekával méně konvence a více invence, i když si nejsem jistý, jestli takto klasický námět vůbec lze nějak inovativněji uchopit.

Filmu rovněž schází jemná ironie Hardyho románu, která se na plátno těžko přenáší, protože je obsažena v originálních popisech jednotlivých situací a postav spíš než v jejich dialozích a jednání. Vinterberg se mohl inspirovat u Scorseseho Věku nevinnosti nebo u Kubrickova Barryho Lyndona, historických kostýmových velkofilmů, ve kterých figuruje odcizený ironický vypravěč, jehož komentáře dodávají potřebnou lehkost a nadhled.
    
Douťasovo doporučení:
Film, pro ty, kteří už jsou přesycení atrakcemi akčních filmů a stupiditou romantických komedií a kteří si chtějí v kině odpočinout u jímavé klasiky.

6/10



Žádné komentáře:

Okomentovat